ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1813.2022.3
sp. zn. 21 Cdo 1813/2022-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněné SLAVIA INVEST a. s. se sídlem v Praze 6 - Veleslavíně, Křenova č. 438/7, IČO 25874501, zastoupené JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Tomkova č. 57/27, proti povinnému SOLIDE INVEST, s. r. o. , se sídlem v Brně-Husovicích, Dukelská třída č. 400/24, IČO 26926741, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Valcem, CSc., LL.M., advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, pro 3 825 041,19 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 EXE 2027/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 12 Co 229/2021-159, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2021, č. j. 12 Co 229/2021-159, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je – jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení §165a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016).
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že to, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce [srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“)] nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod č. 37/2005 Sb. rozh. obč., nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67/2011 Sb. rozh. obč.). Nejedná se přitom o „nepřípustné přenášení sporu z nalézacího do vykonávacího řízení“, ale o zákonem předepsaný postup při rozhodování o prodeji zástavy soudem, který zajišťuje na straně jedné, že k prodeji zástavy soud přistoupí neprodleně, a na straně druhé, že nedojde k prodeji zástavy, nemá-li zástavní věřitel vskutku právo na uspokojení ze zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 826/2008).
Předestírá-li dovolatel právní otázku, „zda se soud v druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy musí zabývat povinnou namítanými důvody neplatnosti zástavní smlouvy, i když se těmito důvody neplatnosti zástavní smlouvy zabýval soud (soudy) v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy“, a v souvislosti s tím namítá, že tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu „s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu“, když uzavřel, že „se nebude v této druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy zabývat povinnou namítanými důvody neplatnosti zástavní smlouvy, jelikož se těmito již zabývaly soudy v první fázi soudního řízení o soudním prodeji zástavy“, pak přehlíží, že odvolací soud dovodil, že všechny nyní tvrzené důvody neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 24. 9. 2004, č. ZN/1692/04/LCD, byly povinným uplatněny již v první fázi tohoto řízení, kde se s jejich nedůvodností obsáhle vypořádaly soudy obou stupňů (a odkázal na odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, č. j. 45 C 27/2018-113, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, č. j. 18 Co 237/2018-146, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 21 Cdo 746/2020-177), a současně odkázal na správné skutkové i právní závěry učiněné soudem prvního stupně, který se platností zástavní smlouvy v tomto řízení – ve druhé fázi soudního prodeje zástavy – opětovně zabýval (srov. bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu); správnost těchto závěrů soudů přitom dovolatel nezpochybňuje.
Za situace, kdy se soudy platností zástavní smlouvy v tomto řízení (ve druhé fázi soudního prodeje zástavy) opětovně zabývaly, nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu ani na vyřešení dovolatelem kladené otázky (která „navazuje na otázku předchozí“ a která byla odvolacím soudem podle dovolatele posouzena rovněž „v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu“), zda „v druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy může být přezkoumávána věcná správnost exekučního titulu“ (usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy) na základě námitek neplatnosti zástavní smlouvy. Dovolatel též přehlíží, že ačkoliv lze ve druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, uplatňovat jiné (další) skutečnosti, jimiž by bylo zpochybněno osvědčení skutečností rozhodných pro nařízení soudního prodeje zástavy (v první fázi) a jimiž je soud povinen se zabývat, nedochází tím – vzhledem k povaze řízení o soudní prodej zástavy – k přezkoumávání věcné správnosti usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy (exekučního titulu), ale ke zjišťování, zda jsou dány podmínky pro výkon rozhodnutí na základě exekučního titulu, jímž je usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy.
Klade-li povinný otázku, kterou dle jeho mínění odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, případně „tato konkrétní formulovaná otázka nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena“, „zda může být skutečnost (zde konkrétně skutečnost, zda zástavní věřitel opravdu vyplatil předmět úvěru dlužníku), která musí být v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy alespoň osvědčena, dodatečně prokázána (a tedy i současně osvědčena) až v druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy“, pak nebere náležitě v úvahu, že prostor pro zpochybnění skutečnosti (osvědčené v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy), že zástavní věřitel vyplatil předmět úvěru dlužníku a že tedy má vůči němu zajištěnou pohledávku, se povinnému vytvoří (jak vyplývá z výše citované judikatury) právě až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy. Ani na této otázce ostatně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť povinný nijak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že „sjednaný úvěr ve výši 6 500 000 Kč byl dlužníkovi skutečně vyplacen“, pouze má za to, že tato skutečnost „musí být ‚bez pardonu‘ osvědčena již v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy“, aby „soud mohl návrhu zástavního věřitele vyhovět a vydat usnesení o nařízení prodeje zástavy“, čímž brojí proti usnesení soudu vydanému v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy (proti jeho závěru, že skutečnosti rozhodné pro nařízení soudního prodeje zástavy byly v této fázi řízení osvědčeny).
K otázce vázanosti promlčení zástavního práva na promlčení zajištěné pohledávky (dovolatel má za to, že dojde-li k promlčení zajištěné pohledávky, dojde i k promlčení zástavního práva) srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2143/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 1895/19). V nich dospěl dovolací soud k závěru, že stanoví-li §170 odst. 2 obč. zák., že promlčením zastavené pohledávky zástavní právo nezanikne, znamená to, že promlčení zastavené pohledávky nemá na existenci zástavního práva k této pohledávce žádný vliv, zástavní právo nadále přetrvává v obou svých funkcích, tedy zejména zůstává zachována jeho funkce uhrazovací, a že je tedy zjevné, že ani promlčení zastavené pohledávky věřiteli nebrání své zástavní právo realizovat, tedy navrhnout soudu prodej zástavy (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004) a následně navrhnout i výkon rozhodnutí prodejem zástavy (srov. §358 odst. 3 z. ř. s.). Z uvedeného je též zřejmé, že pokud zástavní věřitel tímto způsobem realizuje oprávnění ze zástavního práva, byť v situaci, kdy zastavená pohledávka může být promlčena, nemůže se jednat o výkon rozhodnutí, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; z tohoto hlediska je nutno odlišovat – jak již bylo vysvětleno výše – promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky a promlčení zástavního práva samotného, jakožto dva samostatné instituty, mající odlišný právní režim a především odlišný důsledek; pro možnost zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§52 exekučního řádu) prodejem zástavy má tak význam pouze promlčení zástavního práva (§100 odst. 2 obč. zák.). Opačné závěry nevyplývají ani z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, a ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 682/2006, kterých se ve prospěch své argumentace dovolává povinný.
K otázce obsahových náležitostí usnesení o nařízení prodeje zástavy jako exekučního titulu ve smyslu ustanovení §261a odst. 4 o. s. ř. srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, uveřejněného pod č. 127/2008 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3216/2016, a v nich vyjádřený právní názor, že soud smí vyhovět návrhu na soudní výkon rozhodnutí, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství, že je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §338a odst. 1 o. s. ř.), a že žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný – jak je nepochybné z ustanovení §261a odst. 4 o. s. ř. – pouze v případě, že obsahují údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství [tomuto právnímu názoru nijak neodporuje ani dovolatelem akcentované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2840/2011, v jehož odůvodnění dovolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, uvedl, že uvedení finanční částky, která má být uspokojena ze zpeněžení výtěžku prodeje zástavy, je nutnou náležitostí výroku usnesení, kterým se nařizuje prodej zástavy, a že splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozhodnutí, který lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné identifikace oprávněného a povinného) nebo s odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje a je-li možné s jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu uložené a vykonávané povinnosti]. Uzavřel-li proto odvolací soud v projednávané věci, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, č. j. 45 C 27/2018-113, kterým byl nařízen prodej zástavy, má „všechny zákonem vyžadované náležitosti“, neboť obsahuje „řádné a dostatečné označení osoby oprávněné i povinné“ v záhlaví a „jeho výroková část nepostrádá jak dostatečně určité označení zástavy (konkrétních nemovitých věcí podle zápisu v katastru nemovitostí), tak uvedení výše zajištěné pohledávky (její jistiny), jež má být z výtěžku zpeněžení zástavy uspokojena“, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu