ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2813.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2813/2021-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně KVOS economy, s. r. o. , se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 1226/44a, IČO: 25353381, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 91/28, proti žalovaným 1) J. V. , narozenému XY, a 2) H. V. , narozené XY, oběma bytem v XY, a zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o určení spoluvlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 206/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2021, č. j. 8 Co 338/2020-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Jurase, advokáta se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Jurase, advokáta se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 112 C 206/2019-141, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně a žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky budovy původně označené č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY podle geometrického plánu č. 1280-36/96 ze dne 1. 3. 1996 zpracovaného G., pro k. ú. XY, obec XY, okres XY (primární petit), eventuálně, aby bylo určeno, že žalobkyně a žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky budovy původně označené č. p. XY, která stojí na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY podle geometrického plánu č. 1280-36/96 ze dne 1. 3. 1996 zpracovaného G., pro k. ú. XY, obec XY, okres XY, a aby bylo určeno, že spoluvlastnický podíl ve vztahu k budově původně označené č. p. XY činí u žalobkyně 1048/2443 ve vztahu k celku, a spoluvlastnický podíl žalovaných 1) a 2) činí 1395/2443 ve vztahu k celku (eventuální petit) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 8 Co 338/2020-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť má být vymezená právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak než dosud. Žalobkyně je přesvědčena, že lze vydržet vlastnické právo ke společné věci i přes omyl držitele, že vykonává vlastnické právo k samostatné nemovitosti, která však není samostatnou věcí v právním smyslu, protože nedošlo k jejímu reálnému rozdělení. Odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně, vyšel při hodnocení právních poměrů dovolatele z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 413/2002 a dospěl k závěru, že je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Žalobkyně byla na základě kupní smlouvy z roku 1996 a 1999 zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník budovy č. p. XY, přičemž až do podání žaloby v roce 2011 byla v dobé víře, že vlastní samostatnou věc (včetně části budovy žalovaných). Doplňuje, že až do vynesení rozhodnutí odvolacího soudu z roku 2019 obě strany sporu vykonávaly vlastnické právo k formálně samostatným věcem. Je přesvědčena, že lze vykonávat společnou držbu jedné věci, pokud se jedná o držbu spoluvlastnického práva, byť o této okolnosti nemají držitelé vědomost, respektive jejich vůle směřuje k oprávněné držbě věci, která však není samostatnou věcí v právním slova smyslu, nýbrž součástí nerozdělené věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že podle nich k rozdělení stavby na dvě samostatné došlo a že jsou výlučnými vlastníky stavby č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, a žalobkyně je výlučnou vlastnicí stavby č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY. Nespatřují důvod k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe (rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4366/2016), podle níž předmětem vydržení může být jen věc v právním smyslu. Navrhli, aby bylo dovolání, bude-li shledáno přípustným, zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože žalobkyně v dovolání vůbec nenapadá závěry odvolacího soudu vztahující se k důvodům zamítnutí primárního petitu, vztahuje se přezkumná činnost dovolacího soudu k petitu eventuálnímu, kterým se žalobkyně domáhá určení, že „žalobkyně a žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky budovy původně označené č. p. XY, která stojí na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY“.
Tímto žalobním požadavkem je pak nutno poměřovat i formulaci přípustnosti dovolání. Žalobkyně totiž žádá, aby se dovolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, dospívá-li k závěru, že nelze vydržet spoluvlastnický podíl ke společné věci (bod I dovolání). Totéž pak uvádí i v závěru dovolání (bod III dovolání), žádá-li, aby dovolací soud změnil „svou dosavadní judikaturní praxi a měl by připustit možnost vydržení spoluvlastnictví k nemovitosti“.
Takto formulovaná otázka přípustnosti dovolání – bez ohledu na to, že je dovolatelka nepojí s žádným konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu, od kterého by se měl Nejvyšší soud odklonit – však předpokládá, že existuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které pojmově nelze vydržet spoluvlastnický podíl ke společné věci.
Tak tomu však není a takové závěry nalézací soudy ani neučinily. Vyšly naopak výslovně z judikatury dovolacího soudu, která vydržení spoluvlastnického podílu připouští a toliko v poměrech této konkrétní věci učinily závěr, že žalobkyně podmínky pro vydržení spoluvlastnického podílu nesplnila.
Dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolání je vnitřně rozporné. Žalobkyně se výslovně domáhá určení svého spoluvlastnického práva s argumentací směřující k vydržení spoluvlastnického podílu. Na několika místech v dovolání však výslovně uvádí, že „řádně vydržel (míněna dovolatelka) vlastnické právo k části věci“. Toliko procesně v této souvislosti pak dovolací soud dodává, že takovému požadavku by však neodpovídal žalobní petit na určení spoluvlastnického práva k celé věci, ale žalobní petit na určení vlastnického práva k části věci, aniž by se dovolací soud jakkoliv vyjadřoval k tomu, zda hmotněprávně je takový postup vůbec možný, protože tuto otázku nalézací soudy vůbec neposuzovaly.
Se značnou mírou benevolence k zákonným náležitostem dovolání lze snad usuzovat na úvahu dovolatelky ve směru – s ohledem na podstatu a okolnosti dané věci – že by Nejvyšší soud měl vycházet ze své dosavadní judikatury, která vydržení spoluvlastnického podílu připouští, ale měl by jinak formulovat podmínky a předpoklady, za kterých k takovému vydržení může dojít (bez ohledu na to, že takto výslovně dovolání obsahově jednoznačně nevyznívá). Takové úvaze však jednoznačná formulace dovolání přímo a výslovně neodpovídá, lze snad na ni usuzovat z obsahu dovolání.
Žalobkyně v dovolání vymezila otázku, zda lze vydržet „vlastnické právo ke společné věci“ i přes omyl držitele, že vykonává vlastnické právo k samostatné nemovitosti, která však není samostatnou věcí v právním smyslu, protože nedošlo k jejímu reálnému rozdělení.
Ani z této formulace však není patrné, zda se domáhá určení svého spoluvlastnického podílu (jak naznačuje žalobní petit) nebo určení vlastnického práva k části věci (jak vyplývá z obsahu dovolání). Protože však žalobkyně uplatnila požadavek na určení spoluvlastnického práva, považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k této otázce.
Žalobkyně zřejmě nepřímo navrhuje, aby se dovolací soud odchýlil od svého závěru vyjádřeného v rozsudku ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 413/2002, že je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Současně však formulovaným žalobním petitem žádá, aby závěry obsažené v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud akceptoval, neboť tvrdí a domáhá se určení svého spoluvlastnického práva.
Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu ke stavbám ustálena v závěru, že předmětem vydržení může být jen celá věc, která je předmětem právních vztahů. Podmínkou pro vydržení věci je, aby držitel měl v oprávněné držbě celou věc; pokud je věc nebo její části předmětem držby více osob a nejde o držbu spoluvlastnického práva anebo jiného než vlastnického práva, nemohou být držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim celá věc náleží, a být tak oprávněnými držiteli [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 361/2007 (uveřejněný pod č. C 6 046 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Takto formulované východisko však v žádném ohledu nevylučuje úvahu o vydržení spoluvlastnického podílu, které judikatura dovolacího soudu bez pochybností připouští.
Jestliže žalobkyně v dané věci držela (užívala) část sporné stavby s přesvědčením, že je výlučnou vlastnicí této části, nemohla být v dobré víře, že je spoluvlastnicí celé sporné budovy. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neupravoval reálné spoluvlastnictví, tj. že spoluvlastník může vlastnit část společné věci. K takovému závěru však zřejmě dovolatelka směřuje, tvrdí-li, že „řádně vydržela vlastnické právo k části (dnes již společné věci)“. Jde zřejmě o úvahu mířící k závěru, že vydržením vlastnického práva k části věci se vytváří spoluvlastnický vztah k celé věci. To však již pojmově není možné proto, že spoluvlastnický vztah je vztahem ideálním, zatímco žalobkyně argumentuje ve prospěch vydržení nikoliv ideálního spoluvlastnického podílu, ale ve prospěch vydržení vlastnického práva ke konkrétní části věci, již tedy právně samostatné. Pokud by tomu tak však mělo snad být (jak se domnívá), musela by se stát výlučnou vlastnicí části dosud celé věci, žalovaní by pak nutně museli být vlastníky zbylé části celé věci, ale dohromady by takový právní konstrukt nemohl vést k podílovému spoluvlastnictví, jehož určení se žalobkyně domáhá. Jinak řečeno, výlučné vlastnické právo osoby k jedné části věci a výlučné vlastnické právo jiných osob k druhé části takové věci nemůže dohromady vytvořit právní režim ideálního podílového spoluvlastnictví, jehož určení se žalobkyně domáhá, ale šlo by o dva samostatné vlastnické režimy k odděleným částem věci, které by tak musely nabýt povahu částí (věcí) samostatných, což uvádí Nejvyšší soud pouze pro dokreslení této úvahy, nikoliv jako formulaci závěru, že takový závěr by byl vůbec možný.
Ve vztahu k vydržení spoluvlastnického práva judikatura Nejvyššího soudu dovodila následující závěry:
V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012 (uveřejněném pod č. C 14 016 v Souboru), Nejvyšší soud konstatoval, že je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníkům dává [k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, nebo v usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5756/2016 (dostupném na www.nsoud.cz )].
V rozsudku ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5916/2016 (uveřejněném pod č. C 16 400 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. [viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012 (publikovaný např. v Soudních rozhledech č. 10/2014)]. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat. K těmto závěrům se Nejvyšší soud opětovně přiklonil v rozsudku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 730/2021.
Takovou držbu však žalobkyně nevykonávala a ani ji netvrdila, a proto nemohla vydržet spoluvlastnické právo ke sporné nemovitosti.
Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že „faktická držba spoluvlastnického podílu ani nebyla tvrzena, když všechna tvrzení žalobkyně skutečně směřovala pouze k jejímu faktickému ovládání budovy č. p. XY… žalobkyně sama potvrdila, že nikdy nechtěla ovládat celou původní budovu. Ve vztahu k spoluvlastnictví celé původní budovy na její straně chybí i její vůle celou budovu ovládat jako spoluvlastník“.
Takový závěr odvolacího soudu je v souladu s výše vyloženými podmínkami vydržení spoluvlastnického podílu, přičemž dovolací soud ani neshledal důvod, pro který by měl tyto své závěry případně revidovat. Konkrétní polemiku s podmínkami vydržení spoluvlastnického podílu dovolání ostatně ani nevede, neboť žádá, aby dovolací soud vůbec vydržení spoluvlastnického podílu připustil, což však rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě připouští, stejně jako nabytí spoluvlastnictví k celé věci na základě vydržení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu