ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2712.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2712/2021-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně OREA – INVEST, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, IČO: 25842480, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČO: 00081531, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Městské služby Ústí nad Labem, příspěvková organizace , se sídlem v Ústí nad Labem, Panská 1700/23, IČO: 71238301, zastoupeného JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem se sídlem Litoměřicích, Michalská 39/4, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 549/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2021, č. j. 9 Co 80/2021-450, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.)
– (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2021, č. j. 13 C 549/2009-419, zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty jako služebnosti pro vlastníka nemovitých věcí – pozemku parc. č. 921/16, jehož součástí je stavba č. p. 1023, a pozemku parc. č. 921/31, vše v k. ú. Brná nad Labem, obci Ústí nad Labem, vedených na LV č. 970 Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm Ústí nad Labem, přes pozemky žalovaného parc. č. 921/4 a parc. č. 921/13, vše v k. ú. Brná nad Labem, obci Ústí nad Labem, vedené na LV č. 1 Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm Ústí nad Labem podle geometrického plánu č. 1752-106/2018 vypracovaného G., F. V., U XY, úředně ověřeným oprávněným zeměměřickým inženýrem J. G. dne 14. 5. 2018 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 9 Co 80/2021-450, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva související s aplikací §1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Konkrétně jde o otázku, zda je žalovaný jako statutární město nositelem práva na soukromí ve smyslu §1032 odst. 2 o. z., a může tak být zřízení nezbytné cesty odepřeno s odkazem na veřejný zájem. Dále žalobkyně namítá, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo vyřešeno, zda je namístě aplikovat právní úpravu v zákoně č. 89/2012 Sb. i na případy, v nichž došlo k nabytí nemovitosti ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., tj. předchozího občanského zákoníku. S tím souvisí i další otázka, za jakých podmínek může soud aplikovat §1032 odst. 1 písm. b) o. z., resp. zdali ho lze aplikovat jen tehdy, jestliže ten, kdo žádá zřízení nezbytné cesty, nedbale postupoval až po nabytí účinnosti o. z. Zpochybňuje i samotný závěr odvolacího soudu, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak podle dovolatelky zcela chybí odůvodnění, proč se odvolací soud domníval, že je dán důvod nepovolení nezbytné cesty podle §1032 odst. 1 písm. a) o. z. Dále uvádí, že v řízení nebyly zhodnoceny podstatné okolnosti případu a že došlo k extrémnímu zásahu do práva na spravedlivý proces a na majetek žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné a v části trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Žalobkyně naplnila zákonné a judikaturní požadavky na vymezení přípustnosti dovolání pouze u jedné otázky, a sice u otázky aplikace zákona č. 89/2012 Sb., jestliže žalobkyně nabyla nemovitosti, v jejichž prospěch se domáhá povolení nezbytné cesty, před jeho účinností.
Tato otázka však není v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, jak se domnívá žalobkyně, a odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí; její řešení proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Podle §3028 odst. 1, 2 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že pokud je o povolení nezbytné cesty rozhodováno po 1. 1. 2014, věc se posuzuje podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Podle judikatury pak mohou založit naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání i jednání, která nastala už před 1. 1. 2014 [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2408/18 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Jestliže odvolací soud posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., postupoval zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ve vztahu k ostatním otázkám již žalobkyně v rozporu s právní úpravou, jakož i výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezila, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Z toho důvodu dovolání v dalších částech trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno primárně na závěru, že v dané věci nelze povolit nezbytnou cestu přes uzavřený prostor zřízený za účelem zamezení přístupu cizích osob. Zřízení požadované cesty žalobkyní vylučuje překážka v podobě uzavřeného areálu termálního koupaliště s vlastním režimem, jehož účelem je ochrana majetku a zajišťování bezpečnosti návštěvníků termálního koupaliště zabráněním přístupu třetích osob mimo provozní dobu.
S tímto konkrétním závěrem pak dovolání v rovině vymezení přípustnosti dovolání vůbec nepolemizuje.
Uvádí-li dovolatelka v úvodu dovolání s odkazem na §237 o. s. ř. a zmiňovanou přípustnost dovolání, že v dané věci má jít (aniž by však bylo jakkoliv vymezeno některé z hledisek přípustnosti dovolání) o otázku, zda „je žalovaná jako statutární město nositelem práva na soukromí ve smyslu §1032 odst. 2 o. z., a může být tak nezbytná cesta odepřena s odkazem na veřejný zájem“, pak na posouzení uvedených skutečností (s přihlédnutím k výše uvedenému) není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nadto odvolací soud dále uvedl, že „i kdyby zřízení nezbytné cesty nebránila skutečnost vedení přes uzavřený areál, nebylo by zřízení nezbytné cesty v souladu s §1032 odst. 1 písm. a) a b) o. z.“
Odvolací soud tak své rozhodnutí založil na několika důvodech samostatně vedoucích k zamítnutí žaloby. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)] by žalobkyně pro úspěch v dovolacím řízení musela úspěšně napadnout všechny tyto závěry, což neučinila. Ve vztahu ke všem důvodům, které odvolací soud samostatně vedly k nevyhovění žalobnímu nároku, žalobkyně v dovolání nevymezuje přípustnost podle §237 o. s. ř. Dovolací soud se proto nemohl ani věnovat posouzení jejich důvodnosti.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu