ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2397.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2397/2020-382
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce B. T. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 1597/174, proti žalované C. G. C. R. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 854/2, o 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 215/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020 č. j. 62 Co 391/2019-361, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. března 2019 č. j. 5 C 215/2013-261 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá .
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 30. 8. 2013 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 5 000 000 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2007 vykonával pro žalovanou od téhož dne práci XY; pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Dne 22. 5. 2013 byl žalobce odvolán z pracovního místa vedoucího zaměstnance a obdržel výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. V pracovní smlouvě (čl. I. odst. 4) se smluvní strany dohodly, že v případě odvolání žalobce z vedoucí pozice vzniká žalobci nárok na plnění ve výši 24 násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce, který „za období od měsíce 1/2013 až 3/2013“ činil 649 187,70 Kč. Žalovaná je tak povinna zaplatit žalobci částku ve výši 15 580 504 Kč, z níž se žalobce žalobou domáhá zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím.
Žalovaná se uplatněnému nároku bránila tvrzením, že si není vědoma žádného ustanovení pracovní smlouvy, které by odůvodňovalo vyplacení požadovaného plnění. V osobním spise žalobce nalezla pracovní smlouvu, kterou s žalobcem nikdy neuzavřela. Smluvní ustanovení, které má zakládat uplatněný nárok, je „absolutně nestandardní a nelogické“ jak vzhledem k výši plnění, tak vzhledem k tomu, že pracovní smlouva XY M. Š. z téhož dne toto ustanovení neobsahovala. Žalovaná proto provedla šetření (prostřednictvím společnosti K. Č. r.), při kterém byly v textovém procesoru Microsoft Word nalezeny další dvě verze pracovní smlouvy žalobce (neobsahující čl. I. odst. 4), na jehož základě a na základě znaleckého posudku Ing. Davida Hermana žalovaná dospěla k názoru, že pracovní smlouva, o kterou se opírá uplatněný nárok, „byla nezákonně padělána“.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 3. 2019 č. j. 5 C 215/2013-261 (v písemném vyhotovení rozsudku je uvedeno nesprávné č. j. 5 C 215/2013-241) žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 571 180,50 Kč k rukám jejího advokáta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 3. 1. 2007 uzavřena pracovní smlouva, na základě níž „žalobce vykonával u žalované vedoucí pracovní pozici XY“; za žalovanou pracovní smlouvu podepsal tehdejší jednatel žalované M. Š.. Dne 22. 5. 2013 bylo žalobci doručeno odvolání z funkce XY a výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Soudu byly předloženy tři verze pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2007. „První verze“ neobsahuje článek I. odst. 4 upravující nárok žalobce na plnění uplatněné žalobou a obsahuje článek VI. odst. 5 upravující možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru. „Druhá i třetí verze“ pracovní smlouvy shodně neobsahují článek VI. odst. 5, ve „třetí verzi“ je navíc obsažen článek I. odst. 4 „zakládající právě touto žalobou uplatněný nárok“. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že sporný článek I. odst. 4 „součástí pracovní smlouvy sjednané mezi účastníky nebyl“. Vyšel přitom z účastnické výpovědi M. Š., který „opakovaně a konzistentně“ uvedl, že pracovní smlouvu v tomto znění nepodepsal, ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace technické zkoumání dokladů a písemností zpracovaného znalcem Ing. Davidem Hermanem, podle kterého logo žalované na první straně hlavičkového papíru „třetí verze“ pracovní smlouvy pochází až z roku 2013, nikoli z konce roku 2006, resp. počátku roku 2007, a poslední řádky v odstavci 4 na první straně této verze pracovní smlouvy „vykazují nepatnou diferenci v rovnoběžnosti v porovnání se zbytkem řádků 4. odstavce“, a ze zprávy z forenzního šetření ve společnosti žalované zpracované K. Č. r., z níž vyplývá, že „třetí verze“ pracovní smlouvy není k dispozici v žádné elektronické podobě, což vzbuzuje pochybnosti o její pravosti. Vzhledem k tomu, že „v řízení nebylo prokázáno, že by pracovní smlouva ze dne 3. 1. 2007 byla mezi účastníky řízení uzavřena ve znění obsahující čl. I. odst. 4 upravující nárok žalobce“ (soud prvního stupně zde nepřiléhavě použil formulaci „nebylo prokázáno“, jestliže z podaného odůvodnění jinak jednoznačně vyplývá, že vyšel ze závěru, že skutkový stav byl prokázán jinak, než tvrdil žalobce) a vzhledem ke skutečnosti, že tento nárok nevyplývá žalobci ani ze zákona, soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2020
č. j. 62 Co 391/2019-361 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „s tím, že náhrada nákladů řízení je splatná k rukám advokáta Mgr. Petra Šabatky“ a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 69 212 Kč k rukám jejího advokáta. Odvolací soud vyšel z předpokladu, že účastníci mohli sjednat nárok žalobce na plnění ve výši 24 násobku průměrného měsíčního výdělku v případě jeho odvolání z funkce XY, a to i jinou než písemnou formou. Povinnost tvrdit a prokazovat, že mezi účastníky došlo „k odchylné, nežli zákonné úpravě pro případ odvolání žalobce z vedoucí funkce“, pak nese ten z účastníků pracovního poměru, který dovozuje z této právní skutečnosti vznik práva na plnění; proto „žalobce musí dokazování směřovat k prokázání toho, zda byl mezi účastníky v pracovní smlouvě ze dne 3. 1. 2007 sjednán jím uplatňovaný nárok“. „Za situace, kdy k sjednání platného písemného úkonu o uzavření dohody účastníků o nároku na vyplacení odměny nebyla vyžadována písemná forma, jsou důkazní prostředky formou listin srovnatelné vypovídací hodnoty“. Není-li „sporována pravost podpisu jednatele žalované Š. …, avšak je spor o obsah ujednání obsaženého v čl. I. odst. 4 pracovní smlouvy“, a „písemné vyjádření o ujednání nároku žalobce uplatněného žalobou může vést k závěru o ujednání i neujednání tohoto nároku, pak je třeba vyjít z toho, že, ať již byla skutečná vůle účastníků jakákoliv, bude vždy v rozporu s písemným vyjádřením a v takovém případě nelze k vůli účastníků přihlížet“. Podle odvolacího soudu „žalobce tak může být v řízení úspěšný, prokáže-li že vyhotovení pracovní smlouvy – první (i druhé) verze ve skutečnosti neodpovídá (nezachycuje) vůli účastníků řízení a že je pravdivé znění třetí verze pracovní smlouvy, kterou sám předložil soudu“; „nebude-li možné přijmout závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti tvrzení žalobce o sjednání předmětného nároku, musí být rozhodnuto v neprospěch žalobce z důvodu neunesení důkazního břemene“ (odvolací soud zde odkázal na závěry přijaté Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 15. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 582/2016). Protože žalobce přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. nenabídl žádné další „důkazní prostředky k tomu, že vyhotovení pracovní smlouvy – první a druhá verze ve skutečnosti neodpovídá (nezachycuje) vůli účastníků řízení a že je pravdivé znění třetí verze pracovní smlouvy“, odvolací soud uzavřel, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, „koho a v jakém směru zatěžuje ve sporu o výplatu nároku na plnění násobku průměrného měsíčního výdělku, v případě odvolání zaměstnance z vedoucí pracovní pozice, břemeno tvrzení a důkazní, za předpokladu, že zaměstnanec opírá svůj nárok o originální, soudu předložené znění pracovní smlouvy, která tento nárok zaměstnance obsahuje“. Za „nepřiléhavý“ označuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 582/2016, z jehož závěrů odvolací soud vycházel, neboť uvedené rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, posuzuje-li případ, kdy strany sporu disponují odlišnými originály téže pracovní smlouvy. Má za to, že soud po něm nemůže požadovat prokázání negativních tvrzení, konkrétně toho, že vyhotovení „první a druhé verze“ pracovní smlouvy neodpovídá vůli účastníků a že pravdivá je „třetí verze“ pracovní smlouvy. Žalobce nikdy neměl „verzi jedna a dvě“ pracovní smlouvy k dispozici, naopak od počátku uvádí, že jsou smyšlené a v originálu neexistují a nikdy neexistovaly, proto měl odvolací soud žalovanou poučit, aby prokázala pravost těchto verzí. Soudy rovněž pominuly skutečnost, že žalobce je zaměstnancem žalované a že pro oblast pracovněprávních vztahů se podle §18 zákoníku práce použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“. Žalobce v řízení dostatečným způsobem prokázal, že jím předložená verze pracovní smlouvy „je jedinou správnou verzí“. Odvolací soud ignoroval skutečnost, že obě strany předložily originály smluv ve shodném znění (navíc bez toho, aby kterákoli ze stran popřela podpis této smlouvy). Žalobci nelze dávat k tíži, že žalovaná předložila údajné kopie smluv, jejichž původ je naprosto nejasný. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Má za to, že soudy nijak nepochybily, když dospěly k závěru, že nárok žalobce nemá oporu v pracovní smlouvě a v celém rozsahu ho zamítly. Soud prvního stupně správně zaměřil svoje dokazování na skutečnost, zda předmětný článek I. odst. 4 pracovní smlouvy byl mezi účastníky řízení skutečně sjednán či nikoli a jeho jednoznačným závěrem bylo zjištění, že předmětný článek o „zlatém padáku“ pracovní smlouva neobsahovala. Z dokazování vyplynulo, že žalobce svůj nárok nedokládal pracovní smlouvou, ale padělkem, a žádné důkazy ve prospěch jeho alternativní verze nenavrhl. Poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., které bylo žalobci odvolacím soudem poskytnuto, se jednak týkalo prokázání pozitivní skutečnosti, tj. pravdivosti žalobcem tvrzeného obsahu pracovní smlouvy, jednak bylo ze strany odvolacího soudu dokonce nadbytečné. Dovolání žalobce proto žalovaná považuje za „neopodstatněné a nepodložené“, jehož podstatou je jeho nesouhlas se skutkovým závěrem o obsahu pracovní smlouvy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl i ve výrocích o nákladech řízení (v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení). Nejvyšší soud dovolání žalobce směřující proti uvedeným výrokům odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce a žalovaná uzavřeli dne 3. 1. 2007 pracovní smlouvu, na základě níž žalobce pracoval u žalované na vedoucím pracovním místě jako XY. Dne 22. 5. 2013 bylo žalobci doručeno odvolání z funkce XY a výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Žalobce u žalované uplatnil nárok na peněžité plnění ve výši 24 násobku průměrného měsíčního výdělku, který mu vznikl (měl vzniknout) na základě článku I. odst. 4 pracovní smlouvy, jejíž vyhotovení obsahující toto smluvní ustanovení (za žalovanou podepsané jednatelem M. Š.) v průběhu řízení předložil; stejné vyhotovení pracovní smlouvy žalovaná nalezla v osobním spise žalobce. Žalovaná odmítla nárok žalobce uspokojit, neboť na vyplacení požadovaného plnění se s žalobcem nedohodla a vyhotovení pracovní smlouvy, o které svůj nárok žalobce opírá, považuje za pozměněnou listinu. Soudy měly k dispozici celkem tři verze pracovní smlouvy žalobce. „První verzi“, jež neobsahuje článek I. odst. 4 upravující nárok žalobce na plnění uplatněné žalobou a obsahuje článek VI. odst. 5 upravující možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru, a „druhou verzi“, která se od té první liší tím, že neobsahuje článek VI. odst. 5; na rozdíl od vyhotovení pracovní smlouvy předložené žalobcem se jedná jen o kopie listin, které měla žalovaná uložené ve svém počítačovém systému. „Třetí verze“ pracovní smlouvy je listina předložená žalobcem obsahující sporný článek I. odst. 4. Předložením prvních dvou verzí pracovní smlouvy žalovaná zpochybňuje pravost listiny předložené žalobcem („třetí verze“).
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, koho a v jakém směru zatěžuje ve sporu o zaplacení odchodného (peněžitého plnění náležejícího zaměstnanci v případě jeho odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance) břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že se zaměstnanec se zaměstnavatelem na poskytnutí takového plnění v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě (dohodě) dohodl. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá zaplacení odchodného, jehož poskytnutí bylo (mělo být) sjednáno v pracovní smlouvě ze dne 3. 1. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), a v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §4 zák. práce podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obč. zák.“).
Zákoník práce je pracovněprávní předpis, který má zásadně dispozitivní povahu. Účastníci mohou práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích upravit odchylně od zákoníku práce, jestliže to zákoník práce výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení není dále možné od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů, od ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku, a není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, v náhradě škody. Odchýlení není také možné od ustanovení ukládajících povinnost, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Odchýlení od ustanovení uvedených v §363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích nemohou být upravena odchylně od tohoto zákona v případech uvedených v §363 odst. 2 (srov. §2 odst. 1 zák. práce). Odchylná úprava práv týkající se mzdových, popřípadě platových práv a ostatních práv v pracovněprávních vztazích (§307) nemůže být nižší nebo vyšší, než je právo, které stanoví tento zákon, kolektivní smlouva, popřípadě vnitřní předpis jako nejméně nebo nejvýše přípustné (§2 odst. 3 zák. práce).
K odchylné úpravě práv nebo povinností podle odstavce 1 může dojít smlouvou a za podmínek stanovených tímto zákonem též vnitřním předpisem (§2 odst. 2 zák. práce). Z užití ustanovení §51 obč. zák. (srov. §18 větu první zák. práce) je třeba dovodit, že účastníci mohou v pracovněprávních vztazích uzavřít nejen pojmenované nebo smíšené smlouvy (dohody), ale také smlouvu (dohodu), která není zvláště upravena; taková smlouva (dohoda) však nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákoníku práce (srov. §18 větu druhou zák. práce).
Zákoník práce výslovně neupravuje poskytování odchodného nebo jiného obdobného plnění zaměstnancům, kteří u zaměstnavatele zastávali vedoucí pracovní místo (§73 odst. 3 zák. práce) a kteří byli z vedoucího pracovního místa odvoláni nebo se vedoucího pracovního místa vzdali (§73 odst. 2 zák. práce). Obsahu a ani účelu zákoníku práce však neodporuje, jestliže se na poskytnutí takového plnění a na předpokladech, za nichž vzniká právo na takové plnění, dohodnou – v souladu s požadavky §2 odst. 1 a 3 zák. práce – zaměstnanec se zaměstnavatelem v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě (dohodě) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2305/2013.
Odvolací soud správně vycházel z toho, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno).
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Hypotéza hmotněprávní normy tedy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1783/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2355/2009).
I když jsou důkazní povinnost a důkazní břemeno instituty procesního práva, je závěr o tom, který z účastníků řízení (která procesní strana) je jejich nositelem, odvozen z hmotného práva; ten, kdo má podle hmotného práva povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím označených důkazů) prokázat a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.
Obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele v řízení o zaplacení odchodného je dán tím, že – jak bylo shora uvedeno – obsahu a ani účelu zákoníku práce, který výslovně poskytování odchodného nebo jiného obdobného plnění zaměstnancům neupravuje, neodporuje, aby se na poskytnutí takového plnění a na předpokladech, za nichž na toto plnění zaměstnanci vzniká právo, zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodli. Podle hmotného práva je to tedy zaměstnanec (v projednávané věci žalobce), kdo je povinen tvrdit a následně prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že odchodné bylo sjednáno a že byly naplněny předpoklady k jeho vyplacení. V tomto ohledu jsou proto ještě závěry odvolacího soudu správné.
Žalobce tvrdil, že právo na odchodné účastníci sjednali (písemně) v článku I. odst. 4 pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2007. Své tvrzení v řízení prokazoval předložením listiny
– pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2007 (soudy označované jako „třetí verze“ pracovní smlouvy), v jejímž článku I. odst. 4 je obsaženo ujednání, podle kterého: „V případě odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance vzniká zaměstnanci nárok na vyplacení odměny ve výši dvaceti čtyřnásobku průměrného měsíčního výdělku“. Žalovaná se bránila tvrzením, že se jedná o pozměněnou listinu, tedy námitkou, kterou zpochybňovala její pravost.
Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Nejvyšší soud se v minulosti ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval otázkou, který z účastníků řízení nese důkazní břemeno ohledně pravosti a pravdivosti soukromé listiny. Z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že co do otázky důkazního břemene je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukromé listiny, či zda je zpochybněna její pravdivost, resp. správnost.
Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, popřípadě učinil prohlášení v listině obsažené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2670/98). Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 9. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 617/99 a ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004).
Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1228/2012 a ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 33 Cdo 729/2013).
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že za situace, kdy pravost pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2007 (její „třetí verze“) byla žalovanou zpochybněna, nelze dovozovat, že prokazuje shodnou vůli účastníků (žalobce jako zaměstnance a žalované jako zaměstnavatele) sjednat právo žalobce na odchodné pro případ jeho odvolání nebo vzdání se vedoucího pracovního místa, ledaže by žalobce pravost pracovní smlouvy prokázal. Teprve v případě, kdyby žalobce toto důkazní břemeno unesl, by bylo na místě zabývat se – pokud by ji žalovaná popírala – pravdivostí sporného ujednání pracovní smlouvy o odchodném; důkazní břemeno by zde zatěžovalo žalovanou.
Z těchto závěrů soudní praxe o prokazování pravosti a pravdivosti soukromé listiny odvolací soud důsledně nevycházel. Namísto toho, aby se zabýval správností skutkového závěru soudu prvního stupně o tom, že sporný článek I. odst. 4 „součástí pracovní smlouvy sjednané mezi účastníky nebyl“, resp. že pracovní smlouva ze dne 3. 1. 2007 nebyla uzavřena „ve znění obsahující čl. I. odst. 4“ [tedy skutkovým závěrem – soudem prvního stupně sice přímo nevysloveným, ale z jím podaného odůvodnění zcela zřejmým – o tom, že vyhotovení pracovní smlouvy předložené žalobcem (tzv. „třetí verze“) není pravou listinou], svůj postup při dokazování zaměřil na pravdivost uvedeného ujednání o odchodném. Na projednávanou věc přitom nepřiléhavě aplikoval závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 15. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 582/2016, které vycházejí z jiného skutkového stavu, než který byl soudy zjištěn v projednávané věci; v uvedené věci – na rozdíl od projednávané věci, ve které byla zpochybněna pravost všech tří verzí pracovní smlouvy žalobce, jež byly soudu předloženy – soudy posuzovaly, zda byla sjednána zkušební doba, za situace, kdy měly k dispozici dvě odlišná vyhotovení pracovní smlouvy účastníků řízení podepsaná téhož dne, jejichž pravost byla nepochybná.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu