ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.40.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 40/2022-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně SANARMO&COMPANY s. r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Klausova č. 2541/15, IČO 28380584, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily č. 252/3, proti žalovaným 1) V. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2583/15, 2) Ris21 s. r. o. (dříve Aukční centrum Bussmark, s. r. o.) se sídlem v Praze 4 – Krči, Štúrova č. 1701/55, IČO 27224163, a 3) K. U. , narozenému XY, bytem XY, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. března 2018, č. j. 43 C 40/2017-135, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2018, č. j. 35 Co 380/2018-166, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 40/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2021, č. j. 35 Co 88/2021-337, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Konečného, advokáta se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2583/15.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní, žalovanou 2) a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 35 Co 88/2021-337, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené usnesení odvolacího soudu je (v závěru, že v řízení o obnově řízení nemůže soud přezkoumávat postupy a závěry soudů v řízení samotném – zde připuštění změny žaloby o vyslovení neplatnosti dražby a posouzení její včasnosti) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Dovolací soud již dříve uzavřel, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky – odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014). Přípustnost dovolání proto nemohou založit dovolatelkou předkládané právní otázky, zda nesprávné procesní rozhodnutí o změně žaloby může „zapříčinit opožděnost žaloby o neplatnost dražby, která byla jinak včas podána žalobcem v zákonem prekluzivní lhůtě u soudu“, zda to, že odvolací soud (v původním řízení) „uvedl další důvod pro zamítnutí žaloby“ (o vyslovení neplatnosti dražby), „a to tvrzenou opožděnost žaloby z důvodu toho, že soud první instance nesprávně rozhodl procesním usnesením o změně žaloby, … může znamenat překážku pro rozhodnutí soudu o povolení obnovy řízení“, zda nesprávné právní závěry „ohledně totožnosti skutku a s tím spojenému nesprávnému právnímu závěru o změně žaloby a tedy otázce opožděnosti žaloby“, mohou nyní „zapříčinit nemožnost obnovy řízení“, nebo zda je přípustné, aby „žalobce … v žalobě na obnovu řízení nebyl úspěšný za situace, kdy žalobu na obnovu řízení podal důvodně s ohledem na soudu tvrzené a prokázané nové skutečnosti a důkazy prokazující podvodně realizovanou nedobrovolnou dražbu navrhovatelem dražby a dražebníkem (žalovanými), a to pouze z důvodu toho, že soud první instance a soud odvolací v původním řízení nesprávně po právní stránce posoudily včasnost žaloby o neplatnost dražby a s tím spojenou totožnost skutku“.
Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu – v závěru, že „jakkoliv jsou zde skutečnosti ohledně paní
Ö
. a listin, jejichž pravost popírá“, nelze se „překlenout přes to, že žaloba byla v původním řízení posouzena jako opožděná“ – rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněné pod č. 6/1968 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod č. 66/2010 Sb. rozh. obč., z nichž vyplývá, že pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě, nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný.] Odvolací soud v posuzované věci vychází právě ze závěru, že nově uplatněné skutečnosti a důkazy nemohou mít na výsledek původního řízení žádný vliv a nemohou přinést pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci (a proto není vydání příznivějšího rozhodnutí pro žalobkyni ani pravděpodobné – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4012/2014).
Namítá-li dovolatelka, že „musí platit zásady spravedlivého procesu a ochrany ústavně zaručeného vlastnického práva …, do kterého nemůže být nezákonně zasaženo podvodným jednáním při nedobrovolné dražbě a ani nesprávným právním posouzením věci ze strany soudů ohledně totožnosti skutku, změny žaloby a podmínek obnovy řízení“, pak dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. Přestože dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, musí dovolatel v takovém případě vymezit přípustnost dovolání alespoň odkazem na tuto judikaturu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).
Namítá-li dovolatelka, že je povinností soudu se „vypořádat v rámci odůvodnění rozhodnutí s veškerými námitkami účastníka řízení tak, aby rozhodnutí soudu bylo po právní a věcné stránce přezkoumatelné“, pak uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání přitom může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Kromě toho z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.
V části, ve které směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu