ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2383.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2383/2021-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně o . J., IČO: XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Janou Luštíkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 574, proti žalovaným 1) J. D., narozenému XY, bytem v XY a 2) M. Č., narozené XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 256/23, o určení existence zákonného věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 202/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2021, č. j. 20 Co 45/2021-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným na nákladech dovolacího řízení každému z nich 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Martina Zbořila.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (již jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 18 C 202/2019-65, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, je zatížen zákonným věcným břemenem spočívajícím v povinnosti strpět na pozemku umístění, údržbu a užívání vodního díla (rybníka) ve vlastnictví žalobkyně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 20 Co 45/2021-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly řešeny a vyřešeny. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Především odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2639/2015, neboť domáhá-li se určení věcného práva k nemovitosti, které se zapisuje do katastru nemovitostí, má na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem.
Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolatelka domnívá, že jí na základě §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „vodní zákon“), vzniklo zákonné věcné břemeno, a to i přes to, že v době jeho vzniku trval mezi účastníky ohledně nemovitostí vztah založený nájemní smlouvou. Podle jejího názoru je pro posuzovanou věc rozhodující vyřešení právní otázky, zda věcné břemeno, i přes existenci nájemní smlouvy, vzniklo a pozemek zatížilo, či nikoli.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření navrhují, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. Setrvávají na názoru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a zcela se ztotožňují se závěry odvolacího soudu, jakož i s jeho odůvodněním.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Jelikož se žalobkyně domáhala určení existence věcného břemene (konkrétně zákonného omezení vlastnického práva spočívajícího v povinnosti strpět na pozemku žalovaných umístění, údržbu a užívání vodního díla ve vlastnictví žalobkyně podle §59a zákona o vodách), zabývaly se nalézací soudy nejprve otázkou, zda má žalobkyně na takovém určení naléhavý právní zájem. Dovolatelka namítá rozpor závěrů odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soud v tom, že naléhavý právní zájem odvolací soud neposoudil s ohledem na její zájem zapsat označené omezení vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zákonná neboli legální věcná břemena ve skutečnosti představují veřejnoprávní omezení vlastnického práva, která se nezapisují do katastru nemovitostí; jejich obsah vyplývá přímo ze zákona (v projednávané věci jde o veřejnoprávní omezení podle §59a zákona o vodách, podle kterého je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002). Již jen z tohoto důvodu nemůže být napadené rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2639/2015, které řešilo naléhavý právní zájem právě s ohledem na soudní rozhodnutí, na základě kterého má být právo zaznamenáno do katastru nemovitostí. Dovolání proto není pro posouzení této otázky přípustné.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem a žalobu proto zamítl, bylo nadbytečné, aby současně žalobu přezkoumával po věcné stránce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011)]. Proto ani dovolací soud nepřistoupil k přezkumu závěrů odvolacího soudu ohledně vzniku zákonného věcného břemene, které dovolatelka napadá v další části svého dovolání.
Zcela nad rámec uvedeného dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1302, ve kterém uvedl, že zákonná (legální) věcná břemena jsou instituty svého druhu náležející veřejnému právu a dovodil, že rozhodnutí o žalobě na určení (ne)existence zákonného věcného břemene nespadá do pravomoci soudu. Protože však dovolací soud shledal dovolání v projednávané věci za nepřípustné, nemohl k nedostatku soudní pravomoci [§229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] přihlédnout (§242 odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu