ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.213.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 213/2022-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) A. D. , narozeného XY, bytem v XY, a b) G. N. D. , narozené XY, bytem ve XY, obou zastoupených Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, proti žalovaným 1) J. S. , narozenému XY, a 2) L. S. , narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 33/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2021, č. j. 30 Co 64/2021-438, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 2 720 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných JUDr. Iva Palkosky.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 25 C 33/2014-187, zamítl návrh, kterým se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, jak je vymezen v geometrickém plánu č. 80-31/2014, vyhotoveném J. P. (výrok I). Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 30 Co 112/2017-239, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku II o náhradě nákladů řízení; ve výrocích I a III jej potvrdil. Výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud (dovolací soud) k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 22 Cdo 233/2018-269, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v dalším řízení rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 25 C 33/2014-408, ve znění usnesení ze dne 22. 4. 2021, č. j. 25 C 33/2014-416, žalobu znovu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne ze dne 10. 9. 2021, č. j. 30 Co 64/2021-438, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II co do výše a způsobu hrazení náhrady nákladů řízení, ve zbytku jej potvrdil (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti „výroku I. a na něm závislým výrokům II. a III.“ rozsudku odvolacího soudu (správně patrně proti výrokům I a II) podávají žalobci (dovolatelé) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak; jde o otázku, zda pozemek může být příslušenstvím jiného pozemku. Dovolacím důvodem je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Účastníci jsou vlastníky sousedících pozemků, které jsou od sebe (zdánlivě) odděleny zdí stodoly, nicméně podle stavu katastru nemovitostí hranice mezi jejich parcelami nebyla tvořena touto zdí, ale vedla za zdí asi 3 metry směrem k pozemku žalobců. Spor je o to, zda žalobci tuto část, která přiléhala k jejich pozemku (tj. část mezi zdí stodoly a hranicí jejich parcely – sporný pozemek), vydrželi.
Nalézací soudy na základě skutkových zjištění uzavřely, že sporný pozemek vydržel již právní předchůdce žalobců, který se chopil držby v roce 1992. Žalobci sami sporný pozemek nemohli vydržet, neboť jej neměli v oprávněné držbě po zákonem stanovenou dobu.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobců, že sporný pozemek tvořil příslušenství pozemků výslovně uvedených v kupní smlouvě z roku 2004, a právní předchůdce tak na ně vlastnické právo k tomuto pozemku převedl; s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, uvedl, že pozemek nelze považovat za vedlejší věc bez ohledu na jeho velikost či způsob užívání.
S takovým závěrem (vyjádřeným podle jejich názoru také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006) dovolatelé nesouhlasí a žádají přehodnocení dosavadní judikatury; podle nich nemá oporu v žádném zákonném ustanovení, dokonce odporuje zákonné definici příslušenství coby vedlejší věci vlastníka, jejímž účelem je, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení (§510 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“). Odkazují také na závěry komentářové literatury, podle kterých je pro příslušenství příznačná jeho objektivní účelová podřazenost věci hlavní.
V usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017, Nejvyšší soud uvedl, že „zásadně platí, že více pozemků není vůči sobě navzájem ve vztahu věci hlavní a příslušenství“. Možnost existence pozemku jako příslušenství jiného pozemku tedy Nejvyšší soud nevyloučil (srov. formulaci „zásadně platí“).
Nejvyšší soud nadto v citovaném usnesení vyslovil závěr o vztahu dvou pozemků jako věci hlavní a vedlejší jen na okraj; hlavní důvod rozhodnutí spočíval v tom, že vlastnické právo k pozemku nelze nabýt smlouvou bez řádné intabulace, přičemž k tomu odkázal na dvě dřívější rozhodnutí vztahující se k problematice mimoknihovního nabytí vlastnického práva za účinnosti obecného občanského zákoníku č. 946/1811 Sb. z. s. [šlo o již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1999/2010].
Stejně tak i v projednávané věci je podstata problému v možnosti převodu příslušenství. Nejde primárně o to, zdali pozemek může být příslušenstvím jiného pozemku, nýbrž může-li být pozemek jako příslušenství převeden právním jednáním vztahujícím se k věci hlavní. Jinak řečeno, jde o to, jestli se uplatní domněnka vyjádřená v §510 odst. 2 o. z.
Také z napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud opřel zamítnutí žaloby též o skutečnost, že sporný pozemek nebyl uveden v kupní smlouvě z roku 2004, a dovolatelé se i proto nestali jeho vlastníky; poukázal v této souvislosti na závěry již jmenovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, s tím, že „pokud se k účinnému převodu pozemku vyžaduje zápis do katastru nemovitostí, byla by možnost převodu pozemku jako příslušenství jiné nemovitosti popřením intabulační zásady“. S tímto závěrem však dovolatelé nijak nepolemizují a tak nemohl být podroben přezkumu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v řadě dalších rozhodnutí.
I kdyby snad sporný pozemek skutečně byl příslušenstvím některého z pozemků uvedených v kupní smlouvě z roku 2004, dovolatelé by se na základě kupní smlouvy nestali jeho vlastníky. Tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jejímu převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněný pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Jde-li navíc o nemovitost evidovanou v katastru nemovitostí (jako v této věci), nestačí vyjádření vůle k převodu, ale k platnosti takového převodu je třeba přesná identifikace příslušenství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1884/2008).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu