ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4527.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4527/2017-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. Č. , zastoupené JUDr. Theodorem Klánem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/25, proti žalované J. F. , zastoupené Mgr. Janem Špitzem, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 168/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2017, č. j. 21 Co 115/2017-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Jana Špitze, advokáta se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, č. j. 3 C 168/2015-106, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. st. o výměře 13 m 2 v obci a katastrálním území Ž. P. (dále jen „předmětný pozemek“), který vznikl oddělením od stávajícího pozemku parc. č. v původní výměře 453 m 2 , podle geometrického plánu č. 283-15/2015, vyhotoveného J. U. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 21 Co 115/2017-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které nebyly dosud vyřešeny, resp. mají být dovolacím soudem posouzeny jinak: 1) Je v souladu se smyslem a účelem právní úpravy, aby byl přestavek samostatnou věcí v právním slova smyslu, takže stavba může být většinou své výměry součástí jednoho pozemku a malou částí své výměry součástí jiného pozemku, s níž lze samostatně disponovat? 2) Je-li přestavek samostatnou věcí, je příslušenstvím věci hlavní a jako takový sleduje její právní osud? 3) Je v souladu se smyslem a účelem právní úpravy, aby převodce musel spolu s věcí vědomě a výslovně převést i přestavek, jinak nadále zůstane vlastníkem; není to v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod? 4) Je v souladu se smyslem a účelem právní úpravy, aby musel být jako předmět dědictví vědomě a výslovně označen i přestavek, jinak nepřejde do vlastnictví nabyvatele nemovitosti; není to v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod? Podle žalobkyně měla být věc posouzena tak, že stavebník stodoly nabyl přestavek podle §418 in fine obecného zákoníku občanského a ten se stal součástí, případně příslušenstvím pozemku stavebníka pod stodolou. Následně přestavek sdílel osud hlavní věci bez ohledu na to, že přestavek nebyl v nabývacích titulech označen, takže žalobkyně k němu nabyla vlastnické právo jako poslední v pořadí. Nesouhlasí tedy se závěrem, že by bylo nezbytné předmětný pozemek coby přestavek v nabývacím titulu výslovně označit, a to na základě oddělení geometrickým plánem; v této souvislosti pak podrobněji argumentuje. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření plně ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, když soudy náležitě zjistily skutkový stav a rozhodly zcela v souladu s právem i judikaturou dovolacího soudu a své rozhodnutí přiléhavě a logicky odůvodnily. Dále se podrobněji vypořádává s dovolací argumentací a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podstata věci spočívá v otázce, zdali žalobkyně mohla nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku zastavěnému částí stavby stodoly, který nebyl výslovně uveden v darovací smlouvě; předmětný pozemek však měl v minulosti nabýt právní předchůdce žalobkyně na základě institutu přestavku, přičemž následnými převody a přechody vlastnického práva k pozemku zastavěnému částí stavby stodoly se měl předmětný pozemek coby jeho součást či příslušenství stát vlastnictvím žalobkyně.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, přičemž není důvodu, aby se od ní dovolací soud odchýlil.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že v případě převodu vlastnického práva (například darováním) nabývá nabyvatel pozemek vymezený jako parcela podle stavu katastrálního operátu ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, z čehož vyplývá, že pokud by převodce vlastnil ve skutečnosti více, než odpovídá ve smlouvě vymezenému předmětu (pozemku v podobě parcely), nestává se nabyvatel vlastníkem tohoto většího rozsahu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013 (uveřejněný pod č. C 15 057 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012 (uveřejněný pod č. C 12 854 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2374/2017 (dostupné na www.nsoud.cz ), či ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005 (uveřejněné pod č. C 3 719 v Souboru)].
Na uvedeném nemůže nic změnit poukaz, že skutečná vůle stran zcela nekoresponduje obsahu listiny (převodní smlouvy), neboť tato námitka je ve skutečnosti námitkou skutkovou [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
I kdyby ostatně bylo prokázáno, že dárkyně byla vlastnicí předmětného pozemku a skutečná vůle stran měla směřovat k převodu i předmětného pozemku na žalobkyni, pak je nutno s ohledem na zákonný požadavek obligatorní písemné formy (§560 o. z.) nadto s podpisy stran učiněnými na téže listině (§561 o. z.) uzavřít, že pro absenci písemné formy by taková skutečná vůle stran nemohla být považována za platné právní jednání (§582 odst. 1 o. z.).
Nelze přehlédnout ani skutečnost, že vlastnické právo k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, mezi něž patří i pozemky, které se obligatorně evidují v podobě parcel [srovnej §3 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], se na základě převodu nabývá až okamžikem, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (§1105 o. z. a §10 katastrálního zákona).
Poukaz na článek 11 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.) je v dané věci nepřípadný v tom ohledu, že by měl svědčit o převodu vlastnického práva na nabyvatele; naopak v souladu s tímto článkem je, aby i při převodu vlastnického práva nedošlo k převodu vlastnického práva k věci, na níž právní jednání nedopadá.
Pro poměry dané věci z uvedeného vyplývá, že pokud předmětný pozemek nebyl výslovně uveden v darovací smlouvě ze dne 16. 1. 2015, na jejímž základě měla žalobkyně nabýt vlastnické právo k pozemku parc. č. st. o výměře 382 m 2 v obci a k. ú. Ž. P., nelze dovodit, že by žalobkyně tímto darováním ve skutečnosti nabyla vlastnické právo i k předmětnému pozemku. Uvedený závěr platí bez ohledu na to, zda dárkyně ke dni převodu byla vlastnicí předmětného pozemku a zda vůle stran směřovala i k jeho převodu.
Žalobkyně se nemohla stát vlastnicí předmětného pozemku ani na základě uplatnění institutu součásti věci, neboť v případě pozemků dopadá tento institut na typově zcela jinou problematiku (srovnej §506 o. z.). Do úvahy rovněž nepřichází ani uplatnění institutu příslušenství věci, neboť zásadně platí, že více pozemků není vůči sobě navzájem ve vztahu věci hlavní a příslušenství; nadto v dané věci nebyl v době převodu vlastnického práva k pozemku pod stavbou stodoly vymezen předmětný pozemek jakožto parcela ani katastrálně evidován [ mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006 (uveřejněný pod č. C 7 165 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1999/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Na správnosti právních závěrů nemohou ničeho měnit ani další námitky žalobkyně.
Současná právní úprava ani úprava obsažená v dřívějších občanskoprávních předpisech nevylučovaly, aby stavba mohla zcela nebo zčásti stát i na cizím pozemku, tj. nikoliv zcela na pozemku ve vlastnictví stavebníka, přičemž jednotlivé právní úpravy na tento stav určitým způsobem reagují (například v současnosti viz §1083 a násl. o. z.).
Co se týče opakovaného poukazu na pojem přestavek, je nezbytné v první řadě upozornit na nepřípadné použití tohoto pojmu žalobkyní. Pod pojmem přestavek lze rozumět buďto část budovy, která je zčásti zřízena na cizím pozemku, nebo institut, kterým obdobně jako například u institutu vydržení dochází k originárnímu způsobu nabytí vlastnického práva k pozemku, resp. k jeho části [ mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 372/2017 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2017, č. 7–8, s. 228)], naopak není vhodné tímto pojmem označovat část sousedního pozemku pod touto stavbou.
Dále je třeba zdůraznit, že obecný zákoník občanský institut přestavku neupravoval; poukaz na §418 in fine zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, je nepatřičný z toho důvodu, že toto ustanovení je předchůdcem stávajícího §1086 odst. 1 in fine o. z. a s institutem přestavku (§1087 o. z.) nemá nic společného.
K samotnému uplatnění přestavku (§1087 o. z.) může dojít zásadně jen tehdy, když vedle naplnění dalších zákonem požadovaných předpokladů postaví stavebník po 1. 1. 2014 na cizím pozemku část své stavby v dobré víře, že staví zcela na svém pozemku [v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2017, č. 7–8, s. 235)], z čehož logicky vyplývá, že institut přestavku se neuplatní například v případě převodu či přechodu vlastnického práva k pozemku, jehož součástí je stavba. Specifickou výjimku související se změnou právní úpravy v tomto ohledu tvoří §3059 in fine o. z., jehož uplatnění se však v této věci žalobkyně nedovolávala. K případné aplikaci uvedeného ustanovení nebyla v průběhu řízení uplatněna žádná skutková tvrzení, nesměřuje k němu ani žádná dovolací argumentace, proto se touto otázkou dovolací soud ani nemohl zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu