ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.138.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 138/2022-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně Frype s. r. o. , identifikační číslo osoby 05983045, se sídlem v Olomouci, 8. května 451/10, zastoupené Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, proti žalované A. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Erikem Orletem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2, o správu nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 77/2021, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 10. 2021, č. j. 69 Co 229/2021-96, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 8. 2021, č. j. 14 C 77/2021-64, odmítl žalobu týkající se sporu o správu nemovitosti (výrok I), vrátil žalobkyni zaplacený soudní poplatek (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 10. 2021, č. j. 69 Co 229/2021-96, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I, v části, v níž se žalobkyně domáhá uložení v tomto výroku specifikovaných povinností, tak, že se žaloba v této části neodmítá (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu). V další části výroku I, v níž se žalobkyně domáhá uložení tam specifikovaných povinností žalované, a ve výroku III odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Dále odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se žalobkyni zaplacený soudní poplatek nevrací (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolacím důvodem je podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není projednatelné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou by se měl dovolací soud zabývat; taková právní otázka ostatně nevyplývá ani z obsahu jejího podání. Dovolání tvoří pouze nesouhlas s postupem odvolacího soudu a naopak aprobace rozhodnutí soudu prvního stupně, ev. výtky na adresu jednatelky žalobkyně. Tyto námitky však nenaplňují požadavky §237 o. s. ř. a nemohou založit přípustnost dovolání; za této situace není dovolání projednatelné.
Dovolatelka mimo to brojí i proti výroku II odvolacího soudu, avšak k tomu, co je uvedeno výše, se dodává, že proti němu není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) a k) o. s. ř.].
Proto Nejvyšší soud dovolání jako neprojednatelné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu