ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2961.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2961/2021-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce S. Č. Ch. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída 223/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného městské části Praha – Velká Chuchle , se sídlem v Praze 5, U Skály 262/2, identifikační číslo osoby 00231185, oběma zastoupeným JUDr. Martinem Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 88/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j.
72 Co 73/2021-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Lukáše Serbuse do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žalobce ani vedlejší účastnice právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2020, č. j. 20 C 88/2019-151, určil, že vlastníkem budovy č. p. XY, nacházející se na pozemku par. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, je žalobce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 72 Co 73/2021-179, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zjištěný skutkový stav, ze kterého soudy vycházely: Tělovýchovná jednota XY (předchůdkyně žalobce) převedla dne 3. 1. 1987 hospodářskou smlouvou na organizaci Výstavby inženýrských staveb (v rozsudku označovanou
„VHMP -VIS“) části pozemků pro účely výstavby nadsídlištního splaškového sběrače pro odvedení odpadních vod a pro tyto účely poskytla této organizaci právo dočasného užívání k dalším částem pozemku. VHMP -VIS se současně zavázala náhradou za žalobcovo zařízení zrušené výstavbou vybudovat prostory, v nichž budou šatny, klubovna, místnost pro správce a rozhodčího, sociální zařízení pro hráče i diváky, garáž pro mechanizace a sklad materiálu a nové/náhradní sportoviště předá Tělovýchovné jednotě XY dokončené nejpozději do 31. 12. 1988. Za žalobce podepsala smlouvu jedna osoba (hospodářská smlouva ze dne 3. 1. 1987).
Žalobce minimálně ode dne 2. 2. 1992, kdy převzal na základě další hospodářské smlouvy od Výstavby inženýrských staveb uvedenou stavbu, nakládal se spornou budovou jako s vlastní. Žalobce budovu vykazoval se svém majetku, platil za ni daň z nemovitosti, žádal o dotace na její rekonstrukci v letech 2003 a 2015, uhradil statisícové a miliónové částky za rekonstrukci budovy a zároveň celého sportovního areálu fotbalového hřiště. Členové žalobce, včetně předsedů výboru žalobce, měli vždy za to, že budova č. p. XY je ve vlastnictví žalobce. Vedlejší účastnice a žalobce dne 9. 5. 2002 uzavřeli smlouvu o pronájmu pozemku tvořící nebo tvořícího ? anebo pozemků – pak by to bylo správně sportoviště v k. ú. XY. Vedlejší účastnice smlouvu o pronájmu pozemků viz řádek výše dne 2. 8. 2018 vypověděla. O budově č. p. XY se smlouva ani její výpověď nezmiňují. V roce 2003 se žalobce neúspěšně domáhal zápisu budovy do katastru nemovitostí; důvod, proč katastrální úřad návrhu na zápis nevyhověl, nebyl kvůli skartaci proběhlé na tomto úřadě zjištěn. Vedlejší účastnice v srpnu 2003 žalobci potvrdila, že jako vlastnice nemá námitky k rekonstrukci hřiště na kopanou na pozemcích par. č. XY, XY, XY, a XY, k. ú. XY, k budově č. p. se nijak XY nevyjádřila. Žalobce poté žádal vedlejší účastnici v prosinci 2016 o pomoc při řešení situace s tím, že budova nebyla pro absenci kolaudačního rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí. Vedlejší účastnice v roce 2019, až po uplynutí vydržecí doby, domohla u katastrálního úřadu zápisu budovy č. p. XY do katastru nemovitostí.
Pozemky, resp. sportovní areál fotbalového hřiště, na kterých se nachází, si vedlejší účastnice svémocí zpřístupnila dne 25. 7. 2019, a znemožnila tak žalobci přístup do areálu fotbalového hřiště. U budovy č. p. XY k témuž ze strany vedlejší účastnice došlo dne 24. 10. 2019.
Spor je o vlastnictví budovy č. p.XY. Hospodářská smlouva ze dne 2. 2. 1992 o převodu vlastnického práva k budově nebyla registrována státním notářstvím, a proto k převodu vlastnictví na žalobce nedošlo. Žalobce proto opíral nabytí vlastnického práva o jeho vydržení v důsledku držby trvající více než 25 let. Mimo jiné uvedl, že žalovaný a vedlejší účastnice zjevně měli za to, že budova je výlučném vlastnictví žalobce, neboť nájemní smlouva s žalobcem byla uzavírána pouze na pozemek par. č. XY, k. ú. XY, tj. hrací plochu fotbalového hřiště, nikoliv na budovu a pozemek, na níž budova stojí. Žalobce rovněž do budovy a okolních pozemků investoval peněžní prostředky v řádu milionů korun, a to zejména z důvodu povodní v roce 2002 a 2013. Žalobce měl budovu „v majetku zapsánu“ a vykazoval ji v daňovém přiznání a hradil za ni daň z nemovitosti.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Tvrdil, že je sám vlastníkem; právní důvod nabytí vlastnického práva však jasně neuvedl. Poukazoval nejen na skutečnosti, ze kterých se podává, že žalobce nenabyl vlastnictví na základě smlouvy (nedostatek registrace státním notářstvím, smlouvu podepsala v rozporu se stanovami žalobce jen jedna osoba, budova nebyla ve smlouvě jednoznačně identifikována), ale bránící i tomu, aby se žalobce stal oprávněným držitelem, a splnil podmínky vydržení (jeho omyl o splnění podmínek převodu vlastnictví je neomluvitelný). K mimořádnému vydržení pak nemohlo dojít, když žalobce pozbyl dobré víry nejpozději dne 31. 8. 2017, kdy musel z listiny vyhotovené stavebním úřadem zjistit, že za vlastníka budovy je tam označena vedlejší účastnice. Nicméně soudy dospěly k závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo v důsledku mimořádného vydržení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání obsáhlé dovolání, čítající 95 bodů, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud „usnesením“ napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, příp. aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto dovolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení.
K výše uvedeným uplatněným předpokladům přípustnosti dovolání a dovolacím důvodům:
K podmínkám mimořádného vydržení:
V této části dovolatel vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to na výkladu §1095 o. z. myslím, že zkratku nemáme zavedenou upravujícího mimořádné vydržení, a to zejména vztah tohoto ustanovení k poctivé držbě (§992 odst. 1 o. z.). Uvedenou právní otázku však dovolací soud mezitím vyřešil v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a napadené rozhodnutí ji řeší stejně jako dovolací soud; předpoklad přípustnosti dovolání v této otázce není naplněn. Ve zmíněném rozsudku dovolacího soudu se uvádí:
Podle §1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§1090 odst. 1 o. z.).
Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem (§991 o. z.)
Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (§992 odst. 1 o. z.)
Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu (§993 o. z.)
K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let (§1091 odst. 1 a 2 o. z.).
Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§1095 o. z. – mimořádné vydržení).
Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce (§1096 odst. 1 o. z). Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (§1096 odst. 2 o. z.).
Do doby stanovené v §1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§3066 o. z.).
K odpovědi na právní otázky předložené v dovolání, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba nejprve vymezit předpoklady mimořádného a řádného vydržení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a poté interpretovat ustanovení týkající se běhu vydržecí doby z hlediska možného zápočtu doby držby předchůdce.
K předpokladům řádného vydržení podle §1089 a 1090 odst. 1 o. z.:
Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§1089 ve spojení s §992 odst. 2 o. z.) a pravá (§993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu §991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu §991, nýbrž že se má na mysli jiný případ.“
Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného).
K předpokladům mimořádného vydržení podle §1095 o. z.:
K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§1095 o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná.
Mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („o. z. o.“). Poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod, způsobilý k nabytí drženého práva (§316 o. z. o.). Poctivá (§326 o. z. o.) a pravá držba (§345 o. z. o.) byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl VI., s. 471).
Konstrukce §1095 o. z. je jiná, než úprava v §1477 o. z. o. Základní norma („Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá“), je obdobná jako v §1477 o. z. o., protinorma je však formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná „nepoctivost držení“, tedy nepoctivá držba, ale „nepoctivý úmysl“ držitele.
Že v §1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§992 odst. 1 o. z., věta druhá), se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje „nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“.
Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§6 odst. 1 o. z.). „Ustanovení §6 o. z. a na něj navazující §7 o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“.
V §992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od §1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu.
Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává“.
Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163).
Podobně věc pojímají i další autoři (Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90).
Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem.
Nepoctivým ve smyslu §1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§993 o. z.).
Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v §992 odst. 1 o. z., resp. dříve v §130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle §995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§10 odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.
Potud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021.
V dané věci není zpochybněn závěr, že na základě hospodářských smluv uvedených výše nemohl žalobce nabýt vlastnické právo k budově, přinejmenším proto, že smlouva o převodu budovy nebyla registrována státním notářstvím. Předmětem dovolacího přezkumu není závěr, že žalobce nenabyl vlastnické právo na základě řádného vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.). Oba soudy, byť do úvah o mimořádném vydržení nesprávně mísily úvahy o poctivé držbě, konstatovaly, že žalobce nedržel budovu v nepoctivém úmyslu.
Uvedený závěr není zjevně nepřiměřený. Vědomí, že pro formální vady držitel nenabyl vlastnické právo, nevylučuje bez dalšího, že nedržel „v nepoctivém úmyslu“. Žalobce měl spravedlivý důvod pro uchopení držby, a to „smlouvu o výstavbě budovy a předání vlastnictví“, jejímž hospodářským účelem bylo kompenzovat mu újmu, kterou utrpěl v důsledku výstavby „nadsídlištního splaškového sběrače pro odvedení odpadních vod“; budovu dlouhodobě užíval pro sportovní činnost, investoval do ní finanční prostředky. Jeho omyl o nepotřebnosti registrace smlouvy státním notářstvím patrně vyplýval z toho, že v době předcházející uchopení držby tato registrace nebyla ve vztazích mezi tzv. socialistickými organizacemi zákonem požadována. Dovolatel tvrdí, že se žalobce ve snaze dosáhnout zápisu budovy do katastru nemovitostí „lživě“ označil za stavebníka, i když je zřejmé, že budovu nestavěl. Nicméně ze skutkových zjištění se podává, že organizace Výstavba inženýrských staveb stavbu prováděla od počátku pro žalobce; je rozdíl mezi zhotovitelem stavby a stavebníkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 624/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3494/2008; ostatně tyto pojmy rozlišují i stavební předpisy uvedené v posledně zmíněném rozhodnutí). Stavebník nemusí nutně stavbu zřizovat (fyzicky stavět) sám, může to pro něj udělat někdo jiný (zřizovatel stavby). V dané věci sice soudy vyšly z toho, že zřizovatel až po zhotovení stavby ji převedl na žalobce, nicméně vzhledem k tomu, že ji stavěl od počátku pro žalobce, nelze ze skutečnosti, že se žalobce později označil za stavebníka, nutně dovodit jeho nepoctivý úmysl.
K placení daní ze sporné budovy a nepoctivému úmyslu žalobce: Soud prvního stupně z daňového přiznání za rok 2003 zjistil, že žalobce z budovy platil daně; pokračoval však neurčitou větou: „Finanční úřad uvedl v odpovědi na žádost o potvrzení přihlášení k dani z nemovitých věcí, že žalobce podal daňové přiznání na pozemky, to bylo ukončeno v roce 2016, o budově nehovoří ( odpověď na žádost ze dne 22. 1. 2020 ).“ V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný uvedl, že ke skutkovému zjištění, že žalobce z budovy platil daně, „podotýká“, že finanční úřad v odpovědi na žádost uvedl, že „žalobce podal daňové přiznání na pozemky, to bylo ukončeno v roce 2016, o budově nehovoří“. Odvolací soud na takto vágně formulovanou námitku neodpověděl, ostatně z ní samé nebylo jasné, k čemu směřuje; placení daně z budovy se netýkala, což se podává i z toho, že tam není zmínka o v řízení prokázaném placení takové daně přinejmenším za rok 2003. O opomenutý důkaz nejde, žalobce v této souvislosti důkaz nenavrhl a ani v odvolání jasně neuvedl, co mělo být z uvedené zprávy zjištěno. Jestliže žalovaný, na kterém leželo důkazní břemeno, měl za to, že žalobce žádné daně z budovy nikdy naplatil, měl možnost navrhnout k této otázce dotaz na finanční úřad; to však neučinil a žádné důkazy k důvodům tvrzeného neplacení nenavrhl.
Je zřejmé, že žalobce původně daně z budovy platil (viz daňové přiznání za rok 2003) a pokud je snad později přestal platit (a ani z vyjádření finančního úřadu to nevyplývá, výslovně se týká jen pozemků), nebylo prokázáno, že by se tak stalo v důsledku toho, že by v této souvislosti pozbyl držbu či jednal v nepoctivém úmyslu vůči žalovanému. Je skutečností, že placení daní je judikaturou považováno za jeden z nepřímých důkazů o naplnění podmínek oprávněné držby podle §130 odst. 1 obč. zák., jak však bylo vysvětleno výše, v případě mimořádného vydržení nejde ani o oprávněnou, ani o poctivou držbu ve smyslu §992 odst. 1 o. z.
V této části tak uplatněný dovolací důvod není dán.
Ke spravedlivému posouzení věci:
Z dalšího textu dovolání se podává, že žalobce vidí rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, který klade důraz na individuální a spravedlivé posouzení každého případu. Tvrdí, že odvolací soud nepřihlédl „ke všem níže uvedeným rozhodným okolnostem daného případu“. Tyto okolnosti mají být uvedeny mezi argumentací na dalších 9 stranách dovolání, výslovně jako důvod přípustnosti dovolání uvedeny nejsou.
Dovolatel k předpokladu přípustnosti pod bodem 1) vymezil předpoklad přípustnosti i dovolací důvod jen neurčitě, zejména z dovolání – s výjimkou zcela obecného odkazu na individuální posouzení a nutnost spravedlivého řešení – není zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. Ústavního soudu. Důvod přípustnosti dovolání ani dovolací důvod není v této souvislosti vymezen řádně. Uvedené tvrzení tak přípustnost dovolání, a tím i dovolací přezkum této otázky, založit nemůže. Přesto dovolací soud jen na okraj dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu není zjevně nespravedlivé a zohledňuje i individuální okolnosti věci.
K objektivnímu posuzování dobré víry držitele, dovolávajícího se mimořádného vydržení:
Z toho, co bylo uvedeno výše k předpokladům mimořádného vydržení, se podává, že jeho předpokladem není poctivá držba ve smyslu §992 odst. 1 o. z., tedy není nutné, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že je subjektem drženého práva, resp. aby „měl z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává“. Jde o to, aby držbu nevykonával v nepoctivém úmyslu, v „běžném“ smyslu slova „nepoctivý“. Tedy to, že soudy „nehodnotily dobrou víru žalobce, jakožto vydržitele, objektivně, ale pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného žalobce“, jak vytýká dovolatel, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí, na která dovolatel odkazuje, se mimořádného vydržení netýkají).
K posuzování dobré víry držitele, dovolávajícího se mimořádného vydržení, který se chopil v roce 1993 držby věci na základě smlouvy neregistrované státním notářstvím:
Platí to, co bylo řečeno výše o podmínkách mimořádného vydržení; tvrzený nedostatek poctivé držby (§992 odst. 1 o. z.), ani předchozí oprávněné držby (§130 odst. 1 obč. zák. ) mimořádnému vydržení nebrání.
Již jen na okraj se uvádí: Dovolatel odkazuje na judikaturu, podle které držitel nemovitosti nemohl být v dobré víře, pokud se držby chopil na základě smlouvy, která vyžadovala registraci státním notářstvím, bez této registrace. Nicméně odkaz odvolacího soudu na to, že nelze „ani pominout, že k uzavření hospodářské smlouvy došlo na přelomu let 1991 a 1992, tedy v období hektických legislativních změn, kdy účastníci smlouvy ani nemuseli včas zaznamenat některé změny právních norem“, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Doba, na kterou odkazuje odvolací soud, totiž přinesla řadu změn v letité úpravě a zaběhnuté praxi, podle které smlouvy o převodu vlastnického práva mezi tzv. socialistickými organizacemi (a těmi byly jak předchůdkyně žalobce, tak organizace, která stavbu zhotovila) nevyžadovaly registraci státním notářstvím. Proto Nejvyšší soud již dříve konstatoval: „Právní omyl nabyvatele, který se v roce 1991 na základě neregistrované smlouvy o převodu nemovitosti uchopil její držby v přesvědčení, že smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené podnikateli - fyzickými osobami v době platnosti hospodářského zákoníku nepodléhaly registraci státním notářstvím, může být omluvitelný“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1405/2004).
K posuzování dobré víry držitele, dovolávajícího se mimořádného vydržení, který se chopil držby věci na základě neurčité smlouvy:
Ani z tvrzené (údajné) neurčitosti označení předmětné nemovitosti v hospodářské smlouvě, ani z okolnosti, že hospodářská smlouva nebyla ze strany žalobce podepsána oprávněnými osobami za žalobce jednat, se nepodává jeho nepoctivý úmysl. Účastníkům hospodářské smlouvy bylo zřejmé, o jakou stavbu jde, ta byla žalobci předána a on ji dlouhodobě užíval jako vlastní. Uvedené závady tak nemohou založit nepoctivý úmysl žalobce.
Ke snaze žalobce domoci se zápisu vlastnického práva k budově do katastru nemovitostí:
I zde platí to, co bylo řečeno výše o podmínkách mimořádného vydržení; nedostatek poctivé držby (§992 odst. 1 o. z.), ani předchozí oprávněné držby (§130 odst. 1 obč. zák.) mimořádnému vydržení nebrání. Dovolací námitky zjevně vychází z judikatury týkající se podmínek oprávněné držby, kterou zde nelze použít.
Jen nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí:
Soud prvního stupně zjistil: „Žalobce žádal vedlejší účastnici v prosinci 2016 o pomoc a při řešení situace, kdy budova nebyla pro absenci kolaudačního rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí“ (bod 27 rozsudku). „V roce 2003 sice žalobce podal návrh na zápis vlastnického práva katastrálnímu úřadu, nebylo však zjištěno, jaké se mu dostalo odpovědi, spis katastrálního úřadu byl skartován. Žalobce se mohl dozvědět, že není vlastníkem, stejně tak se mohl dozvědět pouze to, že zápisu vlastnického práva brání nedostatek kolaudace budovy. Důkazní břemeno jde k tíži žalovaného, nedostatek informace neprokazuje nepoctivý úmysl žalobce“ (bod 44 rozsudku). Tato úvaha není zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud k tomu dodává, že v roce 2016 se žalobce obrátil na vedlejší účastnici s žádostí o pomoc s tím, že budova nebyla pro nedostatek kolaudace zapsána do katastru nemovitostí. To odpovídá znění §5 odst. 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2006, který zněl: „Jako vlastník novostavby, která je předmětem evidování v katastru, zapisuje se stavebník uvedený v kolaudačním rozhodnutí, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je někdo jiný.“
Dovolatel tvrdí, že žalobce „opakovaně se snažil účelovými nepravdivými tvrzeními pod různými záminkami zapsat předmětnou nemovitost do evidence katastru nemovitostí, jakožto do svého výlučného vlastnictví“. Ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení, ze kterých musí dovolací soud vycházet, však nevyplývá, že by snaha žalobce dosáhnout zápisu budovy do katastru nemovitostí byla vedena „v nepoctivém úmyslu“. Je skutečností, že hospodářská smlouva o převodu budovy do vlastnictví žalobce trpěla vadami (oproti požadavku stanov žalobce ji podepsala jen jedna osoba) a nevyvolala právní účinky již proto, že nebyla registrována státním notářstvím. Nicméně opomenutí, které mělo za následek tyto nedostatky, nelze považovat za vyvolané „nepoctivým úmyslem“. Tyto vady nepoškozovaly druhou stranu hospodářské smlouvy, a ta se na nich podílela stejně jako žalobce. Žalovanému mělo a mohlo být zřejmé, z jakých (zjevně přijatelných a poctivých) důvodů byla budova pro žalobce zřízena, a přece se po mnoha letech a investicích vynaložených žalobcem snažil získat budovu bez vědomí žalobce do vlastnictví, a také jej z držby budovy v roce 2019 vypudil. To, že žalobce nejednal úmyslně nepoctivě, se podává i z toho, že v prosinci 2016 žádal vedlejší účastnici o pomoc a řešení situace s tím, že budova nebyla pro absenci kolaudačního rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí. Až poté požádala katastrální úřad o zápis budovy do katastru jako součásti pozemku v jejím vlastnictví samotná vedlejší účastnice.
Dále: Jak již bylo zmíněno, soud prvního stupně uvedl, že v souvislosti s podáním návrhu na zápis budovy v roce 2003 se žalobce se mohl dozvědět, že není vlastníkem, stejně tak se mohl dozvědět pouze to, že zápisu vlastnického práva brání nedostatek kolaudace budovy, a vyloučil v této souvislosti nepoctivý úmysl žalobce.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný s tímto závěrem nijak nepolemizoval, nevytýkal soudu prvního stupně postup při zjišťování důvodu, proč zápis do katastru nebyl proveden.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Odvolací soud tak neměl důvod se zabývat otázkou tzv. vysvětlovací povinnosti žalobce. K tomu lze ještě dodat, že samotná vědomost o nedostatku podmínek pro zápis práva do katastru nemovitostí nemusí ještě založit držbu „v nepoctivém úmyslu“.
Nepoctivost úmyslu držitele a vědomí, že v dokumentu správního orgánu je za vlastníka označena jiná osoba:
Dovolatel klade otázku, zda lze shledat ztrátu dobré víry žalobce v okolnosti, že byl prostřednictvím státního orgánu (výzva stavebního úřadu k účasti na kontrolní prohlídce dne 31. 8. 2017) prokazatelně informován o tom, že za vlastníka předmětné nemovitosti považuje stavební úřad jinou osobu.
K tomu soud prvního stupně uvedl: „V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce kvalifikovaně dozvěděl o tom, že není vlastník budovy“ (bod 44 rozsudku). „Žalobce nemohl nabýt nepoctivý úmysl jen na základě listiny ze dne 31. 8. 2017, kde je bez dalšího odůvodnění jako vlastník uvedena Městská část Praha Chuchle. To za situace, kdy se žalobcem bylo v rámci kolaudačního řízení jednáno jako s účastníkem (účastníkem může být pouze dle §122a odst. 1 stavebního zákona stavebník anebo vlastník stavby,
není-li stavebníkem)“ bod 45 rozsudku. „Sebeoznačení se za vlastníka na jediné osamostatněné listině žalovaným, resp. vedlejší účastnicí zde sice mohlo zpochybnit přesvědčení žalobce o tom, kdo je vlastníkem budovy, ale nikoliv v takové míře, aby u držitele byly vyvolány dostatečně pochybnosti, které by vedly ke vzniku nepoctivého úmyslu. Žalovaný a vedlejší účastnice v průběhu mimořádné vydržecí doby nezavdali žalobci žádný hodnověrný důvod, aby se domníval, že není vlastníkem, resp. nic takového nebylo v řízení prokázáno (srov. NS 22 Cdo 3361/2015; NS 22 Cdo 445/2007).“ Na toto hodnocení odvolací soud odkázal.
Dovolací soud upozorňuje, že vzhledem k úpravě podmínek mimořádného vydržení tu není namístě aplikovat judikaturu ohledně tzv. objektivní dobré víry zakládající oprávněnou držbu, resp. ustanovení o poctivé držbě (§992 odst. 1 o. z.); k tomu viz výše.
Úvaha o tom, že držba žalobce se poté, kdy se seznámil s tím, že stavební úřad
– Městská část Praha Chuchle – označil „bez dalšího“ za vlastníka budovy, nemohla změnit v držbu v nepoctivém úmyslu, není zjevně nepřiměřená; ostatně z důvodů níže uvedených by dokonce bylo možno uvažovat i o tom, že uvedené sdělení by nemohlo mít za následek ani ztrátu dobré víry a poctivé držby. Žalobce držel budovu již od jejího zřízení počátkem 90. let minulého století, jeho držba nebyla nijak rušena a vlastnictví zpochybňováno ani žalovaným či vedlejší účastnicí, a stavební úřad nesdělil žalobci právní důvod, na jehož základě se vedlejší účastnice měla stát vlastnicí budovy. Vedlejší účastnice též žalobci pronajala pozemky sportovního areálu, nikoliv však samotnou budovu (tvrzení dovolatele, že tak nemohl učinit, neboť tato budova a pozemek pod ní právně neexistovaly, neobstojí; stavba totiž jako předmět věcněprávních vztahů vzniká, bez ohledu na kolaudaci, v okamžiku, kdy je již jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (z četné judikatury viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2585/2012, a pronajmout lze i část pozemku). Jen na okraj: Nelze přehlédnout, že vedlejší účastnice začala uplatňovat údajné vlastnické právo až poté, co ji v roce 2016 žalobce požádal o pomoc s tím, že není jako vlastník evidován v katastru nemovitostí.
K přerušení výkonu držby:
Žalovaný – opět s četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017, usnesení ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016, rozsudek ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, a usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018) – tvrdí, že „na straně žalobce došlo k přerušení držby tím, že sportovní areál včetně předmětné nemovitosti již od roku 2017 dlouhodobě neužíval. Žalobce totiž již od uvedeného roku prokazatelně zcela rezignoval na užívání celého areálu pro sportovní účely a nechal jej chátrat, což ostatně potvrdil i odvolací soud v bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku. Mimo to nehradil vodné a stočné, takže v únoru 2018 došlo k přerušení dodávky vody a dne 22. 6. 2018 byl uzávěr odběrného místa uzavřen a zabetonován (…) Předmětnou nemovitost minimálně až do 24. 10. 2019 užíval výhradně pan Š. ke svým soukromým účelům, nikoliv ve prospěch žalobce“. Dovolatel tvrdí, že „držba musí být navenek patrná, jinak není způsobilá k vydržení. Z §1093 o. z. dále vyplývá, že držba musí po stanovenou vydržecí dobu nejen trvat, ale musí být i vykonávaná“.
V této souvislosti vymezuje přípustnost dovolání takto: „V judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka přerušení držby v rámci mimořádného vydržení, zda i když žalobce prokazatelně nejpozději od roku 2017 do 2019 nevykonával žádným zjevným způsobem držbu, zda i přesto mohl předmětnou nemovitost vydržet.
Odvolací soud držbu za přerušenou nepovažoval; byť tuto otázku neřešil výslovně (patrně v důsledku toho, že žalovaný uvedenou námitku v odvolání formuloval jen neurčitě), lze vyjít z toho, že ji považoval za nevýznamnou.
Také otázku přerušení vydržecí doby v důsledku přerušení držby řešil dovolací soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a napadené rozhodnutí není s řešením dovolacího soudu v rozporu.
Držba se přeruší, nevykonával-li ji držitel v průběhu vydržecí doby déle než jeden rok“ (§1093 o. z.).
Přerušení držby podle §1093 o. z. má za následek přerušení běhu vydržecí doby, a to po dobu, po kterou držitel nevykonává nijak práva a povinnosti, které jsou obsahem drženého práva.
Vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení je upravena v §1091 až v §1094 o. z.; v §1096 a násl. o. z. je pak upravena vydržecí doba jak k řádnému (§1096 odst. 1 o. z.), tak i k mimořádnému vydržení. To vyplývá ze systematiky zákona; pokud by zákonodárce chtěl upravit běh vydržecí doby jednotně pro řádné i mimořádné vydržení, učinil by tak na jednom místě. To, co o jejím běhu stanoví ustanovení zařazená před §1095 o. z., se tak mimořádného vydržení netýká. Stejně Petrov in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, výklad k §1093 o. z., v aktualizované verzi in beck-online. Stejně viz zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021.
Vydržecí doba potřebná k mimořádnému vydržení se tak nepřerušuje nevykonáváním držby (§1093 o. z.) . Protože v této věci jde o mimořádné vydržení, je otázka, zda došlo k přerušení držby ve smyslu §1093 o. z. nevýznamná; z tohoto pohledu nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Pokud jde o zánik držby, zde dovolatel vytýká, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval. Odvolací soud však k této otázce uvedl: „Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku odvolatelů, že žalobce od roku 2017 zjevným způsobem nevykonával svou činnost fotbalového klubu a předmětnou budovu nevyužíval. Sportovní činnost ani vykonávat nemohl, když mu v srpnu 2018 vedlejší účastník vypověděl nájemní smlouvu, která se ovšem netýkala předmětné budovy. A pokud snad nadále budovu užíval a o budovu pečoval sám předseda výboru žalobce Š., jednalo se interní záležitost zájmového sdružení, přičemž tato skutečnost nemohla mít vliv na oprávněnost a trvání držby“. Z uvedeného se podává, že podle odvolacího soudu držba žalobce spočívala v tom, že budovu užíval předseda Š., a to nikoliv „pro sebe“, ale pro žalobce. Byť uvedená úvaha mohla být lépe odůvodněna, není zjevně nepřiměřená.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 5. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu