ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1610.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1610/2022-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Jednoty Teplice, družstva , IČO 00032107, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalovanému statutárnímu městu Teplice , IČO 00266621, se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 2/2, zastoupenému JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 260/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 9 Co 4/2020-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Pavla Marečka, 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) – poté, co byl jeho předcházející rozsudek ze dne 26. 3. 2019, č. j. 18 C 260/2018-95, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud") ze dne 23. 5. 2019, č. j. 9 Co 125/2019-109, a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání – rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 18 C 260/2018-124, zamítl žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných přístřešků nad chodníky jako součástí pozemků parc. č. 377/1 a parc. č. 377/2, nacházejících se v katastrálním území Teplice-Řetenice (výrok I). Současně určil, že žalovaný je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného přístřešku nad pozemkem parc. č. 377/8 v katastrálním území Teplice-Řetenice (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III).
Uvedl, že žalobce – vlastník části objektů v areálu „Perla“ v Teplicích – se domáhal určení, že žalovaný je vlastníkem přístřešků nad chodníky jako součástí pozemků žalovaného parc. č. 377/1, 377/2 a 377/8, vše v katastrálním území Teplice-Řetenice. Na základě provedeného dokazování zjistil, že sporné přístřešky byly vybudovány v letech 1966 až 1970 jako součást střediska občanského vybavení a že v současné době jsou ve špatném technickém stavu. Přístřešky nejsou v katastru nemovitostí evidovány jako samostatné věci a „nebyly převedeny hospodářskými smlouvami, kupní smlouvou, ani smlouvami o bezúplatném převodu vlastnictví majetku ČR do vlastnictví obce na žádnou osobu, tedy ani na žalobce nebo žalovaného.“ Ke způsobu jejich stavebně technického provedení zjistil, že přístřešky v některých částech přiléhají k budovám, které jsou ve vlastnictví různých osob (zejména žalobce), v některých částech jsou pevně spojeny se zemí na pozemcích, které jsou ve vlastnictví žalovaného. „Nosná konstrukce přístřešků nepodepírá okolní objekty, ocelové rámy se o tyto objekty jen opírají, a je tak možné nosné konstrukce přístřešků odstranit. Přístřešky nejsou samostatnou konstrukčně nezávislou stavbou přistavěnou k objektům, s objekty tvoří jeden stavebně konstrukční celek.“
S ohledem na tato skutková zjištění uzavřel, že přístřešky nejsou samostatnou věcí (movitou ani nemovitou) v právním smyslu a je možné je nezaměnitelně identifikovat pouze za pomoci věci hlavní, jejíž jsou součástí. Měl za to, že přístřešky nad pozemky parc. č. 377/1 a 377/2 tvoří jeden stavebně konstrukční celek s budovami, ke kterým přiléhají, jsou proto součástí těchto budov; přístřešek nad pozemkem parc. č. 377/8 však k žádné z budov nepřiléhá (pouze jednou stranou končí u budovy), a je proto součástí pozemku, nad nímž je umístěn. Žalobu proto shledal důvodnou pouze z části; považoval za evidentní, že vlastníkem přístřešků jsou různé osoby. Shrnul, že vlastníkem přístřešku nad pozemkem parc. č. 377/8 je žalovaný, neboť je vlastníkem věci hlavní – pozemku, na kterém je přístřešek umístěn. Vlastníkem přístřešků nad pozemky parc. č. 377/1 a 377/2 však žalovaný být nemůže, neboť není vlastníkem věci hlavní – budov, k nimž přístřešky doléhají.
Ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu byly původní pozemky parc. č. 377/1 a parc. č. 377/2 sloučeny a jsou nyní evidovány v katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. 377/1.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 9 Co 4/2020-208 - vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 Cdo 1932/2020-189, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 9 Co 4/2020-160 - rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve správném znění potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Dovolací soud pouze pro úplnost poznamenává, že odvolací soud výše zmíněným rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 9 Co 4/2020-160, a to výrokem II, zamítl žalobu na určení, že žalovaný je vlastníkem přístřešků nad chodníky jako součástí pozemku parc. č. 377/8 v katastrálním území Teplice-Řetenice, jelikož na takovém určení nebyl shledán naléhavý právní zájem. Dovolání žalobce do výroku II rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 Cdo 1932/2020-189 odmítnuto. Dále tak přístřešky nad pozemkem parc. č. 377/8 nejsou předmětem řízení.
Odvolací soud částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a na základě rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, týkající se kritérií pro posuzování právní povahy staveb, uzavřel, že „v projednávané věci nebyly přístřešky od počátku součástí pozemků, na nichž stojí, ani nešlo při jejich vybudovaní o samostatné věci v právním smyslu, jež se staly následně součástí pozemku“ a „vzhledem ke konstrukci předmětných přístřešků (a je lhostejné, zda přístřešky stojí pouze opřené o sousední budovy, či zda jsou k nim kotveny) není možné učinit závěr, že by sporné stavby přístřešků v době svého vzniku byly/mohly být součástí pozemků, na nichž stály.“
Následně se odvolací soud zabýval jednak stavebnětechnickým provedením přístřešků, zohlednil však i jejich estetickou funkci jako jednotícího a spojujícího prvku celého areálu „Perla“. Uvedl, že přístřešky nad pozemkem parc. č. 377/1 tvoří s nosnou konstrukcí jednotlivých objektů (obchodních a uživatelských jednotek) jeden funkční celek a není technicky možné, aby přístřešky, které jsou napojeny na budovy, byly bez následků na tyto budovy odstraněny (bylo by nutné zajistit jiné stabilizační prvky). Současně však zdůraznil, že ty přístřešky, které nejsou napojeny na budovy, odstranit lze, nicméně jejich odstraněním by došlo k estetickému znehodnocení přístřešky propojených budov a byla by omezena funkčnost celého areálu. Přístřešky jsou významným jednotícím stavebním prvkem areálu a jsou významné pro všechny stavby, jež propojují.
Na základě těchto zjištění uzavřel, že předmětné přístřešky tvoří tzv. společnou součást budov areálu občanské vybavenosti „Perla“, k nimž přiléhají, resp. jež propojují; nejsou tedy samostatnou věcí ani součástí pozemku parc. č. 377/1. Rozsudek soudu prvního stupně proto ve výroku I jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Zejména namítá, že se odvolací soud nedržel závazného právního názoru dovolacího soudu v posuzované věci a věc posoudil odlišně. Dále má za to, že odvolací soud se při posouzení otázky právní povahy přístřešků (tedy toho, zda jde o příslušenství věci, součást věci hlavní, nebo samostatnou věc) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k vymezení rozhodných kritérií pro posouzení součásti věci. Nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že přístřešky v těch částech, ve kterých je lze odstranit, jsou součástí staveb, nikoliv chodníků. V této souvislosti namítá, že rozhodovací praxe dovolacího soudu doposud neřešila, zda přichází v úvahu posouzení stavby jako součásti věci několika věcí hlavních – staveb různého druhu (budov a chodníků). Eventuálně, zda existuje kritérium pro upřednostnění některých z nich. Dále má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena ani otázka, zda je pojem „společná součást věci“ určen pouze pro rozhrady jako projev §1024 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), či zda lze tento pojem použít i pro nemovité věci fakticky i funkčně odlišné od rozhrad. Dále nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacích soudů, za nesprávné považuje i hodnocení provedeného dokazování. K tomu odkazuje na z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývající zákaz „deformace důkazů“. V neposlední řadě upozorňuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a upozorňuje na specifičnost a složitost daného případu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první, odst. 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud poznamenává, že v dovolacím přezkumu obstojí závěr odvolacího soudu, že přístřešky tvoří s ohledem na konstrukční a technické řešení i s ohledem na stavební funkci součást staveb jakožto věci hlavní ve smyslu §505 o. z.
Podle §505 o. z. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
Uvedené obecné vymezení součásti věci odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v zásadě i nadále použitelná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4605/2017).
Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84), ve kterém se uvádí, že „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018). Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se otázkou, zda přístřešky v jejich částech, ve kterých přiléhají k jednotlivým budovám, ale i v těch částech, ve kterých k jednotlivý budovám nepřiléhají, byly (jsou) samostatnou věcí, potažmo součástí pozemků, náležitě zabýval. Zohlednil přitom nejen jejich stavebně technické provedení, ale i celkové funkční a architektonické hledisko. Své úvahy založil na konkrétních skutkových zjištěních, především na skutečnosti, že přístřešky, které jsou napojeny na objekty, mají nejen funkci zastřešovací, ale i funkci stabilizační, a není proto technicky možné je odstranit, aniž by došlo k estetickému či konstrukčnímu poškození budov a současně přístřešky, které lze samostatně odstranit, jsou funkčně významné pro stavby, které propojují. Z pohledu těchto skutkových zjištění – jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16) – pak závěr, že přístřešky v době jejich vzniku nebyly (resp. nemohly být) součástí pozemků, na nichž jsou umístěny, ani samostatnými věcmi a že byly součástí staveb, ke kterým přiléhají, není zjevně nepřiměřený a v dovolacím přezkumu obstojí. Rozhodnutí odvolacího soudu lze proto považovat za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy věcně správné.
V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu (se kterou se ztotožňuje), že i v místech, kde přístřešky přímo „nepřimykají k budovám“, představují s budovami jeden stavební, funkční a architektonický celek, jež objekty občanské vybavenosti „Perla“ propojuje a umožňuje pohyb mezi objekty areálu i při nepřízni počasí „suchou nohou“, tudíž nejsou samostatnou věcí ani součástí pozemku parc. č. 377/1, nýbrž tvoří funkčně a architektonicky jeden stavebně konstrukční prvek s budovami v areálu občanské vybavenosti „Perla“.
Další žalobcem formulované (dále konkrétně uvedené) právní otázky, které má dovolatel za dosud judikatorně neřešené a o které opírá přípustnost dovolání, přípustnost dovolání založit nemohou, neboť nejde o právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., totiž o otázky hmotného nebo procesního práva, které by mohly být v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu jednotně vyřešeny, leč nebyly, a které by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srovnej §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Žalobce v dovolání popisuje konkrétní, specifickou situaci, která nastala ve zde souzené věci, nicméně s ohledem na znění žalobního petitu (s požadavkem na určení, že vlastníkem předmětných přístřešků je žalovaný) je zcela nadbytečné se z důvodu procesní ekonomie žalobcem formulovanými otázkami zabývat. Uzavřel-li totiž Nejvyšší soud, že obstojí závěr odvolacího soudu, že přístřešky tvoří s ohledem na konstrukční a technické řešení i s ohledem na stavební funkci součást staveb, nikoliv pozemků (či chodníků), je v takovém případě nadbytečné zabývat se otázkou, zda přichází v úvahu posouzení stavby jako součásti věci několika věcí hlavních – staveb různého druhu (budov a chodníků), či zda je pojem „společná součást věci“ určen pouze pro rozhrady, jako projev ust. §1024 odst. 1 o. z.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu