ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1743.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1743/2022-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce V. M. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, proti žalovanému městu Rokycany , se sídlem v Rokycanech, Masarykovo náměstí 1, IČO: 00259047, zastoupenému Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 335/33, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 11 C 153/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2022, č. j. 18 Co 259/2021-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 11 C 153/2020-85, zamítl žalobu na vydání 50 panelů o rozměrech 3 x 1,5 metru a jednoho panelu o rozměrech 3 x 1 metr nacházejících se na pozemku parc. č. XY, v k. ú. a obci XY, v ulici XY, od křižovatky s ulicí XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 18 Co 259/2021-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), nákladový výrok II změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen, že při právním posouzení věci bylo možné vycházet z právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018. Podle názoru žalobce soudy nerespektovaly právní závěry tohoto soudního rozhodnutí. Předně bylo potřeba zvážit, zda nárokované panely položené na pozemku žalovaného představují samostatnou věc, jde o součást pozemku nebo o volně položené movité věci, které součástí pozemku nejsou. Bylo třeba zvážit, na kolik panely již „srostly“ s pozemkem např. z hlediska, zda je lze odstranit bez náročnějších prací a případně zda je lze odstranit bez újmy na nich, z čehož vyplyne závěr, zda jsou panely „zapuštěné v pozemku“ jako jeho součásti. Znalec v posudku jednoznačně uvedl, že se jednalo o provizorní řešení pro zajištění stavby a tedy o úpravu dočasnou. Dále uvedl, že šlo o rychlé, ale dočasné vyřešení přístupu ke stavebním pozemkům pro zajištění vlastní výstavby. Z pojmového znaku „dočasnosti“ tedy zcela jednoznačně vyplývá, že nemohlo dojít k trvalému „spojení“ panelů s pozemkem. To, že byl povrch pozemku pod panely srovnán pecní struskou, nemá na posouzení věci žádný vliv. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce nemohl být nikdy vlastníkem případné stavby pozemní komunikace. Neuvedl však důvody, které jej k tomuto závěru vedly, a kdy žalobce pozbyl své vlastnické právo k předmětným panelům. V této části je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále odvolací soud uvedl, že počínání žalobce by mohlo být v rozporu s dobrými mravy a obecnými zásadami spravedlnosti, že by mělo být též přihlédnuto k motivům žalobce, které jej vedly k uplatnění žaloby. Toto odůvodnění odvolacího rozhodnutí nekoresponduje se závěry dokazování, protože to byl naopak žalobce, kdo nabídl žalovanému vícero řešení, dokonce taková, která by žalovaného nic nestála, avšak žalovaný vše odmítl. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodní zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání namítl rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3259/2018. Domnívá se, že jsou předmětné panely samostatnými věcmi.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle §505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“), je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
Uvedené obecné vymezení součásti věci odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v zásadě i nadále použitelná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4605/2017, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84), ve kterém se uvádí, že „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018).
Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017). K tomu dovolací soud dodává, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda věc může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc a tedy za stavbu podle občanského práva.
Úvaha odvolacího soudu, že jsou předmětné panely součástí pozemku, není zjevně nepřiměřená, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Nalézací soudy vyšly ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Faltyse, podle kterého v daném případě nejde o volné uložení ani uskladnění panelů, ale o rychlé a dočasné vyřešení přístupu ke stavebním pozemkům pro zajištění vlastní výstavby. Úsek místní komunikace zvané XY na části p. č. XY, který je opatřen předmětnými silničními panely od roku 2001, byl ke dni provedení znaleckého posudku využíván jako jediná přístupová komunikace k šesti dokončeným stavbám rodinných domů a ke dvěma dosud nezastavěným parcelám. Odstranění silničních panelů, které byly v době zahájení zástavby rodinnými domy položeny jako dočasné řešení pro vlastní realizaci této zástavby, by tento jediný možný přístup výrazným způsobem ovlivnilo znemožněním příjezdu jakýmkoliv vozidlům a ztížení přístupu pěším. Demontáž panelového krytu pojížděné části místní komunikace by bylo třeba provést i s odstraněním podkladní vrstvy z odpadního materiálu ze struskové sypaniny, který je pro odpovídající stavební řešení místní komunikace XY, nejlépe na pěší zónu, nevhodný. Součástí vyzvednutí panelů by mělo být odstranění podkladní vrstvy o tloušťce cca 30 centimetrů. Pro vlastní rekonstrukci je nutné vypracovat a projednat projektové řešení a zajistit finanční prostředky v řádu několika milionů korun, následně zajistit stavební kapacitu na stavbu a její vlastní provedení. Při bezodkladném řešení si tato činnost vyžádá čas odhadovaný na 2 až 3 roky. Odstranění panelů bez přípravy a provedení konečného řešení by vyvolalo další zbytečné investice na opětovně provizorní řešení vjezdu i pěšího přístupu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud dovodil, že předmětné panely nejsou samostatnými movitými věcmi, a žalobce tak nemůže být se žalobou na jejich vydání úspěšný. Přihlédl i k celkové situaci, kdy případným odstraněním panelů by došlo ke znehodnocení jediné v daném místě přístupné komunikace, komunikace by tak ztratila svůj účel. Odhlédnout nelze ani od motivů, jež žalobce vedly k uplatnění žaloby. Pokud žalobce v žalobě uvádí, že téměř po 20 letech prodal nemovitost, k níž vede sporná místní komunikace, a v souvislosti s prodejem „odpadl důvod a účel těchto panelů“, pak je třeba zvažovat, zda žaloba na vydání sporných panelů není v rozporu s dobrými mravy a obecnými zásadami spravedlnosti (§2 odst. 3, §3 odst. 3 o. z.).
Nalézací soudy ve svých úvahách zohlednily zákonná kritéria. Ohledně vzájemné sounáležitosti věcí dospěly k závěru, že předmětné panely k pozemku žalovaného náleží, neboť usnadňují jeho využití k dopravním účelům. Panely na pozemku představují komunikaci, která slouží jako přístup k několika pozemkům. Soudy se rovněž zabývaly kritériem oddělitelnosti a znehodnocení věci s tím, že přesvědčivě zdůvodnily, že nejde o volné uložení či uskladnění panelů, pročež by při jejich odstraňování bylo třeba provést stavební úpravy, a že by odstraněním panelů v daném místě došlo ke znehodnocení jediné přístupné komunikace. Ta by tím ztratila svůj účel. Dovolací soud proto neshledal závěry soudů jako zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
K námitce žalobce, že ze založené fotodokumentace jednoznačně vyplynulo, že je možné panely kdykoliv bez újmy na nich naložit a odvézt, že jsou na pozemku volně položené, dokonce že jsou zachována kovová oka pro jejich uchycení na závěs na jeřáb, je nutno uvést, že je dovolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily nalézací soudy (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Soudy přitom vyšly z jiných okolností, a sice že nejde o volné uložení panelů a že by zároveň bylo potřeba provést odstranění podkladní vrstvy. Z těchto skutkových závěrů proto musel vycházet i dovolací soud.
Pokud jde o označení přístupu jako „dočasného“, dovolací soud uvádí, že možný záměr, aby panely sloužily jako dočasná komunikace, nemusí jakkoliv vypovídat o faktické povaze věci. To do značné míry demonstruje i to, že jsou podle skutkových zjištění panely na pozemku umístěny již od roku 2001.
Námitky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a dalších procesních vad nejsou přípustné, neboť dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení pouze tehdy,
je-li přípustné dovolání (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu