ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2698.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2698/2022-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně TABOO, a. s. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 52/6, IČO: 46708464, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Jánská 864/4, proti žalované E. P. , narozené XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 152/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. dubna 2022, č. j. 30 Co 141/2021-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 20 C 152/2011-222, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY o výměře 389 m 2 , pozemku parc. č. XY o výměře 239 m 2 , pozemku parc. č. XY o výměře 121 m 2 , pozemku parc. č. XY o výměře 692 m 2 , pozemku parc. č. XY o výměře 3176 m 2 a pozemku parc. č. XY o výměře 452 m 2 , vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrálního pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 30 Co 141/2021-284, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I), změnil v nákladovém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odkázala na §237 o. s. ř. a uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále rozsáhle polemizuje s právním posouzením věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 443/1992 a vyčítá, jakých procesních pochybení se měly soudy v dané věci dopustit (např. nesprávné rozhodnutí o účastenství v řízení, nesprávné doručování). Konečné rozhodnutí ve věci, tj. rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 36 Co 187/2006-600, podle žalobkyně není doposud pravomocné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci dovolatelka v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání rozsáhle polemizuje toliko s rozhodnutími obou nalézacích soudů vydaných v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 8 C 443/1992. Právní posouzení dané věci stejně jako procesní pochybení, kterých se soudy měly dopustit, však nemohou být předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení.
V nyní souzené věci byla žaloba zamítnuta z toho důvodu, že soudy neshledaly v tvrzených skutkových okolnostech dostatečné věcné důvody, na jejichž základě by bylo možno žalobě vyhovět. Uzavřely, že žaloba z pohledu žalobkyní vytyčeného skutkového děje představuje požadavek na přezkum správnosti postupu soudů v jiném civilním řízení (sp. zn. 8 C 443/1992). Stejný charakter má i dovolání žalobkyně. Z jeho obsahu nevyplývá žádná právní otázka, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu v nyní souzené věci záviselo. V dovolání taktéž zcela absentuje vymezení důvodu dovolání, neboť dovolatelka neuvádí, jaké právní posouzení věci pokládá za nesprávné, a nevykládá, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Dovolaní žalobkyně tak obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce vůbec nezabýval.
Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu