ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1716.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1716/2022-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Hrudkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. starosty Pavla 5, proti žalovaným 1) Bytovému družstvu MORAVIA , identifikační číslo osoby 07042850, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 399/196, zastoupenému Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, a 2) SUOPELOS s. r. o. , identifikační číslo osoby 27845541, se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 17/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 17 Co 132/2021-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Slepičky, advokáta se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 14 C 17/2020-188, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v rozsudku uvedených, eventuálně na určení, že žalobce má právo odpovídající osobní služebnosti užívání těchto nemovitých věcí k bydlení (služebnost bytu), a to na dobu dožití (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 17 Co 132/2021-235, k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a potvrdil ve výrocích I a II. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; jeho přípustnost nijak nevymezuje, jen tvrdí, že „důvodem dovolání je to, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření žalovaného 2) k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání je neprojednatelné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) též uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Dovolání žalobce se o přípustnosti dovolání nijak nezmiňuje; jako „důvod dovolání“ (což je něco jiného, než předpoklad přípustnosti) uvádí, že „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, ovšem tím zjevně myslí jinak, než ji posoudil odvolací soud. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury Nejvyššího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Žádný takový návrh na odklon od judikatury Nejvyššího soudu však podle obsahu dovolání žalobce nečiní. Dovolací soud se proto nemohl otázkou, zda je rozhodnutí odvolacího soudu správné, vůbec zabývat.
Již jen na okraj se uvádí, že i vymezení dovolacích důvodů je nedostatečné; vyjádření nesouhlasu žalobce s napadeným rozhodnutím je zjevně nekvalifikované.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce projednatelným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu