ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2662.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2662/2021-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem, s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, IČO: 49101684, zastoupené JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, proti žalovanému Společenství Koněvova 2208/8 a 2209/10 v Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Koněvova 2208/8, zastoupenému Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, o ochranu práv, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 366/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2021, č. j. 8 Co 139/2018-503, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Musila, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 34 C 366/2011-401, zamítl žalobu, kterou se „žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se zásahů do vlastnických práv žalobce a umožnit žalobci ničím nerušený přístup a užívání technologického zařízení výměníkové stanice v objektu č. p. 2208, 2209 na stavebních parcelách č. 1394 a č. 1396, se stavebními parcelami č. 1394 a č. 1396, vše v katastrálním území Ústí nad Labem – centrum, obec Ústí nad Labem, s eventuálním petitem, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se zásahů do práv vyplývajících z věcného břemene ve prospěch žalobce, jakožto oprávněného z věcného břemena a umožnit žalobci ničím nerušený přístup a užívání technologického zařízení výměníkové stanice v objektu č. p. 2208, 2209 na stavebních parcelách č. 1394 a č. 1396, se stavebními parcelami č. 1394 a č. 1396, vše v katastrálním území Ústí nad Labem – centrum, obec Ústí nad Labem“ (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 8 Co 139/2018-503, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky týkající se ochrany vlastnického práva podle §1012 a §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud uzavřel, že pracovníci žalobkyně mají v současnosti volný přístup k výměníkové stanici v suterénu domu, který spravuje žalovaný, a to vždy ve středu a v pátek od 7,30 do 9,30 hod. k vykonání servisních prací. K ostatním výměníkovým stanicím však má žalobkyně přístup neomezeně. Stav v dané věci je proto mimořádný a omezující vlastnické právo žalobkyně trvale. Opakované ohrožení výkonu vlastnických práv žalobkyně ze strany žalovaného bylo vyjádřené žalovaným e-mailem ze dne 16. 9. 2017, ve kterém sděluje, že počítá s tím, že dne 2. 1. 2018 žalobkyně předá žalovanému protokolárně výměníkovou stanici včetně všech klíčů. Tento projev vůle žalovaného odvolací soud bagatelizoval s tím, že šlo o bezvýznamnou komunikaci mezi stranami. Odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, zda existuje nebezpečí opakování zásahu do práv žalobkyně ze strany žalovaného, ačkoliv nebezpečí opětovného zásahu do práv žalobkyně tato tvrdila. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci přichází v úvahu i tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, nebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 911/2018. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že k porušování práv žalobkyně jako vlastnice ze strany žalovaného nedochází. Podle jeho názoru žalobkyni nesvědčí vlastnické právo k výměníkové stanici a navrhuje připojit k důkazu spis vedený ohledně věci, v níž bylo předmětem sporu určení vlastnického práva vlastníků bytových jednotek k výměníkové stanici. Vymezuje se proti jeho stavění do světla „aktivního narušitele“. Rozsah přístupu k výměníkové stanici byl stanoven zcela v souladu s požadavky žalobkyně. Ohledně e-mailu ze dne 16. 9. 2017, ve kterém byl žalobkyni adresován požadavek předání klíčů ke 2. 1. 2018, uvádí, že žalobkyni k 31. 12. 2017 skončila výpovědní doba nájmu. Podle žalovaného nemůže být skutečnost, že se pokračuje v soudním řízení, považována za důkaz žalobkyní tvrzeného nebezpečí. Žádné jiné reálné nebezpečí žalobkyně neprokázala. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda existuje nebezpečí opakování zásahu do práv žalobkyně ze strany žalovaného.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – (viz §3028 odst. 2 o. z.; usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013, uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že §1042 o. z. není normou obsahově odlišnou od §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
Dovolací soud nevidí důvod ani po nabytí účinnosti o. z. měnit právní názor, že zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §126 odst. 1 obč. zák. (nyní §1042 o. z.) přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, nebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Negatorní žalobou je možné se v zásadě domáhat ochrany proti již vykonaným zásahům, které trvají anebo jejichž opakování hrozí (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, Cpjn 59/71, publikované pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, uveřejněný pod č. 70/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr soudu o tom, zda v budoucnu existuje konkrétní nebezpečí opakování jednání, proti kterému se žalující účastník brání, odráží individuální okolnosti případu a závěry soudem v tomto ohledu přijaté by mohl dovolací soud zpochybnit pouze v případě jejich zjevně nepřiměřenosti, tj. pokud by taková úvaha opomenula právně významné skutečnosti a nepřihlédla k nim, ač v řízení byly prokázány či jinak vyšly najevo, anebo soud zohlednil skutečnosti, které pro dané posouzení vůbec právně významné nejsou.
Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že negatorní žaloba má v daném případě preventivní charakter, neboť nyní reálně nehrozí opakování zásahu do vlastnického práva žalobkyně ve vztahu k výměníkové stanici, a nedochází tak k rušení výkonu vlastnického práva.
Vyšel z toho, že v době podání žaloby (v letech 2010–2011) byly mezi účastníky poměrně vyhrocené vztahy, žalobkyni byl výměnou vložky zámku vchodových dveří znemožněn přístup do výměníkové stanice a přístup byl možný pouze po předchozím včasném písemném oznámení v přítomnosti zástupce žalovaného. Žalobkyně o tom doložila záznamy servisní knihy. Dne 15. 9. 2014 došlo k protokolárnímu předání klíčů vstupních dveří bytového domu za účelem obsluhy, údržby výměníkové stanice a provedení servisních zásahů či odečtu stavů měřičů energií. Fakticky od této doby má žalobkyně, resp. její pracovníci, přístup k technologickému zařízení výměníkové stanice z hlediska jejího servisu, obsluhy a odečtu stavu energií a podle aktuálního stavu, který byl ověřen odvolacím soudem v době rozhodování o odvolání, obě strany shodně potvrdily, že pracovníci žalobkyně pravidelně navštěvují výměníkovou stanici v servisních intervalech dvakrát týdně ve stanovený čas (středa a pátek od 7,30 do 9,30), případně jsou realizovány i návštěvy mimo tyto termíny a v takovém případě jsou písemně avizovány, servisní návštěvy probíhají bez přítomnosti členů společenství, nebo členů jeho výboru, přičemž pracovníci žalobkyně mají klíče nadále k dispozici.
Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že od roku 2014 pracovníci žalobkyně mají klíče od vchodových dveří k dispozici, pravidelně za účelem servisních úkonů navštěvují prostor výměníkové stanice a především technologické zařízení, ať již s upozorněním či eventuálně bez předchozího písemného upozornění. Žalobkyně tedy má zajištěn nerušený přístup a užívání technologického zařízení výměníkové stanice, a odpadl tak důvod k ochraně výkonu vlastnického práva k tomu zařízení formou negatorní žaloby.
Pokud žalobkyně z hlediska prevence poukazovala na opakování ohrožení v roce 2018, kdy předsedkyní výboru byla žalobkyně vyzvána k vrácení klíčů, šlo podle názoru odvolacího soudu o bezvýznamnou e-mailovou korespondenci mezi statutárními orgány účastníků, a to v souvislosti s reklamací vyúčtování dodávky energií.
Dovolací soud úvahu odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že není zjevně nepřiměřená, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Judikatura Nejvyššího soudu sice připouští ochranu negatorní žalobou při hrozících opakovaných zásazích, musí však jít o existenci konkrétního nebezpečí opakování v budoucnu, přičemž pouhé vyhrožování rušebním činem neodůvodňuje podání negatorní žaloby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99). Jestliže tedy žalobkyně odůvodňuje hrozbu zásahu pouze e-mailovou korespondencí, v níž byla vyzvána k vrácení klíčů, nejde, jak uzavřel odvolací soud, o bezprostřední nebezpečí opakování zásahů v budoucnu. Tento závěr totiž odůvodnil úvahou, podle které šlo v roce 2018 o situaci, kdy žalobkyně byla předsedkyní výboru žalovaného vyzvána k vrácení klíčů, přičemž ji vyhodnotil jako nevýznamnou e-mailovou korespondenci mezi statutárními orgány účastníků v souvislosti s reklamací vyúčtování dodávky energií. I poté však žalovaný současný stav přístupu a užívání umožňoval.
Jiné okolnosti ohledně opakovaného hrozícího zásahu žalobkyně v dovolání neuvedla a odvolací soud v rámci své úvahy nezohledňoval.
V této situaci nutno přihlédnout k tomu, že k faktickým obtížím s přístupem docházelo v letech 2010–2011, na což žalobkyně reagovala podáním žaloby, přičemž probíhající soudní řízení zjevně vedlo k vyřešení situace. Od roku 2014 však žalobce přístup i užívání zajištěno trvale má, tato situace trvala ke dni rozhodování odvolacího soudu v březnu 2021 a potvrzuje ji ostatně i sama žalobkyně. Ani naznačená e-mailová korespondence z roku 2018 nevyústila ke změně dosavadního stavu, takže fakticky jediné bránění v přístupu a užívání časově spadá do období před více než deseti lety, na což žalobkyně reagovala podáním žaloby a vyřešením situace v průběhu soudního řízení zajištěným přístupem a užíváním výměníkové stanice od roku 2014, tj. více než 8 let. Jestliže za této situace odvolací soud obsah e-mailové komunikace ze strany žalovaného, který nebyl doprovázen faktickým omezením nebo zabráněním přístupu či užívání výměníkové stanice, nevyhodnotil jako stav vytvářející bezprostřední nebezpečí ohrožení výkonu práv žalobkyně, přičemž existující stav setrval i po té další více než čtyři roky, nejsou závěry odvolacího soudu zjevně nepřiměřené.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu