ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1869.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1869/2022-633
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně E. L. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Monikou Kotíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému D. L. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bystrá 2430/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 414/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 18 Co 387/2021-565, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 18 Co 387/2021-260, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 29 185,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Moniky Kotíkové, advokátky se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. 52 C 414/2017-508, ze zaniklého společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného (dále také „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. st. XY, na němž stojí stavba č. p. XY, pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., vše zapsáno na LV č. XY, pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY (dále také „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 3 875 000 Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 18 Co 387/2021-565, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, nákladové výroky III a IV změnil a výrok V zrušil (výrok I); dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné, neboť se měl odvolací soud při řešení čtyř vymezených otázek odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Žalovaný namítl, že vypořádávané nemovité věci nejsou součástí SJM, neboť byly pořízeny z výlučných finančních prostředků žalovaného, což měl tvrdit a prokázat. Soudní praxe jasně potvrdila, že jsou-li vkládány na bankovní účet finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a je-li z nich zakoupena nějaká věc, je nabývána do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Dále zrekapituloval své příjmy a platby vynaložené na koupi předmětných nemovitostí. 2) Uvedl, že nabýval předmětné nemovitosti postupně a soud neposuzoval jednotlivé kupní smlouvy odděleně. 3) Brojí proti rozhodnutí o vnosech žalovaného. Podle judikatury není vyžadováno, aby sami účastníci přesně právně kvalifikovali jednotlivé položky. 4) Dále uvedl, že jsou rozhodnutí nalézacích soudů v rozporu se zásadou spravedlivého vypořádání SJM a že proto měly přistoupit k rozhodnutí o disparitě podílů ve prospěch žalovaného s ohledem na jeho zásluhy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a tomuto soud věc vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nepovažuje za přípustné, neboť předložené otázky byly vyřešeny v souladu s rozhodovací praxí. Vysvětlila, proč v dovolání citovaná judikatura na daný případ vůbec nedopadá nebo není pro rozhodnutí ve věci významná; žalovaný ostatně ani neuvedl, v čem by měl tvrzený rozpor spočívat. Žalovaný polemizuje především se skutkovými zjištěními soudů a nikoliv s právním posouzením. V řízení bylo pouze prokázáno, že na účtu žalovaného byly kromě prostředků patřících do SJM i jeho výlučné prostředky. To je však pro závěr o jeho výlučném vlastnictví předmětných nemovitostí zcela nedostatečné. Sama skutečnost, že před placením kupní ceny byly na účet připsány výlučné prostředky žalovaného, neznamená, že by jedině tyto prostředky byly použity k úhradě kupní ceny. Ohledně vnosů uvedla, že žalovaný v průběhu řízení žádné netvrdil. Naopak uváděl, že jsou nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví. Žalovaný nenavrhl ani disparitu podílů. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí byl zamítnut.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný namítá, že vypořádávané nemovité věci nejsou součástí SJM, neboť byly pořízeny z výlučných finančních prostředků žalovaného, což tvrdil a prokázal.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
V napadeném rozhodnutí vyjádřil odvolací soud souhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaný neprokázal, že na účet byly vkládány pouze jeho výlučné prostředky. Mělo naopak dojít ke smísení výlučných prostředků žalovaného s prostředky ze zdrojů SJM. Žalovaný neprokázal, že výlučné prostředky na účtu pocházející z pojištění na náhradu újmy nebyly v mezidobí do koupě první ze tří předmětných nemovitostí již spotřebovány. Na účtu se soustřeďovaly i výnosy žalovaného z podnikání a byly z něj realizovány jak podnikatelské, tak i soukromé výdaje. Odvolací soud uzavřel, že není pravděpodobné, že prostředky odpovídající pojistnému plnění nebyly v rámci společného hospodaření se žalobkyní spotřebovány.
Námitka žalovaného, že předmětné nemovitosti byly koupeny z jeho výlučných prostředků, v dovolacím řízení nemůže obstát, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Ten totiž neučinil závěr, že by žalovaný prokázal, že předmětné nemovitosti pořídil z výlučných prostředků. Žalovaný tedy námitkou směřuje právě ke zpochybnění skutkového závěru učiněného nalézacími soudy. Dovolací soud je však, jak bylo výše uvedeno, zjištěným skutkovým stavem nalézacími soudy vázán a nemůže jej podrobit revizi. Na tom nic nemění ani citace judikatury Nejvyššího soudu.
Žalovaný dále namítá, že nabýval vypořádávané nemovité věci postupně a soud neposuzoval jednotlivé kupní smlouvy odděleně.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu k této – obdobně jako ve vztahu k předchozí – dovolací námitce se dovolatel vymezuje vůči způsobu, kterým nalézací soudy provedly hodnocení důkazů, a naznačuje, že hodnocení důkazů (týkající se průběhu jednotlivých plateb) mělo být odlišné, a to způsobem, který by soudy hodnotily ve prospěch žalovaného, a proto se jí dovolací soud rovněž nemohl zabývat.
Žalovaný dále brojí proti rozhodnutí o vnosech žalovaného. Podle judikatury není vyžadováno, aby sami účastníci přesně právně kvalifikovali jednotlivé položky.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)]. Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Judikatorní požadavek směřuje k tomu, aby se po třech letech od zániku manželství nestala předmětem vypořádání nová položka, která doposud předmětem vypořádání nebyla, nesměřuje však k tomu, že by účastníci museli sami přesně právně kvalifikovat jednotlivé položky a podle toho zcela přesně uplatnit žalobní návrh [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2415/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud v řešené věci uvedl, že vypořádání vnosu z výlučných prostředků do předmětných nemovitostí jako majetku tvořícího masu zaniklého SJM žalovaný nenavrhl jednoznačně a určitě ve lhůtě pro vypořádání SJM. Závěr, že tento procení úkon byl v příslušné lhůtě učiněn, nelze vyvodit, jako to činil v rámci odvolání žalovaný, pouze na základě předneseného tvrzení, že konkrétní částky, které byly mimo jiné vynaloženy na pořízení a rekonstrukci domu, byly v jeho výlučném vlastnictví. Nadto ani nebyl požadavek na vypořádání vnosu konkretizován – a to ani v rámci odvolacího řízení, v němž byl obecný požadavek na vypořádání vnosu (opožděně) vznesen.
Dovolací soud k tomu v prvé řadě uvádí, že je argumentace žalovaného rozporná. Jestliže v řízení tvrdil, že ze svého výlučného majetku koupil předmětné nemovitosti a ty se měly stát jeho výlučným majetkem, nemohl jeho nárok v řízení logicky směřovat k vypořádání tzv. vnosu, což by naopak předpokládalo tvrzení o investici výlučného majetku do majetku v SJM a uznání režimu společného jmění manželů k vypořádávaným nemovitostem.
V procesní rovině totiž platí, že vypořádání vnosu z výlučného majetku do majetku společného předpokládá tvrzení, že výlučné finanční prostředky či majetek jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství (společného jmění) a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek v řízení o vypořádání společného jmění manželů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V dovolání pak žalovaný ani vůbec neuvádí, kdy konkrétně v řízení měl návrh na vypořádání vnosu uplatnit. Dovolací soud proto nemohl posouzení uplatnění nároku na vypořádání vnosu přezkoumat. Zcela obecný poukaz, že žalovaný „v průběhu řízení“ vnosy tvrdil, není pro dovolací přezkum dostačující.
Dále žalovaný namítá, že jsou rozhodnutí nalézacích soudů v rozporu se zásadou spravedlivého vypořádání SJM, a proto měly přistoupit k rozhodnutí o disparitě podílů ve prospěch žalovaného s ohledem na jeho zásluhy.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 (obě dostupná na www.nsoud.cz ) – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/ )]. Pokud tedy dovolatel neuplatnil shora uvedenou námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )].
Nadto, jestliže žalovaný výše argumentuje ve prospěch získání finančních prostředků z důvodu svého vnosu do SJM, je jeho námitka o disparitě podílů protichůdná, neboť závěr o disparitě vyžaduje předpoklad, že získaný majetek skutečně rozšířil masu společného jmění, k čemuž u tvrzeného vnosu z výlučného do společného majetku nedochází [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3187/2021 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Jestliže uplatnění vnosu nepřichází do úvahy proto, že nebyl v zákonné lhůtě navržen k vypořádání, a nemůže být proto k případným vnosům v řízení přihlédnuto, neboť právo na jejich vypořádání zaniklo, nelze tento postup „dohánět“ úvahou o disparitě podílů založené na principu zásluhovosti. Opačný postup by totiž znamenal, že bez ohledu na zákonnou lhůtu k uplatnění vnosů by bylo možno fakticky téhož výsledku dosáhnout uplatněním požadavku na disparitu podílů, kde žádné omezení nejzazší lhůtou pro soudní řízení není.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 7. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu