ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2927.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2927/2021-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. M. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Květou Pechoškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalovanému R. M. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Martinou Leitnerovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, U Mlýna 1552, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 84/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021, č. j. 16 Co 88/2020-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Martiny Leitnerové, advokátky se sídlem ve Slavkově u Brna, U Mlýna 1552.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 7 C 84/2016-243, zamítl návrh, aby soud určil, že finanční částka 615 000 Kč byla ke dni úmrtí B. M., zemřelé dne 8. 1. 2014 v jejím vlastnictví. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 16 Co 88/2020-323, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázku formuluje následovně: „Způsobuje nerozhodnutí soudu o navržených důkazech a dále nezdůvodnění, proč k jejich provedení soud nepřistoupil, nepřezkoumatelnost rozhodnutí?“ Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud přistoupil k volnému hodnocení důkazů takovým způsobem, že došlo k „extrémnímu nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaný se postupně vyjádřil k jednotlivým námitkám dovolatele. V závěru pak upozornil na skutečnost, že dovolatel sice spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvedl však žádnou konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Dovolání není projednatelné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Tomuto požadavku dovolatel v projednávané věci nedostál. Argument, podle kterého „se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj se však z dovolání nepodává.
Dovolatel sice uvádí konkrétní otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí však již žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož právních závěrů se odvolací soud odchýlil, ani s žádnou judikaturou dovolacího soudu nepolemizuje. Dovolání tak neobsahuje řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti, což brání pokračování v dovolacím řízení.
Obsahem dovolání je tak pouhý nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, jakož i polemika se závěry, k nimž oba nalézací soudy dospěly a s jejichž řešením dovolatel nesouhlasí.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovolací soud proto dovolání trpící vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu