ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.318.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 318/2021-897
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. M. , narozeného XY, bytem v XY, a b) P. M. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12, proti žalované Hermes Media, a. s. , se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, IČO: 28218621, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 403/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2020, č. j. 13 Co 16/2020-834, takto:
Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j.
13 Co 16/2020-834, a výroky I, II, III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2018, č. j. 8 C 403/2007-760, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Po odklizení původních rozhodnutí nalézacích soudů v této věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1800/2016-505, vydaným v řízení o žalobě pro zmatečnost, a dále s přihlédnutím k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 13 Co 234/2013-603, Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 8 C 403/2007-760, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2019, č. j. 8 C 403/2007-780, zrušil podílové spoluvlastnictví tehdejšího žalobce J. M., narozeného XY, bytem v době smrti v XY, zemřelého 23. 12. 2018 (dále jen „původní žalobce“), a žalované k ideální 1/5 domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY o výměře 221 m2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY (výrok I), kterou přikázal do výlučného vlastnictví původního žalobce (výrok III), a v rozsahu zbývajících ideálních 4/5 uvedeného domu a pozemku žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o povinnosti původního žalobce zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 6 890 000 Kč, kterou již žalované zaplatil (výrok IV), a o nákladech řízení (výroky V a VI).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá mimo jiné to, že v době jeho rozhodování byli jako katastrální vlastníci pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 221 m2, jehož součástí je bytový dům č. p. XY, zapsaného na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětná nemovitost“), zapsáni J. M. a P. M. (oba nynější žalobci, synové původního žalobce), každý z nich v rozsahu ideálních 2/5, a dále původní žalobce s ideálním podílem o velikosti 1/5. Původní žalobce převedl uvedené podíly na předmětné nemovitosti na své syny na základě darovací smlouvy ze dne 9. 6. 2014, účinné ke dni 4. 7. 2014.
Návrh původního žalobce na přistoupení jeho synů do řízení soud prvního stupně, vědom si ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které účastníky řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí být všichni spoluvlastníci, zamítl s odkazem na §235i odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), usnesením ze dne 1. 6. 2018, č. j. 8 C 403/2007-692, se zdůvodněním, že účast nynějších žalobců není potřebná, a postup podle §92 odst. 1 o. s. ř. proto není na místě. Za vhodný nepovažoval ani postup podle §107a o. s. ř., který původní žalobce ostatně ani nenavrhl.
Soud prvního stupně uvedl, že za normálních okolností účastníky řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí být všichni spoluvlastnici společné věci, což v daném případě nejsou, neboť vlastnické právo k ideálním 4/5 předmětné nemovitosti náleží synům původního žalobce. Převod spoluvlastnických podílů na ně shledal jako platný a legitimní. Možnost zamítnout žalobu s odůvodněním, že účastníky řízení nejsou všichni spoluvlastníci, odmítl, neboť takový postup považoval za formalistický a popírající smysluplnost a účelnost řízení o žalobě pro zmatečnost. Rozhodl tedy o zrušení a vypořádání spoluvlastnického podílu v části, která mohla být reálným předmětem řízení, tedy té části, která nebyla převedena na nové spoluvlastníky (ideální podíl o velikosti 1/5 předmětné nemovitosti).
Co se týče způsobu vypořádání, měl soud prvního stupně za to, že jednak reálné rozdělení společné věci není možné, a jednak že v novém rozhodnutí fakticky nelze přikázat věc do vlastnictví žalované, protože by nemohla získat vlastnické právo a držbu nad předmětnou nemovitostí, a dále zopakoval skutečnosti, které svědčí pro přikázání předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví původního žalobce. Vypořádací podíl nebyl určen za spoluvlastnický podíl o velikosti 1/10 předmětné nemovitosti (tedy za polovinu vypořádaného spoluvlastnického podílu), ale za původní podíl, který žalovaná vlastnila, o velikosti ideální 1/2 předmětné nemovitosti, přičemž výše vypořádacího podílu byla s odkazem na dobré mravy určena podle ceny věci v době předchozího soudního rozhodování.
Po vydání rozhodnutí ve věci samé soud prvního stupně výrokem II usnesení ze dne 4. 12. 2019, č. j. 8 C 403/2007-813, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalobce namísto původního žalobce s J. M. a P. M., neboť každý z nich ke dni smrti původního žalobce zdědil ideální 1/10 předmětné nemovitosti.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j.
13 Co 16/2020-834, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III a ve výroku IV jej změnil co do výše vypořádacího podílu, který stanovil částkou 1 790 000 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé se týká pouze dílu o velikosti 1/5, a proto je na místě, aby žalobci byli účastníky řízení jen ve vztahu k tomuto dílu předmětné nemovitosti, přičemž právní poměry ke zbytku předmětné nemovitosti nemohou být dotčeny. Konání řízení o celé nemovitosti podle odvolacího soudu brání „§235i odst. 3 a §243g odst. 3 o. s. ř.“. Darovací smlouvu, na základě níž žalobci nabyli každý ideální 2/5 předmětné nemovitosti od svého otce, nepovažoval za neplatnou pro obcházení uvedených ustanovení ani pro rozpor s dobrými mravy. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že reálné rozdělení společné věci není možné, a s ohledem na jednotlivá rozhodná kritéria v dané věci potvrdil jeho závěr o přikázání ideální 1/5 předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, resp. spoluvlastnictví žalobců. Výši vypořádacího podílu pak změnil tak, aby odpovídala ideální 1/10 „tržní“ ceny předmětné nemovitosti, tj. polovině vypořádaného podílu na předmětné nemovitosti.
Následně Ústavní soud nálezem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3202/20, k ústavní stížnosti žalované shledal, že výrokem II a III rozsudku odvolacího soudu a výrokem V a VI rozsudku soudu prvního stupně bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (výrok I) a uvedené výroky zrušil (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná také dovolání. Formuluje celkem devět „otázek hmotného a procesního práva“, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu. Zaprvé měl odvolací soud postupovat nesprávně, pokud se věcně nevypořádal s odvolacími námitkami žalované, které byly podloženy odkazy na související judikaturu. Zadruhé uvádí, že odvolací soud nemohl rozhodnout o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální 1/5, ale měl rozhodnout o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k celé věci, přičemž odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2281/2003, od nějž se měl odvolací soud odchýlit. Zatřetí dovolatelka namítá, že odvolací soud při rozhodování o přikázání společné věci do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků nevzal do úvahy veškerá relevantní kritéria (zejména kritérium účelnosti využití věci), jakož i okolnosti specifické pro danou věc, včetně skutečnosti, že žalovaná byla připravena na vypořádací podíl uhradit vyšší částku. Začtvrté měl odvolací soud postupovat nesprávně, jestliže rozhodl o přikázání podílu na předmětné nemovitosti, aniž by se zabýval solventností žalobců či jejich právního předchůdce. Zapáté pak nezohlednil ve výroku napadeného rozsudku, že právní předchůdce zemřel, v důsledku čehož přikázal podíl na nemovitosti do vlastnictví osoby, která již nebyla účastníkem řízení a ani neměla právní osobnost. Zašesté měl odvolací soud postupovat nesprávně ve vztahu k hodnocení znaleckého posudku společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o., a znaleckého posudku znalkyně Ing. arch. Bažantové. Zasedmé byla podle dovolatelky nesprávně určena výši vypořádacího podílu ve výši 1/10 ceny předmětné nemovitosti, a tím byla bezdůvodně zbavena práva na vypořádací podíl za zbylé ideální 4/10 předmětné nemovitosti, pročež je napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Zaosmé podle žalované odvolací soud nezohlednil jako jedno z kritérií pro přikázání věci do vlastnictví některého ze spoluvlastníků skutečnost, že právní předchůdce žalobců měl možnost nabýt vlastnické právo k celé nemovitosti na základě předkupního práva, kterého ze své vůle nevyužil. A konečně nesprávnost napadeného rozhodnutí shledává i v tom, že odvolací soud z výroku IV rozsudku soudu prvního stupně neodstranil část výroku o tom, že vypořádací podíl byl již uhrazen, neboť nárok na zaplacení vypořádacího podílu podle žalované vzniká až na základě rozsudku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádí, že ho považují za nedůvodné. Tvrdí, že žalovaná předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu, který dále upřesňují. Vyjadřují se zejména k dobré víře svého právního předchůdce a žalované. Navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto a aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména podle §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky možnosti rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze ke spoluvlastnickému podílu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud posoudil věc podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014 [viz §3028 odst. 2 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Podle §1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle §1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníků.
Již z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2281/2003 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) se podává, že předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem může být jen celá věc, která je v podílovém spoluvlastnictví všech spoluvlastníků. Přikazuje-li soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, vyjádří ve výroku rozsudku, že se celá věc přikazuje buď jednomu spoluvlastníkovi do výlučného vlastnictví, anebo více spoluvlastníkům do podílového spoluvlastnictví, a v jakém poměru, a ne tedy, že se podíl některého spoluvlastníka přikazuje jednomu nebo více spoluvlastníkům (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 5/2004). Tento závěr potvrdil také Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04, v němž mimo jiné uvedl, že „z celkového pojetí úpravy a povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví a na provedení jeho vypořádání některým ze způsobů uvedených v §142 občanského zákoníku plyne, že předmětem takového řízení musí být vždy celá věc…“.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se musí účastnit všichni spoluvlastníci, neboť takovým rozhodnutím soudu se nově konstituují vlastnické vztahy k dané věci a výrok rozsudku zavazuje všechny dosavadní spoluvlastníky. V případě, že by se některý ze spoluvlastníků nezúčastnil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a jeho vztahy k ostatním spoluvlastníkům by zůstaly nevypořádány. Pro vyhovění žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je proto nejdříve nezbytné zodpovědět předběžnou otázku, zda jsou všichni spoluvlastníci účastníky řízení (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 9. 1966, sp. zn. 4 Cz 79/66, publikovaný pod č. 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále pak rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 5/2004, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016, nebo ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 312/2019).
Též v poměrech úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je uplatnitelný závěr, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodnuto. Při samotném určení okruhu spoluvlastníků ovšem není bez dalšího rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností. Jinými slovy, v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není pro určení okruhu věcně legitimovaných osob rozhodující, které osoby jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, nýbrž to, které osoby spoluvlastníky skutečně jsou; otázka okruhu skutečných spoluvlastníků se přitom posoudí jako předběžná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019).
V projednávané věci učinil původní žalobce předmětem vypořádání předmětnou nemovitost. Soud prvního stupně se zabýval otázkou okruhu skutečných spoluvlastníků a dospěl k závěru, že těmito jsou kromě účastníků řízení i P. M. a J. M. (nynější žalobci), neboť každý z nich vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/5 předmětné nemovitosti. Na základě tohoto zjištění rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální 1/5 předmětné nemovitosti a ve zbylých 4/5 žalobu zamítl. Odvolací soud jeho rozhodnutí v uvedeném rozsahu potvrdil.
Nalézací soudy se tedy při řešení otázky možnosti rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze ke spoluvlastnickému podílu odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž může předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví být jen celá věc, přičemž řízení se musí účastnit všichni spoluvlastníci.
Ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i odborná literatura dovozuje, že „smyslem vypořádání spoluvlastnictví u každého do úvahy přicházejícího způsobu vypořádání je vyřešení všech vztahů, které se vytvořily mezi podílovými spoluvlastníky v souvislosti s existencí spoluvlastnictví, a nikoli jen poskytnutí náhrady za spoluvlastnický podíl“ (viz KRÁLÍK, M. §1143 [Likvidace spoluvlastnictví rozhodnutím soudu], In: SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 714). Tohoto smyslu může být dosaženo pouze tehdy,
je-li předmětem vypořádání celá věc a účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci.
Obdobně také pouze celá věc může být podle §1147 věty první o. z. přikázána do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, případně do spoluvlastnictví několika z nich. Vyloučeno není ani oddělenou část vypořádávané věci přikázat do spoluvlastnictví dosavadních spoluvlastníků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2119/2004, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 536/05). Smysl právní úpravy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví však vylučuje, aby v civilním řízení, jehož předmětem je celá věc, soud rozhodl pouze o „zrušení spoluvlastnictví k ideálnímu podílu a přikázání tohoto spoluvlastnického podílu do výlučného vlastnictví spoluvlastníka, resp. do spoluvlastnictví několika spoluvlastníků“, jak učinily soudy v této věci.
Soud prvního stupně svůj postup odůvodnil tím, že reálným předmětem řízení může být pouze spoluvlastnický podíl, který nebyl převeden na nové spoluvlastníky. Zamítnutí žaloby jako celku s odůvodněním, že účastníky řízení nejsou všichni spoluvlastníci, odmítl v přesvědčení, že by takový postup „zcela formalisticky popíral smysluplnost a účelnost řízení o žalobě pro zmatečnost“. Odvolací soud následně v reakci na rozhodnutí, podle kterého na místo původního žalobce má být dále v řízení pokračováno s nynějšími žalobci, uvedl, že rozhodnutí o věci samé se týká jen dílu o velikosti ideální 1/5 a ve vztahu k tomuto dílu jsou žalobci účastníky řízení, neboť jejich právní poměry (vlastnické právo) ke zbytku nemovitosti již nemohou být dotčeny. Konání řízení o „celku nemovitostí“ podle něj brání „§235i a 243g odst. 3 o. s. ř.“.
S tímto právním posouzením věci nalézacími soudy se dovolací soud neztotožnil.
Co se týče smyslu a účelu řízení o žalobě pro zmatečnost, dovolacímu soudu není zřejmé, čím by jej případné zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace popíralo. Smysl a účel žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku tkví v tom, že je jejím prostřednictvím umožněno účastníku řízení domáhat se nápravy zásadních procesních pochybení taxativně uvedených v §229 o. s. ř., a to v zájmu vlastním, ale i v zájmu veřejném (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002). Tohoto smyslu bylo nepochybně dosaženo zrušením předcházejícího rozhodnutí ve věci poté, co bylo zjištěno, že žalované byla odňata možnost jednat před soudem. Následně měl soud, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, v souladu s §235h odst. 2 o. s. ř. povinnost věc bez dalšího návrhu projednat a rozhodnout. Soud měl zároveň postupovat tak, jako by zrušené rozhodnutí nebylo vůbec vydáno.
Jestliže muselo být zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví k celé věci, nikoliv pouze ke spoluvlastnickému podílu na ní, pak současně platí, že účastníky řízení musejí být všichni spoluvlastníci celé nemovitosti.
V dané věci tak měly nalézací soudy jako předběžnou otázku posoudit, zda jsou účastníky řízení všichni spoluvlastníci předmětné nemovitosti. Jestliže by dospěly k závěru, že se řízení neúčastní všichni spoluvlastníci, byla by tato skutečnost bez ohledu na předchozí rozhodnutí ve věci důvodem k zamítnutí žaloby. Rozhodnutí soudu podle §1143 o. z. má konstitutivní povahu, jeho cílem je tedy založit nové hmotněprávní (vlastnické) vztahy po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Aby mohlo být tohoto cíle dosaženo, musí být účastníky řízení o zrušení a vypořádání všichni dosavadní spoluvlastníci. Účastníci tohoto řízení mají postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., neboť se jedná o řízení, v němž jde o taková práva a povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny spoluvlastníky jakožto účastníky hmotněprávního vztahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016). Skutečnost, že řízení ve věci samé předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost, nemá na posuzování věcné legitimace účastníků řízení žádný vliv. Spoluvlastníci, kteří nebyli účastníky řízení, nejsou pravomocnými rozhodnutími ve věci vázáni a jejich vztahy k ostatním spoluvlastníkům zůstaly nevypořádány.
Dovolávají-li se nalézací soudy §235i odst. 3 o. s. ř., podle něhož nemohou být právní poměry někoho jiného než účastníka řízení novým rozhodnutím o věci dotčeny, tak ani tento odkaz neodůvodňuje správnost napadeného rozhodnutí. Právní poměry jiných osob představují v poměrech projednávané věci spoluvlastnická práva nynějších žalobců k předmětné nemovitosti. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou dotčena práva a povinnosti všech spoluvlastníků společné věci (stejně tak je tomu i v řízení o oddělení ze spoluvlastnictví).
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud jakož i soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelem předestřené otázky, na jejímž vyřešení rozhodnutí obou soudů závisí, a dovolací soud nepřisvědčil důvodům, pro něž tak nalézací soudy učinily, tedy neshledal důvody pro jiné řešení dané právní otázky, jsou oba rozsudky nalézacích soudů založeny na nesprávném právním posouzení věci.
V důsledku dosavadních procesních postupů, včetně zmatečnostního řízení, a učiněných právních úkonů je současná procesní situace velmi složitá a nepřehledná, dovolací soud ji proto rekapituluje tak, aby pro další řízení byly naznačeny možné postupy v řízení.
Původní žalobce J. M. (dále též jen „právní předchůdce žalobců“) se žalobou z roku 2007 domáhal vůči právnímu předchůdci žalovaného a následně žalovanému zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 10. 12. 2012, č. j. 8 C 403/2007-337, bylo podílové spoluvlastnictví právního předchůdce žalobců a žalovaného zrušeno a vypořádání přikázáním nemovitostí za náhradu do výlučného vlastnictví právního předchůdce žalobců. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2013, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Dne 9. 6. 2014, tj. v době, kdy podle pravomocného soudního rozhodnutí byl právní předchůdce žalobce výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, převedl právní předchůdce žalobců na každého ze současných žalobců spoluvlastnický podíl v rozsahu 2/5 k celku a sám zůstal spoluvlastníkem v rozsahu 1/5 k celku.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, byl následně v řízení o žalobě pro zmatečnost zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1800/2016-505.
Usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 13 Cdo 234/2013-603, pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 12. 2012, č. j. 8 C 403/2007-337, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 8 C 403/2007-760. O odvolání žalovaného proti tomuto rozhodnutí rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem.
Po vydání rozsudku soudu prvního stupně právní předchůdce žalobců dne 23. 12. 2018 zemřel. Po přerušení řízení do skončení řízení o projednání dědictví po právním předchůdci žalobců Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 20 D 117/2019-230, schválil dohodu dědiců (manželky právního předchůdce žalobců a jeho synů J. M. a P. M.), podle které každý ze synů zůstavitele nabyl 1/10 nemovitostí. Následně pak bylo soudem prvního stupně ve smyslu §107 o. s. ř. rozhodnuto, že v přerušeném řízení bude pokračováno, a to namísto původního žalobce J. M. s jeho syny J. M. a P. M..
V době rozhodování odvolacího soudu byli jako vlastníci nemovitostí v katastru nemovitostí vedeni J. M. v rozsahu 2/5 k celku, P. M. také v rozsahu 2/5 k celku a jejich právní předchůdce J. M. s podílem 1/5 k celku s tím, že nabývacím titulem pro tyto spoluvlastníky je darovací smlouva ze dne 9. 6. 2014 s právním účinky vkladu ke dni 4. 7. 2014.
Pro další řízení je významná též skutečnost, že žalovaná napadá platnost uzavřených darovacích smluv mezi právním předchůdcem žalobců a současnými žalobci. Ve vztahu k této argumentaci jí bylo zahájení řízení o určení vlastnického práva, které probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 109/2017. V tomto řízení bylo rozhodováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 24 Cdo 3049/2020-193, kterým dovolací soud zrušil vydaná zamítavá rozhodnutí – rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. 13 Co 423/2018-173 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 7. 2018, č. j. 109/2017-100, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pro další řízení lze pak uvažovat v zásadě o dvou možných procesních postupech.
1) Argumentace dovolatelky napadající platnost darovací smlouvy ze dne 9. 6. 2014 nebude shledána důvodnou a darovací smlouva bude platná. Důsledkem takového závěru
– ve spojení se zrušením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, rozhodnutím dovolacího soudu vydaným v řízení o žalobě pro zmatečnost – by byl stav podílového spoluvlastnictví, v němž by měl žalobce J. M. podíl v rozsahu 2/5, žalobce P. M. podíl v rozsahu 2/5 a zbývající podíl v rozsahu 1/5 by náležel právnímu předchůdci žalobců a žalované, tj. každému z nich by náležel podíl v rozsahu 1/10. Z titulu úmrtí právního předchůdce žalobců J. M. nastoupili současní žalobci do řízení v rozsahu, který náležel jejich právnímu předchůdci, tj. v rozsahu 1/10. Vedle toho by pak byl každý z žalobců spoluvlastníkem v rozsahu 2/5 na základě smluvního nabytí spoluvlastnického podílu. Postup podle §107a o. s. ř. ve vztahu k těmto spoluvlastnickým podílům (2/5 + 2/5) však nepřichází do úvahy již proto, že původní žalobce J. M. zemřel, a případný postup podle §107a o. s. ř. tak nemůže navrhnout.
Protože se však původní žalobce J. M. domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k celé společné věci a v řízení jako žalobci vystupují jeho právní nástupci, bylo by nutno v této specifické situaci vyjít ze závěru, že současní žalobci disponují podílem v rozsahu 2/5 pro žalobce J. M. na základě smluvního nabytí, podílem v rozsahu 2/5 pro žalobce P. M. na základě smluvního nabytí a oba žalobci ve vztahu k podílu 1/10 jejich právního předchůdce jako osoby oprávněné podle výsledků dědického řízení. Zbylou část společné věci v rozsahu 1/10 by měla žalovaná.
V tomto případě ovšem dovolací soud nesouhlasí se závěry nalézacích soudů ohledně dosahu §235i odst. 3 a §243g odst. 2 o. s. ř., jestliže dospěly k závěru, že uvedená ustanovení jsou na překážku tomu, aby bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k věci jako celku, a rozhodly pouze o zrušení a vypořádání „spoluvlastnictví žalobců a žalovaného k id. 1/5 pozemku parc. č. XY…“ Rozhodnout o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jenom „k id. 1/5 pozemku parc. č. XY…“ ostatně nešlo již proto, že ve skutečnosti nešlo o podíl v rozsahu 1/5, který by byl ve spoluvlastnictví účastníků, ale o podíl 1/10, který náležel žalované, a o podíl 1/10, který náležel právnímu předchůdci žalobců, kteří po jeho úmrtí na základě výsledků dědického řízení nastoupili na jeho místo v řízení.
Jestliže pak soudy dospěly k závěru, že smluvně nabyté podíly J. M. v rozsahu 2/5 a P. M. také v rozsahu 2/5 nemohou být předmětem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, pak ve svém důsledku (zřejmě implicitně) dospívají k závěru, že mezi těmito žalobci bude do budoucna zachován spoluvlastnický vztah, který nemůže být zrušen a vypořádán. S tímto závěrem však dovolací nesouhlasí. Jestliže by i případnou aplikací §235i odst. 3 a §243g odst. 2 o. s. ř. měli být nabyvatelé podílů J. M. a P. M. chráněni, nešlo by o ochranu ve směru, že nabyté podíly by se nemohly stát předmětem již probíhajícího řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k celé společné věci na základě žaloby, kterou bylo řízení zahájeno ještě předtím, než se spoluvlastníky stali. Ochrana vyplývající z §235i odst. 3 a §243g odst. 2 míří na případy, kdy nelze zpochybnit vlastnické právo třetích osob poukazem na rozpor se zákonem jen z toho důvodu, že pravomocné rozhodnutí zakládající vlastnické právo převodce bylo později v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušeno (to ostatně výslovně připouští v dovolání i žalovaný). Jestliže např. dojde ke zrušení rozsudku, kterým bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví a věc byla přikázána spoluvlastníku, který ji po právní moci rozsudku převedl na jiného, a vyznělo-li nové pravomocné rozhodnutí tak, že se věc po zrušení spoluvlastnictví přikazuje do vlastnictví jiného spoluvlastníka, nemohou být tímto novým rozhodnutím právní vztahy (tj. vlastnické právo) třetí osoby dotčeny; třetí osoba je chráněna tak, jako by věc nabyla od vlastníka (k tomu srovnej např. DOLEŽÍLEK, J. §235i [Náklady řízení a právní vztahy třetích osob]. In: DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1861 a dále tamtéž, str. 1969).
Případný závěr o platnosti uzavřené darovací smlouvy by pak vedl k tomu, že by mohlo být rušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví k celé věci (podíl 2/5 pro J. M. nabytý smluvně, podíl 2/5 pro P. M. nabytý smluvně, podíl 1/10 původního žalobce J. M. s právním nástupnictvím podle §107 o. s. ř. J. M. a P. M. a podíl 1/10 pro žalovaného). V tomto případě by účastníky řízení byli všichni podíloví spoluvlastníci, kteří již v řízení vystupují a potud by nebyla dána žádná překážka z hlediska posouzení účastenství potřebného okruhu účastníků – spoluvlastníků.
2) Odlišná situace by však nastala v případě, kdyby se v dalším řízení prosadil závěr o neplatnosti převodu spoluvlastnických podílů 2/5 na J. M. a 2/5 na P. M. jejich právním předchůdcem – původním žalobcem. V takovém případě by spoluvlastnický vztah zjevně existoval pouze mezi právním předchůdcem žalobců J. M. na straně jedné a žalovaným na straně druhé, a to v rozsahu 1/2 pro každého z uvedených spoluvlastníků v zásadě tak, jak o něm soudy rozhodovaly v původních fázích řízení (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385).
Tomu ostatně odpovídá i závěr kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 24 Cdo 3049/2020-139, v němž dovolací soud naznačil, že pokud založil dovolatel (Hermes Media, a. s.) žalobu na skutkové a právní argumentaci, že ze strany právního předchůdce žalobců nemohlo dojít k platnému darování spoluvlastnických podílů na současné žalobce, měl by žalobní požadavek směřovat na soudní deklaraci toho, že právní předchůdce žalobců byl podílovým spoluvlastníkem v rozsahu 1/2 ke dni jeho smrti. Takové rozhodnutí by pak bylo podkladem pro dodatečné projednání po rozhodnutí o pozůstalosti ve smyslu §193 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
V takovém případě by bylo třeba posoudit v režimu §107 o. s. ř., s kým by bylo nutno po smrti právního předchůdce žalobců v řízení pokračovat obdobně, jak to soudy učinily k nástupnictví po spoluvlastnickém podílu v rozsahu 1/10 v návaznosti na výsledek původního dědického řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 117/2019. I zde lze odkázat na kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 24 Cdo 3049/2020-139, podle kterého z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 11. 2019, č. j. 20 D 117/2019-230, se toliko podává, že každý ze současných žalobců podle soudem schválené dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti se stává vlastníkem id. 1/10 nemovitého majetku, přičemž „dědický soud nerozhodoval (rozhodovat ani nemohl) o dědění id. 1/2 nemovitého majetku, k jehož druhé id. 1/2 Hermes Media a. s. nárokuje své vlastnické právo“.
V dalším řízení proto bude na soudu prvního stupně, aby postupovat shora uvedeným způsobem se zaměřením především na posouzení platnosti darovací smlouvy ze dne 9. 6. 2014 (námitky vůči její platnosti uplatnila dovolatelka ostatně i v dovolání – bod 14 dovolání s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 s tím, že ochrana prostřednictvím §235i odst. 3 či §243g odst. 2 o. s. ř. nedopadá na právní jednání neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona), jež je pro další řízení zásadní. Tuto otázku si soudy v dalším řízení mohou posoudit samy nebo mohou vyčkat rozhodnutí ve věci o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 109/2017, kde byla tato argumentace také uplatněna. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na obecné doporučení, jež učinil v rozsudku ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019, podle něhož je v situaci, kdy žaloba o určení vlastnického práva k předmětu vypořádání byla podána v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, namístě, aby soud postupoval podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přerušil do doby pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví. Smyslem takového postupu totiž je, aby byl uveden do souladu stav skutečný se stavem katastrálním, a aby se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastnily osoby, jimž jako spoluvlastníkům svědčí stav zápisu v katastru nemovitostí mimo jiné proto, aby vydané rozhodnutí bylo způsobilé ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že dovolání je důvodné, pokud jde o otázku týkající se možnosti rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze ke spoluvlastnickému podílu, dalšími v dovolání vymezenými otázkami a námitkami se dovolací soud, s ohledem na zrušení rozsudků obou nalézacích soudů, pro jejich předčasnost nezabýval.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 ve spojení s §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a IV zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
Soudy jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu