ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1795.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1795/2022-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně: MERCIA, spol. s r. o. , IČO 00580414, se sídlem v Chrudimi, Dašická 1228, zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti žalované: Kubík, a. s. , IČO 25928082, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1090/2, zastoupené Mgr. Alešem Velcem, advokátem se sídlem v Litomyšli, Toulovcovo náměstí 156, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 51/2020, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 2. 2022, č. j. 23 Co 45/2022-212, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 2. 2022, č. j. 23 Co 45/2022-212, se mění takto: Usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 1. 2022, č. j. 8 C 51/2022-185, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2022, č. j. 8 C 51/2020-189, se mění tak, že řízení o odvolání žalované se nezastavuje.
II. Návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení se zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. 10. 2021, č. j. 8 C 51/2020-165, bylo žalované uloženo, aby odstranila stavbu tam uvedenou do osmi měsíců od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě předala žalobkyni vyklizenou stavební parcelu č. 6022 v k. ú. Chrudim .
Proti rozsudku soudu prvního stupně, který jí byl doručen 28. 10. 2021, podala žalovaná dne 12. 11. 2021 odvolání.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 1. 2022, č. j. 8 C 51/2020-185, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2022, č. j. 8 C 51/202-189, odvolací řízení podle 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil, neboť žalovaná nezaplatila soudní poplatek ve stanovené lhůtě – jestliže jí výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena 26. 11. 2021, poplatek měl být zaplacen do 11. 12. 2021. Žalovaná však poplatek uhradila až 27. 12. 2021 na účet soudu prvního stupně a ještě znovu v kolcích nalepených na podání doručeném soudu dne 28. 12. 2021.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 2. 2022, č. j. 23 Co 45/2022-212, usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení potvrdil.
Odvolací soud vyšel z toho, že usnesení – výzva k zaplacení soudního poplatku z odvolání (č. j. 8 C 51/2020-185) bylo vydáno vyšší soudní úřednicí a doručeno žalované 26. 11. 2021. Žalovaná postupovala podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, ve kterém se uvádí, že pokud je k zaplacení soudního poplatku účastník vyzván usnesením vydaným vyšší soudní úřednicí, pak je účastník oprávněn podat proti usnesení námitky od 15 dnů ode dne jeho doručení podle §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úředních a vyšších úřednících státního zastupitelství. Teprve až doručené rozhodnutí vyššího soudního úředníka, proti kterému již není možné podat námitky, nabude právní moci; od právní moci usnesení běží lhůta k zaplacení soudního poplatku. Žalovaná vyšla z toho, že výzva k zaplacení soudního poplatku jí byla doručena 26. 11. 2021, usnesení nabylo právní moci 14. 12. 2021. Lhůta tak začala běžet 15. 12. 2021 a žalovaná soudní poplatek z odvolání zaplatila 27. 12. 2021, tedy – podle jejího přesvědčení
- včas.
Odvolací soud však odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1623/2021. Velký senát nepřijal právní názor vyslovený senátem č. 22 ve věci uvedené výše a uvedl, že usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, je usnesení, kterým se upravuje vedení řízení a odvolání proti němu není přípustné podle §202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Proto uzavřel, že proti unesení vydanému vyšším soudním úředníkem lze podat námitky, ale ty mají odkladný účinek pouze na právní moc usnesení, nikoli na jeho vykonatelnost, neboť pro usnesení obecně platí, že lhůta k plnění počíná podle §171 odst. 1 o. s. ř. běžet od jeho doručení; žalovaná společnost tedy zaplatila soudní poplatek z odvolání opožděně a odvolací řízení muselo být zastaveno.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, označil odvolací soud za v soudní praxi „zcela ojedinělé“, nebylo ani schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a nešlo o „ustálenou judikaturu“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázka zda procesní úkon, který byl podle judikatury Nejvyššího soudu učiněn včas, lze na základě následně změněné judikatury Nejvyššího soudu posoudit jako opožděný, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Přípustnost dovolání vyplývá i z toho, že Ústavní soud dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. i tehdy, pokud dovolatel uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
Žalovaná poukazuje na to, že Nejvyšší soud nejprve v usnesení ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, dospěl k závěru, že pokud byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku usnesením vydaným vyšším soudním úředníkem, proti němuž lze podat námitky podle §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až od právní moci takového rozhodnutí. Žalovaná tak postupovala v souladu s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ten následně – teprve až v usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, dospěl k jinému závěru, tj. že lhůta k zaplacení soudního poplatku běží od doručení usnesení vydaného vyšším soudním úředníkem.
Žalovaná poukazuje na to, že retrospektivní působení judikatury je myslitelné jen v horizontálních vztazích, nikoli však ve vztazích vertikálních (mezi veřejnou mocí a občanem) - posuny judikatury nemohou v těchto vztazích vést k dotčení práv osoby, která se legitimně spoléhala na dosavadní judikaturu. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019. sp. zn. IV. ÚS 3500/18, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, a na další judikaturu Ústavního soudu.
Uvádí též spisové značky věcí, ve kterých Vrchní soud v Praze postupoval v souladu s názorem vyjádřeným ve věci sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 a dokládá, že nešlo o ojedinělý, v praxi nerespektovaný právní názor.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2022, č. j. 23 Co 45/2022-212, tak, že se řízení o odvolání nezastavuje. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc usnesení odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí, ve kterých Ústavní soud spatřoval důvod pro korekci zpětného působení změny právních názorů, se týkaly judikatury v oblasti hmotného práva. Otázka lhůty pro zaplacení soudního poplatku tak není srovnatelná s uvedenými materiemi. O povinnosti zaplatit soudní poplatek věděla žalovaná ode dne doručení příslušného usnesení. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, týkající se ochrany legitimního očekávání účastníka vertikálního právního vztahu, tedy vztahu osoby s orgánem veřejné moci.
Ochranu legitimního očekávání poskytuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02).
Legitimní očekávání spočívá i v tom, že ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016).
V horizontálních právních vztazích se zpravidla uplatní zásada incidentní retrospektivity judikaturního odklonu a změněný právní názor bude aplikován na všechna již probíhající a v budoucnu zahájená řízení. Při aplikaci nového právního názoru je však vždy nutné zvážit, zda retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře nepůsobí v konkrétním případě příliš tvrdě vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury (nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18).
Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3500/18 též konstatoval, že aplikace nového právního názoru na právní skutečnosti vzniklé až po vydání přelomového rozhodnutí (tzv. prospektivní působení), je využívána zpravidla ve vertikálních vztazích mezi jednotlivcem a státem; souhlasně odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ohledně určení počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v němž mimo jiné uvedl, že „pokud dojde v důsledku sjednocovací činnosti rozšířeného senátu k judikaturnímu odklonu, nelze nově přijatý názor zásadně aplikovat zpětně, pokud by v důsledku této změny účastníci řízení, resp. soukromé subjekty, jednající v důvěře ve stávající judikaturu, ztratili přístup k soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 58/2017-42 ze dne 5. 12. 2017, bod 53).“
Vztahy vznikající mezi soudy a účastníky soudního řízení ve věci placení soudních poplatků jsou vztahy „vertikálními“, veřejnoprávními.
V dané věci dovolatelka při placení soudního poplatku z odvolání, pokud jde o lhůtu k placení, postupovala v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, ve kterém se uvádí: „Pokud je rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku a stanovena mu lhůta k jeho zaplacení, vydáno vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení“.
Od tohoto právního názoru se až později odchýlil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, ve kterém vyslovil, že „vyzval-li soud prvního stupně dovolatele ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve spojení s §3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích) k úhradě soudního poplatku za dovolání ve lhůtě 15 dnů počítané od doručení usnesení (výzvy), nemá na běh této lhůty žádný vliv skutečnost, že usnesení nabylo právní moci (ve spojení s rozhodnutím o námitkách dle §9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících) až po uplynutí této lhůty“. To, že velký senát zaujme jiný právní názor, který rozhodnutí tříčlenného senátu č. 22 překoná, nemohlo být žalované v době, kdy soudní poplatek z dovolání platila, známo. Retrospektivní aplikace nově přijatého právního názoru na dobu, kdy žalované vznikla poplatková povinnost, by pro žalovanou znamenala ztrátu přístupu k odvolacímu soudu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, nepředstavoval „ustálenou judikaturu“, přesněji ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (§237 o. s. ř.). Nicméně v tomto usnesení dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „lhůty k zaplacení soudního poplatku, vydal-li usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku, vyšší soudní úředník“. Šlo tedy o první rozhodnutí Nejvyššího soudu o této otázce, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, a právní praxe jeho závěry reflektovala, což lze zjistit např. z citací jeho spisové značky v rozhodnutích publikovaných v systému ASPI, ze kterých vyplývá, že účastníci se tohoto rozhodnutí dovolávali. Právní názor zde uvedený byl v judikatuře Nejvyššího soudu překonán až citovaným rozhodnutím velkého senátu; to, že nejde o otázku okrajovou, se podává i z toho, že i uvedené rozhodnutí velkého senátu řešícího stejnou problematiku je navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které se zásadně nepublikují okrajová, nevýznamná rozhodnutí.
Z uvedeného se podává, že pokud se žalovaná při placení soudního poplatku z odvolání řídila právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, jednala v legitimním očekávání v to, že soudy posoudí lhůtu k zaplacení ve shodě s tímto právním názorem. To, že velký senát zaujme jiný právní názor, který rozhodnutí tříčlenného senátu č. 22 překoná, nemohlo být žalované v době, kdy soudní poplatek z dovolání platila, známo. Nerespektování tohoto legitimního očekávání a opomenutí toho, že v době placení poplatku šlo o první a jediné řešení uvedené otázky Nejvyšším soudem nutně ústí v závěr, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky ochrany legitimního očekávání ve vertikálním (veřejnoprávním) vztahu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Již jen na okraj se poznamenává, že odvolací soud řádně vysvětlil důvod, proč se od právního názoru uvedeného ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 odchýlil (viz §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věta za středníkem); k porušení §13 tohoto zákona tak nedošlo. Nicméně legitimnímu očekávání žalované řádná ochrana poskytnuta nebyla.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu změnit tak, že odvolací řízení se nezastavuje [§243d písm. b) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o věci rozhodl neprodleně po předložení dovolání, nebylo již třeba současně odkládat právní moc napadeného rozhodnutí; proto dovolací soud tento návrh zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu