ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1285.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1285/2022-995
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. R. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Tří lvů č. 252/13, proti žalované VISCOFAN CZ s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Průmyslová č. 377/2, IČO 26021145, zastoupené JUDr. Františkem Šimákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše č. 1805/20, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 28/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2021, č. j. 19 Co 124/2020-951, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Šimáka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše č. 1805/20.
Odůvodnění:
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2021, č. j. 19 Co 124/2020-951, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovým zjištěním, na němž odvolací soud založil svůj právní závěr, že ve vztahu k žalobci byl dán důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a se způsobem, jakým odvolací soud k tomuto skutkovému zjištění dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k němu dospěl, zejména výpovědi svědka J. C.). Jedná se o skutkové zjištění, že žalobce ve dnech 1. 7. 2013 (od 20:29 do 23:29 hodin), 6. 7. 2013 (od 20:51 do 7. 7. 2013 00:24 hodin), 7. 7. 2013 (od 17:59 do 19:16 hodin) a 10. 7. 2013 (od 22.08 do 22:59 hodin) pro žalovanou nepracoval (neboť se vzdaloval z areálu žalované zadním východem), práci pro žalovanou pouze předstíral a tím se pokusil získat na úkor žalované výhodu – mzdu za práci, kterou nevykonal, a „usiloval o nezákonné snížení majetku žalované“. Toto skutkové zjištění odvolací soud učinil (při absenci přímého důkazu – videozáznamu z kamer umístěných v areálech A a B žalované ze dne 1. 7., 6. 7., 7. 7. a 10. 7. 2013) zejména z výpovědi svědka J. C., který při prověřování kamerových záznamů v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti u žalované zaznamenal žalobce, jak v několika případech vyšel z areálu, ve kterém se nacházel hlavní provoz žalované (areál A), a nedošel do areálu, ve kterém se nacházely sklady žalované (areál B). Žalobce po výstupu z budovy A svlékl plášť, odešel jiným směrem než do areálu B, do něhož nevstoupil, a v jednom případě pak svědek J. C. zaznamenal odjezd žalobce automobilem a následný příjezd cca po 2 hodinách, výstup z automobilu s pláštěm v ruce a oblékání pláště na chodníku.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Takto postupuje dovolatel, namítá-li nedostatek intenzity porušení svých pracovních povinností, přičemž vychází z toho, že se ve skutečnosti dopustil nanejvýš průchodu „do vedlejšího areálu B z haly A bez použití čipové karty“.
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Uplatňování nepřípustného dovolacího důvodu představuje i námitka dovolatele, že k podpoře či vyvrácení věrohodnosti svědka J. C. nebyly provedeny důkazy kamerovým záznamem (byť z jiných dnů než 1. 7., 6. 7., 7. 7. a 10. 7. 2013, když záznamy z těchto dnů již nejsou k dispozici), fotografií, o které vypovídal svědek J. C. a která nebyla „doložena či vyžádána“ (tato vytištěná fotografie měla zachycovat žalobce, jak si obléká bílý plášť na chodníku, a žalovaná k ní ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že ji – stejně jako „předmětný videozáznam“ – již „dávno nemá k dispozici“ a ani neví, kde jinde by se mohla nacházet), a porovnáním docházky svědků P. a K. a žalobce, jejímž prostřednictvím žalobce uplatňuje vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení – jestliže k nim skutečně došlo – sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
Kromě toho o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde při zjišťování skutkového stavu věci například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura). O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Soud není povinen – jak vyplývá z ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. – provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084–1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu