ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1186.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1186/2022-774
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. P. , IČO XY, se sídlem v XY, proti žalovanému A. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze, Přímětická 1185/8, o zaplacení 1 856 270,68 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 14 Co 368/2019-607, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Co 368/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 4 Co 211/2020-721, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou pro zmatečnost se žalobce domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 14 Co 368/2019-607, z důvodu podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“).
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 14 Co 368/2019-685, zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok I), rozhodl o odměně zástupci žalovaného (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 6. 2021, č. j. 4 Co 211/2020-721, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, výrok II. a III. změnil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. S odkazem na §237 o. s. ř. uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a to jak ve výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního“. Procesním postupem odvolacího soudu bylo podle dovolatele zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces. Žalobce rekapituluje procesní průběh řízení ve věci samé před soudy obou stupňů a důvody, pro něž samotnou žalobu pro zmatečnost podal. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a výrok I usnesení odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci nelze dovolání projednat již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neuvádí žádnou relevantní právní otázku navázanou na konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Pokud dovolatel namítá porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práv zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně základních lidských práv a svobod, pak ani ve vztahu k nim neformuluje relevantní právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Obsahem dovolání je pouhá polemika s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že tento procesní postup měl být jiný (a to takový, že soudy nižších stupňů měly zohlednit pracovní neschopnost právní zástupkyně žalobce). Žalobce neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v souvislosti s těmito závěry odvolacího soudu za splněný, ani neformuluje konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu