ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.993.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 993/2022-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných a) O. Š. narozeného XY, bytem v XY, a b) P. R. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti povinnému J. P. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, pro 218 914,97 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 EXE 4241/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2021, č. j. 40 Co 166/2021-211, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2021, č. j. 40 Co 166/2021-211, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 50 EXE 4241/2020-165, kterým Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinného ze dne 6. 10. 2020, doplněný podáními ze dne 9. 10. 2020, 23. 10. 2020 a 22. 12. 2020, na zastavení exekuce vedené na základě pověření téhož soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 50 EXE 4241/2020-38, soudním exekutorem Mgr. Jaromírem Francem.
2. Krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu a dále doplnil dokazování obsahem smlouvy o úvěru ze dne 12. 1. 2012, obsahem exekutorského zápisu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 139 EZ 3/2012, obsahem směnky vlastní ze dne 12. 1. 2012 a obsahem potvrzení o provedení lustrace evidence trvalých pobytů oprávněných O. Š. a P. R. Poté stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce z důvodu započtení pohledávky povinným není dán.
3. Krajský soud vzal za prokázané, že podáním ze dne 26. 8. 2020 povinný J. P. učinil vůči O. Š. a P. R. zápočet své (proti) pohledávky vůči pohledávce oprávněných, vymáhané v této exekuci (náklady řízení přiznané usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 12. 2019, č. j. 11 EXE 7888/2017/2017-161, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 8 Co 66/2020-223), a že tento hmotněprávní úkon se dostal do sféry dispozice O. Š. a P. R., byť až opětovným doručením tohoto hmotněprávního úkonu na správnou adresu adresátů. Stejně tak vzal za prokázané, že dne 12. 1. 2012 byla uzavřena mezi věřitelem J. P. a dlužníkem – společností P. B. smlouva o úvěru, podle níž se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi formou úvěru peněžní prostředky ve výši 4 250 000 Kč, s tím, že úvěr byl poskytnut na dobu určitou, a to na dobu 3 let od podpisu této smlouvy. Podle smluvních ujednání smlouvy o úvěru úvěr poskytne věřitel dlužníkovi tak, že část úvěrové částky ve výši 2 200 000 Kč bude vyplacena v hotovosti k rukám dlužníka při podpisu této smlouvy a část úvěrové částky ve výši 2 050 000 Kč byla převedena bankovním převodem na označený účet dlužníka, vedený u Raiffeisenbank a. s. Obsahem smluvních ujednání smlouvy o úvěru byl i dohodnutý způsob splácení úvěru, ručitelské prohlášení O. Š. a P. R. a ujednání o zajištění závazku (č. l. 69 a násl. spisu okresního soudu).
4. Dále vyšel odvolací soud ze zjištění, že dne 12. 1. 2012 byl současně soudním exekutorem M. K., Exekutorského úřadu Šumperk, sepsán exekutorský zápis 139 EZ 3/2012 za účasti J. P. jako věřitele a osoby oprávněné, společnosti P. B., jednající jednatelem O. Š., dále jako dlužník společný a nerozdílný a osoba povinná, a O. Š. a P. R. (oba jako ručitelé a dlužníci společní a nerozdílní a osoby povinné) o osvědčení skutkového děje, že dlužník dne 12. 1. 2012 uzavřel s věřitelem smlouvu o úvěru, že v souladu s touto smlouvou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi částku 4 250 000 Kč s tím, že uvedená částka je poskytována na dobu 3 let, kdy tato doba počíná plynout od připsání částky na účet dlužníka, že uvedená částka 4 250 000 Kč je úročena smluvním úrokem ve výši 20 % ročně z dlužné částky s tím, že smluvní úrok je splatný v měsíčních splátkách ve výši 70 833 Kč vždy k 12. dni v kalendářním měsíci počínaje měsícem únor 2012, a to na účet věřitele. Dále bylo konstatováno, že k závazku dlužníka přistoupili jako ručitelé O. Š. a P. R., kteří se zavázali, že pro případ, kdy dlužník svůj dluh ze smlouvy o úvěru neuhradí, se stávají dlužníky společnými a nerozdílnými a zavazují se závazek dlužníka uhradit, jak je uvedeno ve smlouvě o úvěru včetně smluvní pokuty v ní uvedené. Obsahem spisu je mj. i fotokopie vlastní směnky, vystavené dne 12. 1. 2012 (výstavce P. B.) s písemným prohlášením výstavce, že za tuto směnku zaplatí J. P., r. č. XY, bytem XY, dne 26. 8. 2020 částku 11 437 221,36 Kč (splatno v: XY). Směnka je opatřena doložkou bez protestu a podpisem avalisty O. Š., r. č. XY, bytem XY, a avalisty P. R., r. č. XY, bytem XY.
5. Poté se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka, kterou povinný započetl vůči pohledávce oprávněných, je promlčená, takže ji nelze započíst (§1987 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále též jen „o. z.“). Poslední splátka na úvěr byla učiněna 25. 7. 2014, k promlčení pohledávky povinného za oprávněným proto tak došlo nejpozději ke dni 26. 7. 2018 (§397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“). Současně uzavřel, že exekutorský zápis soudního exekutora Mgr. Kubise ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 139 EZ 3/2012, je ve vztahu k oprávněným a ve vztahu k ručitelům, tj. k O. Š. a P. R., materiálně nevykonatelný, neboť v něm není vyjádřena povinnost ručitelů ve vztahu k dlužníku P. B. tak, aby to odpovídalo akcesorickému vztahu hlavního dlužníka a ručitele, stejně jako vztahu těchto osob vůči věřiteli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 494/2014). Odvolací soud rovněž považoval uznání dluhu (§323 obch. zák.), které je obsaženo v exekutorském zápise, za zcela zmatečné, když ve vztahu k předmětnému dluhu neobsahuje ani samotný projev vůle uznání, tj. slovo „uznáváme“, a stejně tak ani příslib ručitelů tento dluh uhradit. Okresní soud podle odvolacího soudu také správně vyhodnotil, že tzv. uznání dluhu je neplatné, neboť nelze uznávat dluh, který vznikne teprve v budoucnu. Proto ani uznání dluhu nemohlo mít vliv na běh promlčecí lhůty.
6. Pokud jde o směnku (č. l. 117 spisu okresního soudu), odvolací soud dodal , že předmětná blankosměnka byla zajišťovací směnkou ke smlouvě o úvěru ze dne 12. 1. 2012, přičemž povinný netvrdil, a tím méně prokazoval, že by došlo k uzavření dohody o vyplňovacím právu. Povinný byl proto povinen vyplnit směnku v souladu se smlouvou o úvěru ze dne 12. 1. 2012 nejen co do splatnosti, ale i co do výše směnečné sumy. Pokud by takto postupoval, směnečný nárok povinného by se promlčel nejdříve k datu 26. 7. 2017 a nejpozději k datu 13. 1. 2018 za situace, kdy splatnost úvěru dle úvěrové smlouvy ze dne 12. 1. 2012 měla nastat 12. 1. 2015. Je tedy třeba, aby směnka byla vyplněna přesně v souladu s touto smlouvou, a to včetně data její splatnosti. Odvolací soud zdůraznil, že přijetím argumentace povinného by se ad absurdum mohl stát dluh ze smlouvy o úvěru zcela nepromlčitelným, neboť by věřitel mohl vyplňovat blankosměnku bez ohledu na jakékoliv ujednání. Povinný měl do směnky vyplnit jako datum splatnosti den, kdy došlo k zesplatnění celého dluhu, od něhož se směnečný nárok začal v tříleté promlčecí době promlčovat. Povinný vyplněním blankosměnky v rozporu se svým vyplňovacím právem tak zmařil jakékoliv nároky plynoucí mu ze směnky. Odvolací soud přisvědčil dále oprávněným v tom, že promlčení pohledávky povinného již nelze prolomit ani na základě následných plnění dlužníka. Odvolací soud proto odvoláním napadené usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
7. Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva:
1) Zda se promlčuje právo na vyplnění blankosměnky za situace, kdy nebyla uzavřena dohoda o vyplňovacím právu směnečném, tedy tehdy, není-li sjednán způsob vyplnění údajů na dotčené blankosměnce, zejména pak data splatnosti?
2) Zda je majitel zajišťovací blankosměnky povinen tuto vyplnit co do data splatnosti v souladu se zajišťovaným závazkem v případě, že zde neexistuje dohoda o vyplňovacím právu směnečném, tedy tehdy, není-li sjednán způsob vyplnění údajů na dotčené blankosměnce?
8. Při řešení těchto otázek se měl odvolací soud odchýlit např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu (správně Vrchního soudu v Praze) uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 71/2005 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, týkajících se nepromlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky.
9. Dovolatel zdůrazňuje, že v daném případě vznikla započítávaná pohledávka z titulu směnečného závazku. Dotčená (dle názoru prvostupňového a krajského soudu promlčená) pohledávka byla zajištěna nejenom exekutorským zápisem, ale také směnkou vlastní vystavenou společností P. B. a avalovanou oprávněnými. V daných souvislostech poukazuje na originární povahu směnečného závazku, jak je patrné například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2979/2014, podle kterého platí, že i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže mít) žádný vliv na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, což ale neznamená, že dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit také námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Lze tedy shrnout, že kauza směnky s touto „pouze“ souvisí, přičemž nemá přímý vliv na směnečný závazek jako takový. Ve spojitosti s tím je pak zcela logický závěr, že se právo na vyplnění směnky nepromlčuje, tedy závazek, který zajišťuje, nemůže ovlivnit (časově omezit) právo věřitele směnku vyplnit a případně uplatnit (k tomuto rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009).
10. Dovolatel považuje za zmatečný postoj okresního soudu, který na jedné straně tvrdí, že kauza (pohledávka z úvěrové smlouvy) je promlčená, ovšem na str. 11 odst. 60. svého rozhodnutí je prezentováno stanovisko, že stejnou argumentaci lze vztáhnout i ke směnce vlastní ze dne 12. 1. 2012, u které lze však uvést, že právo na vyplnění směnky se nepromlčuje. Tento rozpor podle jeho názoru nevyřešil ani odvolací soud, který bez dalšího závěry okresního soudu shledal konformní s ustálenou judikaturou. Ve vztahu k problematice vtělené do otázek hmotného práva se jako nejpodstatnější jeví zjištění odvolacího soudu, který má pohledávku vznesenou jako obranu proti exekuovanému dluhu za promlčenou ke dni 26. 7. 2018. Úvahu krajského soudu lze podle dovolatele parafrázovat tak, že majitel blankosměnky není oprávněn (v případě absence příslušné vyplňovací dohody) kdykoliv doplnit do blankosměnky jakékoliv datum splatnosti pouze s tím omezením, že toto nesmí předcházet datu splatnosti zajišťovaného dluhu. Směnečný závazek však nelze vyhodnotit jako promlčený jen proto, že již uplynula lhůta splatnosti sjednaná ve smlouvě o úvěru ze dne 12. 1. 2012 a zajištěný závazek se stal uplynutím tří let promlčený. Povinný odkázal také na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 99/2020-327, který se danou problematikou zabývá.
11. V doplnění dovolání spojil povinný přípustnost dovolání s vyřešením otázky procesního práva, která podle jeho názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to který z účastníků řízení nese důkazní břemeno o tom, že právo na vyplnění data splatnosti bylo časově limitováno za situace, kdy toto tvrdí žalovaný (v tomto případě oprávnění), a zároveň má soud za prokázané, že ohledně údaje splatnosti nebyla uzavřena dohoda o vyplňovacím právu směnečném. Zastává názor, „že pokud nebyla uzavřena dohoda o vyplnění blankosměnky ohledně data splatnosti, a oprávnění tvrdí, že právo majitele směnky bylo v tomto ohledu limitováno, měli by své tvrzení prokázat, což v řízení neučinili.“ Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. Nejvyšší soud (dále též jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když v řešení dovolatelem předestřených právních otázek (týkajících se promlčení práv ze směnky, která byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněným údajem data splatnosti) je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se především podává, že podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být zásadně již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1245/2014, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Rovněž závěr, podle kterého se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje, je v soudní praxi dlouhodobě ustálen (k tomu srovnej např. dovolatelem přiléhavě zmíněné R 71/2005, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, v odborné literatuře shodně např. Kovařík Z.: Vznik, podstata a zánik práva vyplnit blankosměnku, časopis Právní rozhledy číslo 1/2007, str. 10 a násl.).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti také opakovaně vysvětlil, že jako platná (z hlediska její určitosti) obstojí dohoda o vyplnění blankosměnky, v níž – vyjma ujednání, podle něhož má majitel právo konkrétní údaj doplnit – nejsou ve vztahu k tomuto chybějícímu údaji dohodnuty žádné další podmínky, podle nichž by měla být blankosměnka vyplněna. Co se týče údaje data splatnosti, byla soudní praxe v daných souvislostech usměrněna již závěry přijatými v R 71/2005, podle kterých je-li v dohodě o vyplnění blankosměnky smluveno právo majitele bez dalšího vyplnit datum splatnosti, má majitel blankosměnky právo doplnit do blankosměnky jakékoliv datum splatnosti. Jedná-li se o zajišťovací směnku, nesmí vyplněné datum pouze předcházet datu splatnosti zajišťovaného dluhu. (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 357/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012).
16. Dohoda o vyplnění blankosměnky (ať již k jejímu uzavření došlo písemně, ústně či jen konkludentně), v níž bylo sjednáno právo majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící údaje, není (z hlediska její určitosti) neplatná jen proto, že neobsahuje současně ujednání o způsobu, jakým mohou být konkrétní údaje na blankosměnku doplněny. V případě, že blankosměnka byla (jako v posuzovaném případě) vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, bude v takové situaci – při absenci odlišného ujednání – pro vymezení obsahu uděleného vyplňovacího práva (pro určení, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit) určující především obsah kauzálního vztahu, jehož se vystavená blankosměnka týká. Jinak řečeno, nevyplývají-li z úmluvy účastníků směnečného vztahu konkrétní podmínky, za nichž může být blankosměnka doplněna chybějícími údaji, bude majitel listiny při jejím vyplňování vycházet z poměrů založených kauzálním vztahem, jenž byl podkladem pro vydání (blanko)směnky (k tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012).
17. Pro poměry dané věci se z výše uvedeného podává, že závěr odvolacího soudu, podle kterého v situaci, kdy si smluvní strany (ohledně podmínek, za nichž má být do vystavené blankosměnky doplněn chybějící údaj data splatnosti) nic konkrétního nesjednaly, musel věřitel vyplnit do blankosměnky jako datum splatnosti (právě a jen) den, kdy se stala splatnou směnku zajištěná pohledávka, přičemž od tohoto okamžiku také počala běžet tříletá promlčecí lhůta k uplatnění směnečného nároku, nemůže obstát. Jestliže výstavce směnky a směneční rukojmí (oprávnění) podepsali blankosměnku zajišťující pohledávky vzniklé na základě uzavřené smlouvy o úvěru (a blankosměnku předali remitentovi – povinnému), nelze pochybovat o tom, že směneční dlužníci také udělili (minimálně konkludentně) remitentovi právo doplnit do blankosměnky chybějící údaj data splatnosti. Nebylo-li pak mezi účastníky směnečného vztahu v tomto směru dohodnuto nic jiného (nebyly dohodnuty zvláštní podmínky, jimiž by se měl remitent při doplňování chybějícího údaje řídit), mohl remitent doplnit do blankosměnky v zásadě jakékoliv datum splatnosti s tím, že vyplněné datum pouze nesmí předcházet datu splatnosti zajišťovaného dluhu. Samo právo na vyplnění blankosměnky (na doplnění chybějícího údaje data splatnosti) se přitom promlčet nemohlo.
18. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
19. Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu