ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.297.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 297/2018-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. M. a b) J. V. , zastoupených Mgr. Kateřinou Celnarovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, proti žalovanému M. U. , zastoupenému Mgr. Bc. Denisou Markovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 374/2012, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 5. 2017, č. j. 59 Co 280/2016-324, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Bc. Denisy Markové.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců 3 291 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobců Mgr. Kateřiny Celnarové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci jsou vlastníky rodinného domu na pozemku a žalovaný je vlastníkem rodinného domu na pozemku, vše v katastrálním území B., obci K., zapsané u Katastrálního úřadu pro Z. k., Katastrálního pracoviště K. Žalobci žádají určení, že zeď mezi oběma rodinnými domy je “ve společném vlastnictví“ účastníků.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 6 C 374/2012-229, určil, že zeď mezi rodinným domem a rodinným domem je ve společném vlastnictví žalobců a žalovaného. Ve výrocích II. až IV. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 59 Co 280/2016-324, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. Dále výrokem II. změnil rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání.
Žalovaný napadá meritorní výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř. a tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobci podávají dovolání jen do nákladů řízení, a to na základě §237 o. s. ř. Rozhodnutí má záviset na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání žalovaného:
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné nejprve zopakovat to, co již mnohokrát vyslovil:
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o §237 o. s. ř. s tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. I když zmíněné ustanovení necituje přesně, lze konstatovat, že opírá přípustnost o §237 o., s. ř., aniž by nějaký důvod přípustnosti dovolání konkretizoval.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6.2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; neuvádí rozhodnutí, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, a dovolacímu soudu taková rozhodnutí nejsou známa. Dále má jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; ani zde ji nijak nevymezuje (ostatně má-li obecně být rozsudek v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, nemůže jít o otázku dosud neřešenou). Konečně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (tj. otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil) posouzena jinak; ani tato otázka není nijak vymezena (opět je zde rozpor – má jít o nesoulad s judikaturou dovolacího soudu, jejíž existence je další větou popírána a nakonec je požadován odklon od této judikatury). Dovolatel patrně jen mechanicky (a nepřesně) citoval §237 o. s. ř., aniž se věcnými důvody přípustnosti dovolání zabýval.
Již tato skutečnost postačuje k odmítnutí dovolání žalovaného. Navíc lze dodat, že dovolání je postaveno na skutkovém závěru, že sporná zeď leží na pozemku žalovaného, zatímco soudy vyšly z toho, že leží na obou pozemcích, byť větší mírou na pozemku žalovaného. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán.
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním (dnes jedině přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ani v případě, že by dovolatel vytýčil konkrétní důvod přípustnosti dovolání, nemohlo by být dovolání, založené na jiném skutkovém stavu, než z jakého soudy vycházely, úspěšné.
Vychází-li se z toho, že zeď leží na obou sousedních pozemcích a představuje rozhradu mezi nimi, je napadené rozhodnutí v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalobců:
V řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem mají spoluvlastníci nemovitostí postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu, tedy každý z nich v řízení jedná sám za sebe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007). Každý ze spoluvlastníků úspěšně se domáhajících určení práva, má vlastní nárok na náhradu nákladů řízení; soud tedy nemůže rozhodnout, že neúspěšná protistrana je povinna zaplatit úspěšným spoluvlastníkům náklady řízení „k ruce“ společné a nerozdílné.
V dané věci soud prvního stupně vyslovil, že žalovaný je povinen „zaplatit žalobcům a) J. M., b) J. V. náklady řízení ve výši 55.362,- Kč…“; tento výrok není přesný (není z něj zřejmé, zda má jít o právo každého na zaplacení uvedené částky, nebo o solidární nárok či o sečtenou výši dvou samostatných plnění), z odůvodnění se podává, že každému ze žalobců má patřit polovina této částky, tedy 27 681 Kč. To odpovídá nákladům, které žalobci skutečně požadovali (viz vyúčtování na č. l. 219).
Z obsahu spisu je patrné, že náklady obou žalobců v odvolacím řízení tvoří výhradně náklady za právní zastoupení. Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále také „AT“), náleží advokátce při hodnotě sporu 50 000 Kč [§9 odst. 4 písm. b) AT] a při zákonném snížení odměny (12 odst. 4 AT) odměna za jeden úkon právní služby 2 480 Kč [§7 bod 5 AT]. Za dva úkony právní služby pro každého z žalobců (vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 27. 6. 2016 a účast při jednání dne 24. 5. 2017) tak s připočtením náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 AT) náleží odměna 11 120 Kč; spolu s náhradou nákladů za promeškaný čas advokátky ve výši 1 000 Kč (§14 AT) a cestovného k jednání soudu ve výši 1 463,80 Kč (§13 odst. 4 AT ve spojení s vyhláškou č. 440/2016 Sb.), činí náklady na právní zastoupení obou účastníků (s připočtením 21 % náhrady daně z přidané hodnoty celkem 16 436,40 Kč (žalobci požadovali ještě méně, pouze 15 565,20 Kč – viz vyúčtování na č. l. 302). Na každého z žalobců tak připadá 8 218,20 Kč.
Protože celkové náklady žalobců (každého z nich, neboť mají postavení samostatných společníků) za řízení před soudy obou stupňů činí 35 899,20 Kč, předmětem napadeného výroku bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč; dovolání tak není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li účastníci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, lze podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu