ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3090.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3090/2021-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně RRS JELENOVSKÁ, a.s. se sídlem ve Valašských Kloboukách, Jelenovská č. 99, IČO 48910554, zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2396/184, proti žalované Pozemní stavitelství Zlín a.s. se sídlem ve Zlíně, Kúty č. 3967, IČO 46900918, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1200/16, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 44/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. června 2021 č. j. 60 Co 103/2021-115, takto:
Usnesení krajského soudu se mění tak, že usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. března 2021 č. j. 46 C 44/2021-92 se mění tak, že řízení se nezastavuje .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 15. 10. 2020 č. j. 38 C 195/2020-145 nařídil k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky Pozemní stavitelství Zlín a.s. (v projednávané věci žalovaná) za zástavní dlužnicí RRS JELENOVSKÁ, a.s. (v projednávané věci žalobkyně) v celkové výši 2 129 349,80 Kč prodej zástavy, a to pozemku parc. č. st. 942, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 297 m ², jehož souč ástí je stavba – Valašské Klobouky, č. e. 8, rod. rekr., a pozemku parc. č. st. 1537, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 268 m², jehož součástí je stavba – budova bez čp/če, obč. vyb., vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště Valašské Klobouky, na LV 3033, pro k. ú. Valašské Klobouky, obec Valašské Klobouky (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Žalobou podanou dne 12. 2. 2021 se žalobkyně u Okresního soudu ve Zlíně domáhala, aby bylo určeno, že zástavní právo na předmětných nemovitostech neexistuje. Žalobu odůvodnila tím, že v uvedeném řízení o soudním prodeji zástavy soud nepřihlédl k tvrzení žalobkyně, že zástavní právo „nikdy platně nevzniklo“. Zástavní právo mělo zajišťovat pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2009, jistina půjčky ve výši 1 165 000 Kč však nebyla žalobkyni dohodnutým způsobem (bezhotovostním převodem na její účet) nikdy poskytnuta. Dále mělo zástavní právo zajišťovat pohledávku ze smluv o dílo ze dne 7. 1. 2009 a ze dne 23. 7. 2010, avšak díla, jež byla předmětem těchto smluv, nebyla nikdy provedena a pohledávka proto v okamžiku uzavření zástavní smlouvy neexistovala. Žalobkyně má za to, že neexistují-li pohledávky, které mají být zajištěny zástavním právem, nemohlo zástavní právo platně vzniknout. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje v zamezení negativního zásahu do její právní sféry, který jí hrozí v souvislosti s řízením o soudním prodeji zástavy.
Žalovaná namítala, že mezi stranami je vedeno řízení o nařízení soudního prodeje zástavy a v projednávané věci tak existuje překážka věci zahájené. Má za to, že naléhavý právní zájem žalobkyně není dán, neboť rozhodnutím o „negativní určovací žalobě“ nedojde k odvrácení budoucích sporů.
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 26. 3. 2021 č. j. 46 C 44/2021-92 řízení zastavil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 8 228 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni ve výši 4 000 Kč (výrok III). Soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §83 odst. 1, §103 a 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť „nelze zde žalobou uplatněný nárok na určení neexistence zástavního práva projednat pro překážku věci zahájené“, kterou představuje řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, jež je u téhož soudu vedeno pod sp. zn. 38 C 195/2020, kdy existenci zástavního práva žalobkyně může zpochybnit ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení); teprve tehdy, kdyby „zástavní věřitel s nařízením výkonu rozhodnutí bezdůvodně váhal“, by se zástavní dlužník mohl prostřednictvím určovací žaloby existenci zástavního práva bránit.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 21. 6. 2021 č. j. 60 Co 103/2021-115 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II). Odvolací soud odkázal na „vcelku správné“ odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3084/2006 uzavřel, že „projednání věci o určení neexistence zástavního práva k zástavě zahájené žalobou brání překážka věci dříve zahájené návrhem o soudním prodeji zástavy týkající se týchž osob při totožném zástavním právu k zástavě podle téže smlouvy“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující proti výroku o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení. Dovolatelka má za to, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda „představuje pravomocné usnesení, jímž byl nařízen soudní prodej zastavených nemovitostí, překážku věci zahájené, resp. překážku věci rozsouzené, ve vztahu k řízení na určení, že tyto nemovitosti jsou či nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným na základě téže zástavní smlouvy, za situace, kdy nemůžou být v řízení o soudním prodeji zástavy projednány všechny rozhodné skutečnosti svědčící o neexistenci zajištěného dluhu, které můžou být projednány v řízení o určení“. Požaduje, aby tato otázka byla posouzena jinak než v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3084/2006, jehož „paušální závěr o existenci překážky rei iudicatae založené pro žalobu na určení pravomocným rozhodnutím o soudním prodeji zástavy není správný“. K posunu judikaturních závěrů došlo rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, v němž dovolací soud uzavřel, že překážka věci zahájené (rei iudicatae) není dána vždy, ale pouze pokud je v řízení o žalobě na plnění prejudiciální otázka beze zbytku vyřešena (postavena na jisto). Tento závěr byl následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 27 Cdo 2007/2017 „potvrzen i pro překážku litispendence“. Dovolatelka poukazuje, že řízení o soudním prodeji zástavy vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 195/2020 a posuzované řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva nevychází ze skutkově shodného stavu, neboť v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy může soud „projednávat pouze omezené množství rozhodných skutečností“. Podmínka totožnosti předmětů těchto řízení proto nemůže být naplněna a projednání předmětné žaloby na určení nebrání překážka věci zahájené. Za situace, kdy je možné podle dosavadní judikatury dovolacího soudu otázku (ne)existence zástavního práva postavit na jisto až teprve ve vykonávacím (exekučním) řízení, resp. v incidenčním sporu o zastavení exekuce, není možné dovodit vznik překážky věci zahájené (litispendence) dříve než zahájením řízení podle §268 odst. 3 o. s. ř. a teprve tato část vykonávacího řízení se stane i „prvotním nalézacím řízením“. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že „žalobkyně se určovací žalobou v rozporu se smyslem a účelem tohoto institutu pokouší obstruovat zákonem předvídaný proces soudního prodeje zástavy“. Řízení o soudním prodeji zástavy probíhá ve dvou fázích, je však zřejmé, že se na něj nahlíží jako na řízení jediné. Výsledkem první fáze řízení je pouze nařízení soudního prodeje zástavy, k samotnému uskutečnění (naplnění) rozhodnutí však může dojít až nařízením výkonu rozhodnutí. Žalovaná má za to, že postup žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, jelikož „se snaží obcházet zákonem předvídaný postup pro realizaci zástavního práva, který již žalovaná iniciovala“. Skutečnost, že zástavní právo k nemovitostem je v katastru nemovitostí zapsáno neoprávněně, měla žalobkyně namítat dříve, než žalovaná zahájila řízení o soudním prodeji zástavy. Žalovaná je přesvědčená, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, popř. zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda řízení o soudním prodeji zástavy vytváří překážku věci zahájené (litispendence) pro řízení o určení, že nemovitosti, které jsou předmětem zástavního práva (zástavou), nejsou zatíženy zástavním právem. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Zahájení řízení o věci brání – jak vyplývá z ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. – tomu, aby soud v řízení, které bylo o téže věci zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené (litispendence), je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.
Ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. tedy zamezuje tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1525/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3553/2016). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 347/2005).
V usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod č. 82 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014 (dále jen R 82/2014) – ve kterém se odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe reprezentované usnesením ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněným pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a usneseními ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 1523/2006 a ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2695/2010 [podle níž pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu, neboť pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací], ze které vycházelo i odvolacím soudem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3084/2006 – Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).
V usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 27 Cdo 2007/2017 Nejvyšší soud na základě závěrů uvedených v R 82/2014 dovodil, že je-li zahájeno řízení o splnění povinnosti a rozhodnutí sporu závisí na vyřešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, brání překážka věci zahájené (litispendence).
V posuzovaném případě podle soudů překážku věci zahájené (litispendence) pro vedení sporu o určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem vytváří dříve zahájené řízení o soudním prodeji zástavy představované týmiž nemovitostmi, jež je u Okresního soudu ve Zlíně vedeno pod sp. zn. 38 C 195/2020.
Zástavní právo k předmětným nemovitostem je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy (4. 2. 2014) – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je – jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení §1359 odst. 1 zákona o. z. – dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních §200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení §357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení §28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněném pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 277/2017).
Z uvedeného potom vyplývá, že rozhodnutí o věci samé vydané v řízení o soudním prodeji zástavy (jeho výrok) nemusí zcela vypořádat právní vztah založený v tomto řízení na řešení předběžné otázky spočívající v (ne)existenci zástavního práva, tj. že řešení přijaté v tomto řízení nemusí vyčerpat beze zbytku obsah této předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory při výkonu zástavního práva. Rozhodnutím, kterým se nařizuje soudní prodej zástavy, je pouze deklarováno, že byly osvědčeny okolnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., neodstraňuje však pochybnosti, které ve vztahu k nim (k jejich existenci) vyplynuly ze sporných skutkových tvrzení zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Obsah uvedené předběžné otázky může být plně (beze zbytku) vyčerpán (zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce) až v rámci samostatného řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], neboť až v této fázi soudního prodeje zástavy může být ke sporným skutkovým tvrzením účastníků provedeno dokazování. Lze proto uzavřít, že řízení o soudním prodeji zástavy nevytváří překážku věci zahájené (litispendence) pro řízení o určení, že nemovitosti, které jsou předmětem zástavního práva (zástavou), nejsou zatíženy zástavním právem.
Pro poměry projednávané věci se z uvedeného podává závěr, že řízení o soudním prodeji zástavy probíhající u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 195/2020 nebrání tomu, aby v projednávané věci probíhalo řízení o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem.
Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu