ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.540.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 540/2022-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 3032/15, proti žalované 1) Plzeňská insolvenční v. o. s. se sídlem v Přešticích, Masarykovo náměstí č. 110, IČO 29092914, a 2) Z. Z. , soudnímu exekutorovi se sídlem exekutorského úřadu v XY, IČO XY, o neplatnost veřejné dražby, vedené u Okresního soudu v Plzni – sever pod sp. zn. 4 C 299/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2021, č. j. 18 Co 87/2021-168, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2021, č. j. 18 Co 87/2021-168, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání je tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Dovolatel pouze obecně cituje ustanovení §237 o. s. ř. a vyslovuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (namítá-li, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil otázku aplikace §410 odst. 5 insolvenčního zákona“, že „bylo porušeno ustanovení insolvenčního zákona o zákonnosti celé dražby, kdy dražbu lze provést na návrh zajištěného věřitele, který má vykonatelnou pohledávku, nejdříve však po zjištění pravosti a výše vykonatelnosti pohledávky ve smyslu §409 odst. 4 insolvenčního zákona“, že o neplatnosti dražby „měl rozhodnout insolvenční soud i bez návrhu žalobce jakožto dlužníka v insolvenčním řízení“, že „vydražitelka mohla v době provádění dražby vědět, že touto dražbou je nejspíše porušen zákon, neboť nebyla před dražbou správně stanovena výše pohledávky a v podmínkách nevykonatelnosti pohledávky zajištěného věřitele neměly být nemovitosti draženy“, že „vzhledem k porušením insolvenčního zákona nelze platně nabýt majetek byť formálně bezvadně vedenou dražbou“), aniž by vymezil důvody přípustnosti dovolání tím, že by uvedl údaje, z nichž by vyplývalo, které ze čtyř hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Dovolatel přehlíží, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, že „žalobce žalobu na neplatnost dražby uplatnil až po uplynutí prekluzivní tříměsíční lhůty“ stanovené ustanovením §24 odst. 3 věta druhá zákona o veřejných dražbách, podle kterého není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká, a na závěru „o nedostatku pasivní legitimace, když žaloba nesměřovala proti vydražitelce, ale žalobce jako žalované označil pouze insolvenční správkyni a soudního exekutora, který dražbu prováděl“. Dovolatel nicméně uvedené závěry odvolacího soudu ve svém dovolání nezpochybnil a jejich správnost dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) nemohl přezkoumat.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný
– uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (že dlužník, jeho zástupce, ani insolvenční správce „žádnou přihlášenou pohledávku nezpochybnili, tedy ani zajištěnou pohledávku České spořitelny, a.s.“), namítá-li, že „za účinnosti §410 odst. 5 insolvenčního zákona popřel co do výše pohledávku zajištěného věřitele“, na základě čehož potom buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci [že „na základě tohoto popření měl Krajský soud v Plzni stanovit do dne konání dražby novou sníženou výši pohledávky zajištěného věřitele označenou jako pohledávka č. 1 takovým způsobem, aby tato snížená výše pohledávky odpovídala doloženým platebním dokladům“, a bylo-li tomu „zabráněno ze strany insolvenční správkyně, bylo porušeno ustanovení insolvenčního zákona o zákonnosti celé dražby, kdy dražbu lze provést … nejdříve však po zjištění pravosti a výše vykonatelnosti pohledávky (správně: pravosti, výše a pořadí zajištěné pohledávky – pozn. dovolacího soudu) ve smyslu §409 odst. 4 insolvenčního zákona“]. Dovolatel zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu