ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1393.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1393/2022-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněné URTENA, SE , se sídlem v Biskoupkách č. 33, IČO 24177261, proti povinné Svekoma s. r. o. se sídlem ve Slavičíně – Hrádku na Vlárské dráze, Družstevní č. I 195, IČO 60737042, zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová č. 1254, pro 2 400 000 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 EXE 2506/2018 a u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 137 EX 20072/18, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2022, č. j. 58 Co 210/2021-180, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 751 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Víta Burši, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová č. 1254.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 1. 2022, č. j. 58 Co 210/2021-180, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené usnesení odvolacího soudu je (v závěru, že „exekuční titul tedy nepostihuje zástavu a exekuci prodejem zástavy dle něj není možné provést, neboť se jedná o součásti věci, k nimž zástavní právo neexistuje, a pokud nejsou od Minipivovaru jako věci hlavní odděleny, ani existovat nemůže“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zastává k ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (podle něhož součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila), názor, že právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť to, co k věci podle její povahy náleží, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní patří natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí“, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter oddělení zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněný pod č. 2/2001 v časopise Právní rozhledy, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008 (na který poukázala ve svém dovolání oprávněná)].
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde v konkrétním případě o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci poskytujícím široký prostor pro uvážení soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3747/2020). Např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007, dospěl dovolací soud k závěru, že otázka, zda je kotel součástí kotelny či nikoli, vyžaduje individuální posouzení, které záleží na okolnostech každého případu, které se mohou různit, a že tu proto není prostor pro formulaci obecných právních vět ohledně vztahu kotle a kotelny. Jinými slovy řečeno, zákon další kritéria, než která jsou uvedena v §120 odst. 1 obč. zák., nestanoví; ta vymezila judikatura, která však současně zdůrazňuje, že vždy je třeba přihlížet „ke všem okolnostem“ dané věci a že zejména v hraničních případech záleží rozhodnutí na úvaze soudů v nalézacím řízení, vycházející ze specifických rysů každého případu a zohledňující zákonná kritéria, tj. že součást podle povahy věci k ní náleží a nemůže být oddělena, aniž by věc byla znehodnocena; tato kritéria musí být splněna současně. Specifikace uvedených kritérií v judikatuře slouží jako východisko pro úvahy soudu, které však striktně neomezuje ani nedeterminuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4367/2016). Dovolací soud proto setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může přezkoumávat úvahu soudů učiněnou v nalézacím řízení o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
Namítá-li dovolatelka, že „je zřejmé, že pivovar je plně funkční …, a to i po odstranění či výměně jeho jednotlivých komponentů (součástí) podrobně popsaných ve znaleckém posudku i ve smlouvě zástavní“ a že „minipivovar v žádném případě nelze označit za věc hlavní …, nýbrž za soubor věcí movitých, které lze bez újmy na celkové funkci Minipivovaru nahradit věcmi jinými“, pak především přehlíží, že možnost nahrazení stávající součásti věci (její výměny za jinou, např. v případě jejího poškození či poruchy) nic nemění na její povaze součásti věci hlavní. V projednávané věci odvolací soud otázku, zda komponenty minipivovaru jsou samostatnými věcmi, nebo jen součástmi minipivovaru jako věci hlavní, individuálně posoudil a podrobně vysvětlil, proč považuje „komponenty“ za součást minipivovaru (věci hlavní). Uvedl, že jednotlivé zástavní smlouvou označené „komponenty“ minipivovaru sice působí jako relativně samostatné věci, avšak k zařízení minipivovaru patří natolik, že nemohou být považovány za věci odlišné a samostatné, že byť je jejich oddělení od minipivovaru možné, znamenalo by to pro minipivovar zásadní funkční újmu, když další fungování Minipivovaru bez jeho stěžejních součástí by bylo nepochybně vyloučeno, a že proto minipivovar souborem věcí není. Závěry odvolacího soudu jsou tak souladné s judikaturou dovolacího soudu, nejsou zjevně nepřiměřené, a proto námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání.
Namítá-li dále oprávněná, že závěr odvolacího soudu je „mylný … v jeho přezkumné diskreci v exekuční fázi řízení o soudním prodeji zástavy“, že přezkum, či dokonce přehodnocení „soudem osvědčeného skutkového stavu“ je „mimo diskreci“ exekučního soudu, neboť „by tím de facto první fáze řízení o soudním prodeji zástavy pozbývala jakéhokoliv právního i faktického významu“, a že se povinný nemůže opětovně domáhat v exekučním řízení posouzení námitky „nevykonatelnosti“ uplatněné v řízení nalézacím, pak dovolání zde neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. Kromě toho dovolatelka přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu to, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017).
Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, ve kterém dovolací soud řešil otázku, zda při prodeji podniku, popř. při vkladu podniku je k trvání zajištění dluhu poskytnutého třetí osobou nutný souhlas této osoby se změnou v osobě dlužníka, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3544/2013, které se týká uplatňování tzv. generálního inhibitoria podle ustanovení §44a odst. 1 exekučního řádu v exekučním řízení o prodeji zástavy, pak nebere náležitě v úvahu, že napadené usnesení odvolacího soudu na těchto otázkách nezávisí.
Vytýká-li oprávněná, že usnesení odvolacího soudu není náležitě zdůvodněno, neboť se odvolací soud nevypořádal s argumentací soudu prvního stupně a ani s její argumentací, a poukazuje-li v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3528/20, a na jeho „nosný“ a „ erga omnes “ závazný právní závěr, činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud své závěry, které opodstatnily změnu usnesení soudu prvního stupně, náležitě odůvodnil (srov. zejména body 17 a 18 napadeného usnesení odvolacího soudu). Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu