ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3606.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3606/2022-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci zástavního věřitele L. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Kabešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova č. 162/8, proti zástavnímu dlužníku L. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Dříteči, Dříteč č. 155, o nařízení soudního prodeje zástavy, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 150/2021, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2022, č. j. 25 Co 11/2022-70, takto:
Dovolání zástavního dlužníka se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2022, č. j. 25 Co 11/2022-70, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Zástavní dlužník, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Námitka zástavního dlužníka, podle níž „odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení dovolatelem položených otázek, které lze z obsahu dovolání dovodit (srov. body VI. a VII. obsahu dovolání), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016).
Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že to, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce [srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“)] nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejedná se přitom o „nepřípustné přenášení sporu z nalézacího do vykonávacího řízení“, ale o zákonem předepsaný postup při rozhodování o prodeji zástavy soudem, který zajišťuje na straně jedné, že k prodeji zástavy soud přistoupí neprodleně, a na straně druhé, že nedojde k prodeji zástavy, nemá-li zástavní věřitel vskutku právo na uspokojení ze zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 826/2008).
Namítá-li tedy dovolatel, že zástavní právo je promlčeno (bod VII. obsahu dovolání), resp. že zástavním právem zajištěná pohledávka zčásti nebo zcela zanikla (bod VI. obsahu dovolání), přehlíží, že odvolací soud otázky promlčení zástavního práva, resp. zániku zajištěné pohledávky, záměrně neřešil a jeho rozhodnutí tak na řešení těchto otázek není závislé. Uvedený postup odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který stabilně poukazuje na to, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; jiné (další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo zánik zajištěné pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o žalobě o soudní prodej zástavy právně významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněném pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněném pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že „…odvolací soud i soud prvé instance své rozhodnutí podřídily výlučně subjektivním vjemům a informacím…napadené rozhodnutí se tak jeví nepřezkoumatelným“ (srov. bod V. obsahu dovolání), ale mohla by představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Dovolatel navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 12. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu