ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2656.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2656/2021-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti žalované K. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Staňkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Žerotínovo náměstí 215/8, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 213/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, č. j. 69 Co 358/2020-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 24 C 213/2019-187, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem, a to k pozemku par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku par. č. XY a pozemku par. č. XY, vše zapsané v katastrálním území XY, obci XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY („nemovitosti“). Výroky II a III přikázal žalované nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu 1 500 000 Kč. Výroky IV až VI rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 69 Co 358/2020-222, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že by měla být soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolacím důvodem je podle dovolatele nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a).
V dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Skutkové námitky tak nemohou založit přípustnost dovolání.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že soudem vyřešená otázka má být „posouzena jinak“ (tím zjevně myslí jinak, než ji posoudil odvolací soud). Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje; jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016.
Za otázky, které v judikatuře dovolacího soudu nebyly vyřešeny, považuje dovolatel: 1) „zda při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, resp. zejména při jeho vypořádávání, je vyloučeno či naopak možno, aby soud přihlížel k okolnosti, že nemovitá věc je dělitelná na samostatné bytové či nebytové jednotky, byť se účastníci nedomáhají vypořádání rozdělením na jednotky“, a 2) „zda v případě, že je tedy nemovitá věc zatížena věcným břemenem užívání na dobu určitou, a to s vymezením konkrétního prostoru jako je v daném případě přízemí rodinného domu, které zahrnuje v podstatě samostatný byt, je důvodné snížení vypořádacího podílu v návaznosti na stanovení hodnoty celého rodinného domu, tedy snížení hodnoty celé nemovité věci o 50% bez zohlednění toho, že v podstatě u každého bytu v rodinném domě (v podstatě jednotky bytu pokud by byla vymezená) by mohl soud vycházet z jeho samostatné hodnoty tak, aby vypořádání bylo pro oba účastníky spravedlivé“. Podle dovolatele nalézací soudy postupovaly čistě formalisticky, pokud rozhodnutí opřely o přijetí závěrů znalce, se kterými se dovolatel neztotožňuje.
Ad 1): Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soud – podle konstantní judikatury - není vázán návrhy účastníků (§153 odst. 2 o. s. ř. – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2100/2017). Je tedy zřejmé, že soud může v odůvodněných případech zvolit i jiné řešení, než účastníci požadují. To ovšem neznamená, že v případě, že účastníci s určitým řešením souhlasí, soud nemusí k jejich názoru na způsob vypořádání přihlížet a bez dalšího se od něj odchýlit. Jde totiž o vypořádání soukromoprávního vztahu, který je v dispozici účastníků.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (z četné judikatury viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
V dané věci byl v odvolacím řízení spor jen o výši vypořádacího podílu; samotný způsob vypořádání účastníci nezpochybnili. Odvolací soud tak neměl důvod se jiným způsobem vypořádání zabývat; na uvedené právní otázce tak jeho rozhodnutí nespočívá.
Ad 2): K námitce, že hodnota nemovitých věcí je vyšší, než soudy zjistily, se uvádí, že se nejedná o otázku právní, nýbrž skutkovou, kterou dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015). Takovou námitku nelze podřadit pod žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedený v §237 o. s. ř., a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Již jen na okraj se uvádí, že dovolatel v podstatě žádá, aby dovolací soud stanovil metodiku při ocenění věci zatížené věcným břemenem. Jde však o odbornou otázku, k jejímuž řešení není soud oprávněn (viz §127 odst. 1 o. s. ř.). Otázka, nakolik věcné břemeno snižuje obvyklou cenu konkrétní nemovitosti, je tak otázkou skutkovou a odbornou z oboru oceňování nemovitostí. Možný postup účastníka, který nesouhlasí se znaleckým posudkem, je nastíněn např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011.
Dovolatel dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, s tím, že nepřihlédl k tomu, že „v rámci mimosoudního jednání byli účastníci v podstatě dohodnuti na výši vypořádacího podílu“. V uvedeném rozhodnutí však Nejvyšší soud pouze uvedl: „Stejně tak lze za zohlednitelné kritérium považovat, že spoluvlastník navrhne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, neboť i to vyjadřuje jeho vztah k věci“. Tady šlo o kritérium, kdo má k věci silnější vztah, nikoliv o to, že by soud z takové částky musel vycházet. Jinak řečeno, z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že nabídka zaplacení vyššího vypořádacího podílu může svědčit ve prospěch účastníka, který se domáhá přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví. Tvrzený rozpor s judikaturou tu tedy není dán.
Ostatně soudní řízení proběhlo z iniciativy žalobce právě proto, že se o vypořádání účastníci nedohodli; sám dovolatel uvádí, že účastníci byli dohodnuti „v podstatě“; netvrdí tedy, že by ohledně vypořádání uzavřeli dohodu.
Dovolatel dále žádá posoudit, „zda by bylo možno analogicky využít závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 či 22 Cdo 3245/2008, resp. zda tyto závěry jsou s ohledem na odstup času a změnu zákonné úpravy ještě relevantní“. Přípustnost dovolání nijak nevymezuje. V těchto věcech nešlo o ocenění nemovitosti zatížené věcným břemenem, ale o to, že v domě bydlí třetí osoba bez právního důvodu; jde o jinou situaci, nicméně i zde dovolací soud připustil možnost snížení ceny nemovitosti. To, zda taková či jiná právní závada snižuje obvyklou cenu nemovitosti a do jaké míry, je věcí znaleckého posouzení, vycházejícího ze stavu trhu s nemovitostmi.
Konečně dovolatel odkazuje na blíže neupřesněnou judikaturu dovolacího soudu, podle které „s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak – výjimečně s ohledem na dobré mravy – snížit, případně nepřiznat vůbec“. Jde např. o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6058/2017. V této souvislosti však neuvádí, v čem měly spočívat specifické okolnosti případu, ev. rozpor s dobrými mravy. Proto dovolací soud jen poznamenává, že účastníci nabyli nemovitosti do spoluvlastnictví bezúplatně, darováním od rodičů žalované. Žalobce sice tvrdí, že do domu investoval vlastní prostředky, ale tato skutečnost nemůže ovlivnit výši vypořádacího podílu, žalobce ji měl uplatnit v rámci tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví (§1148 o. z.).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu