ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1513.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1513/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. K. Š., dříve B. , zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO: 44992785, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 47/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co 250/2010-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co 250/2010-111, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2010, č. j. 55 C 47/2008-63, zamítl žalobu, aby určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí, a to parc. č. 7826/20 – ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 98 m2 a parc. č. 7826/21 – ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 512 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 9440 pro obec B., k. ú. Ž., v rozsahu ideální 1/3 (správně měly soudy rozhodovat o spoluvlastnictví žalobkyně). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí na LV č. 9440 pro k. ú. Ž. je duplicitní zápis vlastnického práva k ideální 1/3 nemovitostí, kde jako duplicitní (spolu)vlastníci byli zapsáni účastníci řízení. Jako nabývací titul původního žalobce M. B. bylo uvedeno dědické rozhodnutí Státního notářství Brno-město ze dne 25. března 1991, sp. zn. 4 D 467/1988, kterým bylo vypořádáno dědictví po otci žalobce F. B. Jako nabývací titul žalovaného byla uvedena smlouva o převodu nemovitostí ze dne 8. 5. 1980. Původní žalobce M. B. zemřel 11. 5. 2008. Soud rozhodl, že v řízení bude na jeho místě pokračováno se současnou žalobkyní, která je jeho dcerou a právní nástupkyní. Do 24. 10. 2005 byl evidován jako jediný spoluvlastník předmětné ideální 1/3 M. B. a před ním jeho otec F. B. Zmíněného dne vyrozuměl katastrální úřad M. B., že mu žalovaný předložil k zápisu smlouvu o převodu nemovitostí ze dne 8. 5. 1980, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl id. 1/3 uvedených nemovitostí, kterou uzavřel jeho otec F. B. se státem – Obvodním národním výborem Brno IV. Uvedenou smlouvu, kterou převedl otec původního žalobce předmětný podíl na nemovitostech na stát za kupní cenu 82,- Kč (tj. 0,40 Kč za 1 m2), soud považoval za platně uzavřenou, a nepřisvědčil tak námitce původního žalobce, že otec od smlouvy odstoupil, protože ze strany nabyvatele nikdo neprováděl úkony směřující k naplnění smlouvy. Vzhledem k tomu, že šlo o převod do státního vlastnictví, nepodléhala smlouva registraci. Původní žalovaný se tak nemohl stát spoluvlastníkem předmětných pozemků, neboť jeho právní předchůdce je v den své smrti již nevlastnil. Na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešly předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona ze státu na žalovaného. Předmětné pozemky tvoří součást oploceného areálu školní zahrady - původně mateřské školky a nyní základní umělecké školy.
Soud po zjištění, že spoluvlastnický podíl byl platně převeden, posuzoval i žalobkyní tvrzené vydržení vlastnického práva, zejména zkoumal, zda žalobkyně a její právní předchůdci věc (spoluvlastnický podíl) fakticky drželi. Ze zjištění, že v místě byla zkolaudovaná v roce 1986 mateřská školka a že součástí areálu školky byla i oplocená zahrada, která zahrnovala sporné pozemky, soud dovodil, že žalobkyně ani původní žalovaný M. B. a rovněž jeho předchůdce F. B. sporné nemovitosti nedrželi. Právní předchůdce původního žalobce F. B., který prodal svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech státu, nemohl být v dobré víře. V dobré víře nebyl ani původní žalobce M. B., ani současná žalobkyně. Soud uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo, neboť nebyly současně splněny oba požadavky vyžadované zákonem, a to existence dobré víry a faktické ovládání věci. Proto se již nezabýval splněním délky vydržecí doby.
K námitce žalobkyně, že žalovaný nesplnil svou zákonem stanovenou povinnost a nepožádal do jednoho roku o zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb.), soud uzavřel, že jednoletá lhůta stanovená v uvedeném ustanovení je pouze lhůtou pořádkovou a zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí má jen účinky deklaratorní.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co 250/2010-111, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí ideální 1/3 pozemkových parcel č. 7826/20 a č. 7826/21 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 9440 pro obec B. a k. ú. Ž. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí z 8. 5. 1980 je platná a že poukaz žalobce na perzekuci F. B. v 50. letech minulého století, a na to, že by splňoval podmínky pro vydání podle restitučních předpisů, nemá pro posouzení platnosti význam.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k vydržení vlastnického práva k podílu na předmětných pozemcích. Při posuzování vydržení přihlédl k tomu, že sám žalovaný ve svém vyjádření (údajně) potvrdil, že teprve šetřením v archivních materiálech v roce 2005 zjistil, že otec původního žalobce převedl svůj spoluvlastnický podíl na Československý stát – Obvodní národní výbor Brno IV. Z tohoto tvrzení a z důkazů provedených listinami o uzavření nájemní smlouvy a korespondence týkající se nároku žalobce k uvedeným pozemkům vzal odvolací soud za prokázané, že od rozhodnutí o dědictví po F. B. v roce 1991 až do roku 2005 vlastnictví žalobce nikdo nezpochybňoval a s M. B. „všechny orgány“ jednaly jako s vlastníkem pozemků. Oprávněným držitelem může být jen ten, kdo věc fakticky ovládá a nakládá s ní jako s vlastní, přičemž je v dobré víře, že mu věc patří. Oprávněnou držbou nemusí být jen držba fyzická, ale může jí být i držba právní. O takovou držbu šlo u původního žalobce, o čemž svědčí pronájem pozemku. Odvolací soud dospěl k závěru, že původní žalobce M. B. byl v dobré víře, že je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, neboť státním orgánem bylo rozhodnuto, že nemovitosti nabývá. Byl v důvěře ve správnost rozhodnutí státního orgánu po dobu od roku 1991, kdy je zdědil, do roku 2005, kdy mu katastrální úřad oznámil duplicitní vlastnictví. Jeho vlastnictví nikdo nezpochybňoval. Byl v dobré víře, že je vlastníkem podílu na předmětných pozemcích po dobu delší než 10 let. Státní orgány s ním jednaly jako se spoluvlastníkem. Od roku 1993, kdy „byla dávána do pořádku“ evidence nemovitostí, měly dost času, aby zajistily uvedení do souladu stav právní se stavem skutečným. Odvolací soud dospěl k závěru, že M. B. vlastnictví k ideální 1/3 předmětných pozemků vydržel a určil, že žalobkyně jako jeho právní nástupkyně je jejich vlastnicí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný namítá nesprávné posouzení vydržení odvolacím soudem. Nesprávně vyhodnotil vyjádření žalovaného, že teprve v roce 2005 z archivních materiálů zjistil, že F. B. převedl svůj podíl na Československý stát. Žalovaný však ve svém vyjádření nesděloval, že zjistil teprve v roce 2005, že je vlastníkem předmětných pozemků, resp. podílu na nich, ale že v té době byl dohledán doklad - smlouva z roku 1980, tedy nezvratný důkaz o vlastnictví žalovaného.
V řízení bylo prokázáno, že pozemky byly od roku 1980 ve vlastnictví a v držení státu a že jeho vlastnictví nejméně do roku 1991 nikdo nezpochybňoval. V dědickém řízení po F. B. státní notářství vycházelo z nesprávných údajů bývalé Geodézie, které měly pouze evidenční charakter a kde nebyly smlouvy o převodu vlastnictví na stát evidovány. Syn F. B. tak nemohl v dědickém řízení pozemky nabýt. Na tom nic nemění ani to, že po roce 1991 v době velkých změn ve vlastnických vztazích, se původní žalobce M. B. (nesprávně uvedeno F. B.) počátkem devadesátých let v souvislosti se zjištěním, že je v katastru nemovitostí evidovaný jako vlastník předmětných nemovitostí, snažil jednat s Úřadem městské části Židenice, tedy s nevlastníkem, o úpravě majetkových vztahů. Z toho odvolací soud nesprávně dovodil, že M. B. byl v dobré víře, že je vlastníkem a že jeho vlastnictví nikdo nezpochybňoval. Nezabýval se však tím, proč po celou dobu od roku 1980 nikdo ze strany žalobců své vlastnické právo nevykonával, nikdo se nedomáhal vyklizení pozemků, úhrady za užívání, zpřístupnění, odstranění oplocení a zda byla z této strany řádně plněná daňová povinnost. Žalovaný má za to, že nebyl nedbalý svých povinností, neboť jako vlastník nevyčíslitelného množství nemovitostí od založení katastru nemovitostí do dnešní doby postupně dohledává v archivech dobové listiny a na jejich základě dává do souladu stav právní se stavem skutečným. Konečně namítá, že předmětem vydržení nemůže být spoluvlastnický podíl. Má za to, že vydržení spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem nebylo prokázáno a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření namítá, že žalovaný uvádí v dovolání řadu nepřesností a nepodložených skutečností. Svou obhajobu staví pouze na jediném relevantním důkazu, kterým je smlouva z roku 1980. Žalobkyně má stále za to, že smlouva je od počátku neplatná. I když žalovaný uváděl, že smlouva byla uzavřena za účelem výstavby mateřské školky, tento účel ve smlouvě neuvedl, zavázal se zde však předložit smlouvu k zápisu tehdejšímu Středisku geodezie, což nesplnil. Strana žalovaná tedy zavinila sama, že vztahy ze smlouvy nebyly evidované. Stejně tak nedodržela lhůtu jednoho roku stanovenou v zákoně č. 172/1991 Sb., a tím způsobila, že právní předchůdce žalobkyně, jako osoba perzekuovaná minulým režimem, nemohl využít pro ochranu svých práv restitučních zákonů. Takový postup může zavdávat podezření o obcházení zákona. Soud správně vyhodnotil na základě řady důkazů provedených v řízení, že bylo se žalobkyní (resp. s původním žalobcem) jednáno až do roku 2005 jako se spoluvlastnicí předmětných pozemků. K tvrzení žalovaného, že v letech 1980 až 1991 nikdo nezpochybňoval vlastnictví státu, žalobkyně poukazuje na situaci, tehdejší doby, kdy na jedné straně stáli totalitní vězni, mučení a trestně stíhaní a perzekuovaní minulým režimem, přičemž jedním z nich byl i F. B., a na druhé straně stát, jehož byl žalovaný součástí, který neumožňoval svobodné uplatňování jejich práv. Významná je skutečnost, že její právní předchůdce M. B. hned po skončení dědického řízení v roce 1991, od roku 1993 i s žalovaným, začal jednat až do roku 2001, kdy byla konečně uzavřená nájemní smlouva. Z těchto skutečností odvolací soud vyvodil správné závěry. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Věc posuzoval podle občanského zákoníku, účinného v době rozhodování odvolacího soudu, a s přihlédnutím k tomu, že k vydržení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud opřel závěr o tom, že žalobkyně je spoluvlastnicí sporných nemovitostí, o vydržení spoluvlastnického podílu; předmětem dovolacího přezkumu je tak pouze uvedený právní závěr.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – „obč. zák.“). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 obč. zák., věta první) ․ Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud např. v rozhodnutí ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 949 (a v řadě dalších rozhodnutí), vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora)“. Je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává.
Neobstojí dovolací námitka, že spoluvlastnický podíl nemůže být předmětem vydržení; rozsudek Nejvyššího ze dne 25. března 2008, č. j. 22 Cdo 361/2008, na který dovolatel poukazuje, se týká neoddělené části věci (nesamostatné součásti), nikoliv spoluvlastnického podílu.
Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1932, sp. zn. R I 75/31). Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, usnesení ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012), v daném případě skutečný, faktický výkon spoluvlastnického práva. Knihovní držba je pro vydržení práva nedostačující (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3462/2012).
Rozhodnutí soudu v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001).
V dané věci bylo pro posouzení podstatné, zda byl předchůdce žalobkyně držitelem sporného podílu; tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením. To, že žalující strana byla jako vlastník evidována ve veřejných knihách, držbu nezakládá; jde jen o evidenční stav, nikoliv o faktické ovládání věci. V dědickém řízení se projednal ten podíl, který byl jako předmět spoluvlastnického práva zůstavitele evidován; skutečné vlastnické vztahy z tehdejší evidence nemovitostí nevyplývaly. Pouhé vnitřní přesvědčení, byť i objektivně podložené např. jednáním třetích osob vůči knihovnímu vlastníkovi, nemůže založit držbu jako faktický stav.
Není pochyb o tom, že v době, ve které mělo podle odvolacího soudu k vydržení dojít, užívalo pozemek žalované město. Jestliže žalující strana tvrdila, že byla držitelkou ideální 1/3 pozemku ona, bylo na ni prokázat, že město užívalo pozemek částečně – v rozsahu jejího podílu - jako její detentor, resp. že její držbu uznávalo. O takové zjištění však odvolací soud svůj právní závěr neopřel. Relevantní může být to, že strany uzavřely ohledně sporného podílu dne 15. 10. 2001 nájemní smlouvu. V této souvislosti – nakolik a do kdy byla smlouva stranami respektována – se předchůdce žalobkyně mohl chopit držby spoluvlastnického podílu (to, že začal vykonávat právo z nájemní smlouvy je zde uchopením držby spoluvlastnického podílu). Otázkou ale bude, zda byla naplněna požadovaná vydržecí desetiletá doba; protože rozhodnutí státního notářství o nabytí spoluvlastnického podílu děděním není samo o sobě způsobem uchopení se držby, nemohla jen na jeho základě začít běžet vydržecí doba již od roku 1991.
Jestliže tedy odvolací soud učinil závěr o tom, že žalující strana držela sporný pozemek na základě toho, že takto byla evidována v evidenci (později katastru) nemovitostí a že i státní notářství z jejího vlastnictví vycházelo, jde o závěr předčasný; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Ve vyjádření k dovolání – stejně jako již v žalobě – žalující strana tvrdí, že pozemky pozbyla ve prospěch státu za situace, zakládající na jejich pozdější vydání v restitučním řízení, že však neměla důvod o restituci žádat, neboť byla jako vlastník zapsána v evidenci nemovitostí. Jestliže by žalobkyně prokázala existenci restitučního důvodu, vycházejícího z neplatnosti smlouvy, pak by bylo třeba přihlédnout k právnímu názoru, uvedenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010. Nelze však přehlédnout, že odvolací soud převodní smlouvu považoval za platnou.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu