ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.545.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 545/2021-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné G Trade spol. s r. o. , se sídlem v Komořanech 54, identifikační číslo osoby 27701051, zastoupené JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jánská 454/11, proti povinnému V. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na květnici 713/7, pro 499 724 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 2789/2014, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2020, č. j. 58 Co 223/2017-608, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2020, č. j. 58 Co 223/2017-608, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 2. 2017, č. j. 14 EXE 2789/2014-399, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že je vedena u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5 (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 067 EX 16306/14, podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného dne 11. 4. 2012 notářem v Brně Mgr. Pavlem Vavříčkem pod sp. zn. NZ 422/2012, N 433/2012 (dále „exekuční titul“ nebo „notářský zápis“), pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 499 724 Kč s příslušenstvím (tzv. zákonnými úroky z prodlení od 28. 10. 2003 do zaplacení). Účastníky notářského zápisu byla krom oprávněné a povinného rovněž Č. S. (se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY - dále rovněž „společnost“), přičemž notářský zápis obsahoval dohodu o přistoupení k závazku podle §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a dohodu o splnění pohledávky se svolením k vykonatelnosti; tuto pohledávku ve výši 1 518 039 Kč společnost uznala co do důvodu (právním titulem byly neuhrazené kupní ceny za oprávněnou prodané cemenovláknité fasádní desky zn. SILBONIT) i výše a zavázala se ji oprávněné uhradit ve třech splátkách, a to 500 000 Kč ve lhůtě do 15. 5. 2012, dalších 500 000 Kč ve lhůtě do 15. 6. 2012 a 518 039 Kč do 15. 7. 2012 pod sankcí ztráty výhody ujednaných splátek. Povinný (jednatel společnosti Č. S.) k uvedenému závazku přistoupil „v celém rozsahu a bez výhrad“ coby solidární dlužník. V souvislosti s tvrzením povinného, že vymáhaná pohledávky zanikla v důsledku zápočtu vzájemných pohledávek, soud prvního stupně „z obou zápočtů“ uplatněných společností nezjistil, které splatné pohledávky společnosti zanikly a v jaké výši, a které zůstaly neuhrazeny. Považoval proto jednostranná započtení nejudikátních pohledávek za neplatné úkony (podle §37 odst. 1 obč. zák.), aniž bylo zapotřebí doplňovat skutkový stav, který „byl dán listinami o provedeném započtení“ (s odkazem na citovaná ustanovení §580 a §581 obč. zák, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 3815/2010). Exekuci za uvedeného stavu nelze zastavit podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
2/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 5. 10. 2017, č. j. 58 Co 223/2017-436, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Souhlasil se závěrem sodu prvního stupně, že zápočty provedené dopisy ze dne 27. 11. 2015 a ze dne 30. 11. 2015 nebyly dostatečně určité, avšak takový nedostatek bylo možné odstranit, což společnost učinila. Zůstalo však otázkou, zda započítávané pohledávky byly ke kompenzaci způsobilé. Při aplikaci §1982 odst. 1 a §1987 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) odvolací soud uzavřel, že oprávněná uplatnila proti započítávaným závazkům řadu námitek, pro něž lze započítávané pohledávky označit za nejisté, a zápočty jsou proto neplatným jednáním se zřetelem k tomu, že oprávněná neplatnost zápočtu z důvodu spornosti pohledávky namítla (§586 odst. 1 o. z.). Usnesení soudu prvního stupně je „ohledně neplatnosti zápočtu“ správné, „byť na základě odlišného právního posouzení“.
3/ K dovolání povinného Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 20 Cdo 4229/2019-584, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem ke kasačnímu rozhodnutí byla nesprávná aplikace právní úpravy (namísto o. z. měla být na případ použita ustanovení obč. zák.), která měla za následek nepřezkoumatelnost napadeného usnesení.
4/ Odvolací soud následně usnesením 18. 6. 2020, č. j. 58 Co 223/2017-608, usnesení soudu prvního stupně (opětovně) potvrdil. Setrval na tom, že soud prvního stupně správně posoudil zápočet provedený dopisy ze dne 27. 11. 2015 a ze dne 30. 11. 2015 jako absolutně neplatný úkon podle §37 odst. 1 obč. zák. s ohledem na jeho neurčitost. Následně provedený zápočet ze dne 28. 3. 2017 (dopisem označeným jako „Započtení pohledávek“) odstranil „nejasnosti v předchozích zápočtech“ specifikací pohledávek společnosti za oprávněnou z titulu „slevy z kupní ceny“, avšak započítávané pohledávky nemohly být způsobilé k započtení ani v režimu obč. zák., neboť se v okamžiku doručování zápočtu jednalo o pohledávky dosud nesplatné (teprve úkonem zápočtu se staly nároky na slevu z kupní ceny splatnými), které bylo možno započíst pouze na základě dohody stran, nikoli jednostranným úkonem (§581 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., obdobně §359 a §364 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jak to plyne z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, nebo rozsudku ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018).
5/ Odvolací soud zároveň poznamenal, že povinný nemohl být se svým požadavkem na zastavení exekuce úspěšný ani z toho důvodu, že k zániku pohledávek zápočtem mělo dojít až po vydání exekučního titulu (ten byl vydán v dubnu 2012 a vzájemné pohledávky se měly setkat až v březnu 2017, kdy nastala jejich splatnost). Jedná se tedy o důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., k němuž však lze přistoupit pouze v případě, že dosud nedošlo k vymožení pohledávky (na rozdíl od jiných důvodů zastavení exekuce), což se však v posuzovaném případě stalo (viz č. listu 575 spisu).
6/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení a) otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to zda „ právní úkon spočívající v uplatnění více nároků na slevu z kupní ceny dle více kupních smluv na dodávku zboží stejného druhu jednou souhrnnou částkou je neurčitý, a tedy z tohoto důvodu absolutně neplatný podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, když zároveň obsahuje určitý způsob vyčíslení peněžitého nároku na slevu totožný pro veškeré zboží dodané na základě všech kupních smluv a umožňuje tedy prodávajícímu jako adresátovi právního úkonu určit konkrétní výši slevy z kupní ceny zboží na základě každé jednotlivé kupní smlouvy“ . K tomuto důvodu uvedl, že zákon nestanoví pro uplatnění nároku na slevu z kupní smlouvy obligatorně písemnou formu, a proto přesné vyčíslení nároku na slevu z každé jednotlivé kupní smlouvy nemusí vyplývat přímo z listiny, kterou je tento nárok uplatněn. Nepřesnost výpočtu je tedy možno odstranit výkladem z listin, které měla oprávněná k dispozici. V dané souvislosti odvolací soud přehlédl, že k dopisu (zápočtu) ze dne 27. 11. 2015 byly připojeny přílohy, tvořící nedílnou součást zápočtu, mezi nimi i výpočet nákladů na odstranění vad zjištěných znaleckým posudkem ze dne 16. 11. 2015, který obsahoval určitý způsob vyčíslení peněžitého nároku na slevu totožný pro veškeré zboží dodané oprávněnou na základě obou kupních smluv (ze dne 10. 11. 2011 a ze dne 20. 12. 2011) a oprávněné umožňoval určit konkrétní výši slevy z kupní ceny na základě jednotlivé kupní smlouvy (dovolatel takový výpočet v bodu II. dovolání provedl s výsledkem v podobě slevy 401 622,37 Kč za zboží dodané podle kupní smlouvy z 10. 11. 2011 a slevy 774 013,49 Kč za zboží dodané podle kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2011).
7/ Usnesení odvolacího soudu dále závisí dále na vyřešení b) otázky procesního práva, které má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to zda „ je možné zastavit exekuci podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. s ohledem na mimořádné okolnosti případu z důvodu, že vymáhané právo zaniklo po vydání exekučního titulu, avšak ještě před provedením exekuce, pokud povinný podal včas, tedy ještě před vymožením práva v exekučním řízení, návrh na zastavení exekuce, o kterém však nikoliv z viny povinného bylo rozhodnuto až po skončení exekuce vymožením“. Část ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ohledně nemožnosti zastavit exekuci v případě jejího provedení totiž považuje dovolatel za protiústavní, neboť je v rozporu se základním právem povinného vlastnit majetek. Podle povinného není smyslem příslušné části zákona, aby v konečném důsledku oprávněnému a exekutorovi zůstalo bezdůvodné obohacení, které není možné vymáhat v civilním nalézacím řízení právě pro absenci zrušení účinků provedené exekuce. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení „nižším soudům“, popřípadě - ztotožní-li se s názorem dovolatele na řešení otázky ad b) – aby dovolací řízení přerušil a obrátil se na Ústavní soud s návrhem na zrušení části ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., týkající se nemožnosti zastavení exekuce v případě, že „byl tento výkon rozhodnutí již proveden“.
8/ Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. poté, co exekuce byla provedena, je přípustné (§237 o. s. ř.), a formálně i opodstatněné (nikoli však z těch důvodů, jimiž dovolatel argumentuje).
9/ V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno (podáním exekučního návrhu u soudního exekutora) dne 21. 7. 2014, následně byl povinným dne 15. 10. 2014 uplatněn návrh na zastavení exekuce „ pro zánik práva“, který byl později upřesňován v tom směru, že k zániku vymáhané pohledávky došlo započtením (ve smyslu důvodu k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.). Dne 2. 9. 2019 pověřený soudní exekutor oznámil, že exekuce byla ke dni 9. 8. 2019 provedena („vymožením pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce, takže vymáhaná pohledávka zanikla a zaniklo i exekutorské zástavní právo, kterým byla vymáhaná pohledávka zajištěna“). Soudní exekutor zároveň uvedl, že ke dni provedení exekuce zanikají účinky všech jím vydaných (a v oznámení specifikovaných) exekučních příkazů (§47 odst. 7 ex. řádu) a že k témuž dni zanikl zákaz nakládání povinného s jeho majetkem (§44a odst. 1 a §47 odst. 6 ex. řádu).
10/ Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) části věty před středníkem o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon již proveden.
11/ Podle §52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
12/ Podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
13/ Podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
14/ Podle §47 odst. 7 ex. řádu ve znění účinném od 1. 9. 2015 provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů. ( pozn. dovolacího soudu: Shodné znění citované zákonné věty obsahoval ex. řád již dříve - od 1. 11. 2009 v §47 odst. 5 a od 1. 8. 2013 v §47 odst. 6).
15/ Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě konzistentní v závěru, že v případě exekuce, která již zanikla (například proto, že byla provedena), nejsou k řízení o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. podmínky, takže řízení musí být podle ustanovení §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu) zastaveno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněné pod číslem 95/2007 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 3513/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 1840/2013).
16/ Je-li v posuzované věci z obsahu oznámení soudního exekutora (viz shora) nepochybné, že před vydáním napadeného usnesení odvolacího soudu byla exekuce vymožením pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce ke dni 9. 8. 2019 provedena (tj. exekuce po naplnění svého účelu a smyslu zanikla), přičemž existovaly i jiné způsoby (exekuční příkazy), na základě nichž byla exekuce vedena (soudní exekutor takové exekuční příkazy v oznámení ze dne 2. 9. 2019 konkretizoval s poznámkou, že jejich účinnost zanikla), nelze „věcně“ rozhodovat o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. v rozsahu exekučního příkazu (či exekučních příkazů), jímž (jimiž) byla exekuce realizována, jak to učinil odvolací soud (a nepřihlédl tudíž k nedostatku podmínek řízení ve smyslu §103 o. s. ř.).
17/ Dovolatelem akcentovaná skutečnost, že návrh na zastavení exekuce byl podán „ještě před vymožením práva v exekučním řízení“, nemůže mít žádný význam, je-li se zřetelem ke znění §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. jedině podstatné, že k provedení exekuce došlo před rozhodnutím odvolacího soudu o návrhu na zastavení exekuce (podaného z důvodu zániku práva po vydání exekučního titulu); v důsledku provedením exekuce nastoleného nedostatku podmínky řízení nelze se skutečností „včasnosti“ podání návrhu dovozovat zhojení uvedené chybějící procesní podmínky, která je v tomto případě neodstranitelná (logicky proto zákon se skutečností okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce /výkonu rozhodnutí/ ve vztahu k době provedení exekuce /výkonu rozhodnutí/ ve smyslu §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. žádné procesní důsledky nespojuje).
18/ S ohledem na uvedený závěr je napadené usnesení odvolacího soudu nesprávné (odchyluje se od ustálené judikatury dovolacího soudu), a proto je i nadbytečné zabývat se dovolatelem předestřenou otázkou ad a) týkající se absolutní neplatnosti právního úkonu, jimiž bylo uplatněno více nároků na slevu z kupní ceny zboží. Nejvyšší soud zároveň nenalezl žádný důvod pro překonání své dosavadní judikatorní praxe (shora specifikované) či pro podání návrhu u Ústavního soudu na zrušení části §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (k takovému postupu nejsou přítomny žádné mimořádné okolnosti případu, jichž se povinný dovolává). Ústavní právo „vlastnit majetek“ je v exekučních poměrech limitováno tím, že povinný dobrovolně nesplnil exekučním titulem uloženou či z tohoto titulu vyplývající povinnost, takže se musí podrobit zákonnému vynucení této povinnosti, a tudíž strpět ingerenci do svých majetkových práv (hlediskem tohoto základního principu je třeba dikci §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. chápat).
19/ Nejvyšší soud - nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání či pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu - napadené usnesení podle §243e odst. 1 o. s. ř. ruší a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu vázán (§243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s 226 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud bude povinen v průběhu dalšího řízení rozlišit exekuční příkaz (exekuční příkazy), v jehož (jejichž) rámci byly pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy, přičemž v tomto rozsahu předcházející usnesení soudu prvního stupně zruší a řízení o návrhu povinného zastaví (§103 a §104 odst. 1 o. s. ř.); ohledně zbylých exekučních příkazů, které k zániku exekuce nevedly, je nadbytečné rozhodovat (zastavovat exekuci), neboť účinky těchto nevyužitých exekučních příkazů v souladu s ustanovením §47 odst. 7 ex. řádu zanikly (a soudní exekutor svým oznámením dal najevo, že si je této skutečnosti a ztráty svého pověření k vedení exekuce vědom).
20/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu