ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3049.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3049/2020-193
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr.. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce Hermes Media a. s. , se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, identifikační číslo osoby 282 18 621, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti žalovaným 1) J. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) P. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 109/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 13 Co 423/2018-173, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 13 Co 423/2018-173, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. července 2018, č. j. 30 C 109/2017
-100, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2012, č. j. 8 C 403/2007-337, zrušil podílové spoluvlastnictví původního žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem v XY [jenž zemřel dne 23. prosince 2018; dále též („původní žalobce“)], a žalované (Hermes Media a. s.) k označenému nemovitému majetku, který přikázal do výlučného vlastnictví původního žalobce, jemuž uložil povinnost zaplatit žalované (Hermes Media a. s.) na vyrovnání jejího podílu částku 6.890.000,- Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované (Hermes Media a. s.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou částky náhrady nákladů řízení mezi účastníky, ohledně které rozsudek změnil tak, že tato částka činí 600.790,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Na základě rozsudku soudu prvního stupně příslušný katastrální úřad vkladem do katastru nemovitostí zapsal (s právními účinky zápisu ke dni 8. ledna 2014) vlastnické právo k uvedenému nemovitému majetku ve prospěch původního žalobce.
Darovací smlouvou ze dne 9. června 2014 původní žalobce daroval (svým synům)
– nynějšímu žalovanému 1) a žalovanému 2), a to každému, id. 2/5 předmětného nemovitého majetku; právní účinky zápisu nastaly ke dni 4. července 2014, kdy původní žalobce byl spoluvlastníkem předmětného nemovitého majetku v rozsahu id. 1/5, přičemž každý z jeho synů – nyní žalovaných 1) a 2) pak spoluvlastníkem v rozsahu id. 2/5 téhož majetku.
K dovolání žalovaného (Hermes Media a. s.) Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 17. září 2014, č. j. 22 Cdo 1773/2014-413, dovolání žalovaného (Hermes Media a. s.) odmítl a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalobce dne 13. března 2014, tedy ještě před podáním dovolání proti posledně uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, podal u téhož soudu žalobu pro zmatečnost, který tuto žalobu usnesením ze dne 13. března 2015, č. j. 13 Co 234/2013-450, zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce a původního žalobce Vrchní soud v Praze (v řízení o žalobě o zmatečnost) usnesením ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 4 Co 112/2015-471, usnesení Městského soudu ve výroku o věci samé potvrdil, zčásti jej změnil v nákladovém výroku, jinak jej v tomto akcesorickém výroku potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. prosince 2016, č. j. 21 Cdo 1800/2016-505, usnesení Vrchního soudu v Praze změnil tak, že shora označené usnesení Městského soudu v Praze změnil tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, zrušuje.
V návaznosti na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu podal žalobce dne 13. dubna 2017 u soudu prvního stupně proti (původně) žalovaným 1) J. M., 2) J. M. a 3) P. M., všichni gen. shora, žalobu, kterou se domáhal určení, že žalobce a žalovaný 1) „jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v k. ú. XY, a to každý v rozsahu id. ½ vzhledem k celku.“
Deklarace předmětného spoluvlastnického vztahu k nemovitému majetku se žalobce domáhal z toho důvodu, že podle jeho názoru předmětná darovací smlouva, na základě které původně žalovaný 1) J. M. daroval každému ze svých synů – žalovanému 2) a 3) po id. 2/5 tohoto majetku, je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §580 o. z. Podle žalobce totiž (původně) žalovaný J. M. „věděl, že je ve věci podána žaloba pro zmatečnost, a existuje tedy možnost, že dojde ke zrušení rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví…o této situaci museli vědět i žalovaní 2) a 3), jakožto osoby žalovanému 1) blízké. Žalobce nadto doplňuje, že žalovaný 2) užívá byt v domě, který je součástí předmětného pozemku, a dokonce v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vypovídal jako svědek. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný 2) zjevně musel být seznámen s právní situací týkající se předmětné nemovitosti, jakož i s řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Stejně tak však s touto situací musel být seznámen i žalovaný 3), který žalovanému 1) poskytl nezanedbatelnou část finančních prostředků k výplatě podílu žalobce. Všichni žalovaní se tak určitým způsobem podíleli na řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a zejména byli osobně zainteresováni na jeho výsledku. S ohledem na míru zapojení všech žalovaných do předmětného řízení je nepochybné, že všichni žalovaní věděli o jeho průběhu, i o tom, že v řízení byly podány opravné prostředky, o kterých nebylo ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva dle předmětné darovací smlouvy do katastru nemovitostí pravomocně rozhodnuto.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. července 2018, č. j. 30 C 109/2017-100, uvedenou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění písemného vyhotovení tohoto rozsudku se mj. uvádí, že:
- „Soud dokazování nevedl a vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (§120 odst. 3 o. s. ř.).“
- „Soud vzav sumu shodných tvrzení účastníků shora za svůj celkový skutkový stav.“
- „Soud shledal naléhavý právní zájem…tedy pokud tvrzené skutečné vlastnictví je rozporné se zápisem v katastru nemovitostí, má žalobkyně naléhavý právní zájem na správném určení vlastnického práva.“
- „Pokud však žalobkyně měla uspět, musela také ono žalobou určované vlastnictví prokázat.“
- „Pokud žalovaný 1. jako judikovaný vlastník převedl darem na své syny (žalované 2. a 3.) po ideálních dvoupětinových podílech k nemovité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, učinil tak jako vlastník a z formálního hlediska je taková darovací smlouva bezvadná.“
- „Žalobkyně namítla nicméně neplatnost onoho jednání z důvodu rozporu s dobrými mravy a obcházení zákona…Soud však na rozdíl od žalobkyně neshledal, že by šlo ze strany žalovaných o obcházení zákona, ani o jednání v rozporu s dobrými mravy. Z hlediska soudu a dobrých mravů šlo ze strany žalovaných o naplnění obvyklých a zcela běžných rodinných generačních vztahů, nešlo o jednání contra bonos mores. Jednání proti dobrým mravům nemůže představovat skutečnost, že tak žalovaní učinili, aniž by bylo rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku vytýkajícím vady postupu v řízení (žaloba pro zmatečnost). Zejména ne za situace, kdy se dovolací soud rozhodnutím ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 Cdo 1773/2014-413, již vyjádřil ke klíčové otázce sporu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 8 C 403/2007, tj. komu ze spoluvlastníků má být nemovitá věc přikázána do výlučného vlastnictví. Soud, včetně dovolacího, jednoznačně určily, že to má být žalovaný 1. Pokud následně dovolací soud až 21. 12. 2016 zrušil z důvodů procesních, navíc týkajících se jen otázky výše případné náhrady, rozsudek ad 1. d), nemůže to na straně žalovaných zakládat jednání v rozporu s dobrými mravy a ze stejných důvodů to nemůže zakládat obcházení zákona. To žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaný 1. potencionálně cílil uzavřením smlouvy darovací se svými syny na takový výsledek, kterého by nikdy v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví nedosáhl (tedy v řízení o vypořádání spoluvlastnictví by nikdy nemohl dojít k přikázání nemovité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku do spoluvlastnictví žalovaných 1) až 3). Tento argument však překrucuje celý průběh řízení, kdy po rozhodnutí dovolacího soudu z 21. 12. 2016 zůstala otevřená otázka výše náhrady, jelikož otázka, komu má připadnout nemovitá věc do výlučného vlastnictví, byla při respektování principu právní jistoty zodpovězena. V této souvislosti spočívá podstatný rozdíl oproti judikatuře vznášené žalobkyní (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 a 22 Cdo 778/2005) a argumentům z ní dovozovaných k obcházení zákona v důsledku podaného mimořádného prostředku (str. 2 a 3 závěrečného návrhu žalobkyně).“
- „Argumentace žalobkyně nemohla obstát ani z procesních důvodů, jelikož ve vztahu k řízení vedenému zdejším soudem pod sp. zn. 8 C 403/2007 platí ustanovení §235i odst. 3 o. s. ř., tedy právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím o věci dotčeny.“
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce (včasné) odvolání.
V průběhu odvolacího řízení, dne 23. prosince 2018, žalovaný 1) J. M. zemřel, přičemž odvolací soud usnesením ze dne 18. března 2019, č. j. 13 Co 423/2018-126, (odvolací) řízení přerušil do skončení řízení o projednání dědictví po původně žalovaném 1) J. M., zemřelému dne 23. prosince 2018.
Poté odvolací soud procesní spis vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby jej po skončení dědického řízení znovu předložil odvolacímu soudu.
Po opětovném předložení spisu odvolací soud usnesením ze dne 5. února 2020, č. j. 13 Co 423/2018-152, rozhodl, že: „v řízení bude dále pokračováno na straně žalovaného s J. M., nar. XY, a s P. M., nar. XY.“ Při rozhodování odvolací soud vyšel z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 20 D 117/2019-230, ve věci řízení o pozůstalosti po J. M., gen. shora, jímž „byla schválena dohoda dědiců (manželky zůstavitele A. M. a synů zůstavitele J. M. a P. M.) o rozdělení pozůstalosti. Podle této dohody každý ze synů zůstavitele nabyl 1/10 celku nemovitého majetku v katastru nemovitostí zapsaného jako: pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova objekt bydlení č. p. XY stojící na označeném pozemku v katastrálním území XY, obci XY zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrálního pracoviště XY. Každý ze synů zůstavitele nabyl dále ½ celku práv a povinností zůstavitele jako účastníka soudních řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 403/2008 ve věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v níž byl zůstavitel žalobcem a společnost Hermes Media, a. s., IČ 28218621 žalovaným, a dále pod sp. zn. 30 C 109/2017 (tento spor) ve věci o určení vlastnického práva k nemovitostem, v němž je žalobcem společnost Hermes Media, a. s. a zůstavitel žalovaným.“ Odvolací soud konstatoval, že: „podle výše uvedeného dědického rozhodnutí jsou procesními nástupci prvního žalovaného jeho synové, kteří podle výsledku dědického řízení převzali práva a povinnosti, o něž v dědickém řízení šlo.“
Žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhl, aby odvolací soud připustil následující změnu žaloby: „Určuje se, že žalobce je vlastníkem id. ½ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v k. ú. XY, žalovaný 1. je vlastníkem id. ¼ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v k. ú. XY, a žalovaný 2. je vlastníkem id. ¼ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v k. ú. XY.“ Návrh na tuto změnu žaloby odůvodnil žalobce tím, že: „je v řízení pokračováno s žalovanými, jako s dědici J. M. Vzhledem k úmrtí J. M. v průběhu řízení se dle žalobce nadále nelze domáhat určení, že žalobce a J. M. jsou rovnodílnými spoluvlastníky předmětného pozemku, když J. M. již nemá právní subjektivitu. S ohledem na skutečnost, že dědici J. M. jsou žalovaní každý s podílem id. ½ celku práv a povinností J. M., navrhuje žalobce, aby soud připustil změnu žaloby tak, že se žalobce domáhá určení, že žalobce je vlastníkem id. ½ předmětného pozemku, a žalovaní jsou každý vlastníky id. ¼ předmětného pozemku.“
Z obsahu spisu dále vyplývá, že při odvolacím jednání, konaném dne 6. května 2020, bylo „přečteno podání žalobce obsahující změnu žalobního petitu“ a poté vyhlášeno toto usnesení: „Změna žalobního petitu se připouští.“
Odvolací soud rozsudkem ze dne 6. května 2020, č. j. 13 Co 423/2018-173, rozhodl, že: „rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku I o věci samé ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem id. ½ pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je dům, objekt bydlení č. p. XYa žalovaní 1 a 2 jsou vlastníky každý id. ¼ těchto nemovitostí, a dále se tento rozsudek potvrzuje ve výroku II o nákladech řízení.“ Dále odvolací soud výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (dále již „odůvodnění rozsudku“) předně vyložil, že: „soud prvního stupně vyšel s úplným způsobem zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o. s. ř.) a nepochybil při jeho právním posouzení, na které zde odvolací soud pro stručnost odkazuje.“
Dále odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobci na podané určovací žalobě svědčí naléhavý právní zájem, neboť „judikatura dovodila, že je-li žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník (zde jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaná 2 a 3 každý jako vlastník id ½ ve vztahu k celku), má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva, protože takové rozhodnutí soudu může být i podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí (viz SR 2/95, s. 25).“
Odvolací soud nepřisvědčil stěžejní odvolací námitce žalobce, že předmětná darovací smlouva představuje podle §580 o. z. neplatné právní jednání. Vyložil mj., že: „pokud je v konkrétní věci zjištěno (důkazní břemeno nese žalobkyně), že smlouva byla uzavřena v úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení původního rozhodnutí v dovolacím řízení, může jít o smlouvu neplatnou pro obcházení zákona, či o rozpor s dobrými mravy (viz NS ČR sp. zn. 22 Cdo 778/2005)…V tomto případě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 13 Co 234/2013-385, podle kterého došlo k zápisu vkladu vlastnického práva žalovaného č. 1, J. M., byl zrušen usnesením (Nejvyššího soudu) ze dne 21. 12. 2016 (sp. zn. 21 Cdo 1800/2016) . Rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl tedy v právní moci tři roky a dva měsíce…nikde není stanoveno, že a jak dlouhou dobu má účastník řízení čekat (s opravami, investicemi, udržovacími pracemi atd.) na vyřízení všech podaných mimořádných opravných prostředků…z textu zákona, tak i z jeho smyslu vyplývá, že právní vztahy někoho jiného, než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím ve věci, ve které bylo pravomocné rozhodnutí ve věci samé zrušeno v dovolacím řízení, dotčeny bez ohledu na skutečnost, že příslušná osoba (J. M.) věděla o tom, že rozhodnutí, na jehož základě bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání (v tomto případě bylo podáno jak neúspěšné dovolání, tak i úspěšná žaloba pro zmatečnost). To vyplývá jak z textu zákona, který neváže ochranu třetích osob na vědomost o podaném dovolání (zde žalobě o zmatečnost), ani vědomost o vadách rozhodnutí, které by mohly vést k jeho zrušení, tak i z pojetí žaloby pro zmatečnost…Bezúplatným převodem po id. 2/5 nemovitostí každému ze synů J. M. nedošlo…ani k obcházení zákona, ani k jednání odporujícímu dobrým mravům. Proti rozsudku, kterým bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a J. M., bylo žalobkyní podáno dovolání, které bylo jako nepřípustné odmítnuto, když dovolací důvody nebyly shledány. Žalobu pro zmatečnost Městský soud v Praze usnesením zamítl a Vrchní soud v Praze toto usnesení potvrdil. Teprve u Nejvyššího soudu ČR byla žalobkyně úspěšná. Ve výše uvedeném smyslu se J. M. převodem nemovitostí na své syny nedopustil jednání odporujícího zákonu. Chtěl vzhledem ke svému věku své syny více zapojit do správy a oprav nemovitostí, na něž již neměl dostatek sil. Chtěl za života uspořádat své poměry…“
Odvolací soud rovněž neshledal neplatnost darovací smlouvy z důvodu, že by se toto právní jednání mělo příčit dobrým mravům. V tomto směru odvolací soud mj. s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomenul, že: „odpovídající úsudek soudu (ohledně závěru, zda právní jednání se příčí dobrým mravům, či nikoliv) musí být podložen skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě učinit závěr, že předmětný právní úkon se skutečně příčí dobrým mravům.“ V návaznosti na to odvolací soudu zdůraznil, že: „o svých tvrzeních, že jednání J. M., když uzavřel se svými syny darovací smlouvu týkající se nemovitostí, odporovalo dobrým mravům, nese důkazní břemeno žalobkyně…Jednání, které žalobkyně popisovala však znaky ust. §580 odst. 1 o. z. nenaplňuje.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného výkladu §580 odst. 1 o. z. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak vymezuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu:
„1. Je odvolací soud oprávněn nezabývat se konkrétními námitkami a argumentací účastníka uplatněnými v odvolání? (zde žalobce spatřuje rozpor s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 943/2005, či s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či sp. zn. I. ÚS 74/06);
2. Je odvolací soud oprávněn se odchýlit od související judikatury, aniž by se dostatečným způsobem s touto judikaturou vypořádal a náležitě objasnil, jaké myšlenkové konstrukce jej vedly k jinému rozhodnutí? (zde žalobce spatřuje rozpor s rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, či s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07);
3. Je správný závěr odvolacího soudu, že darovací smlouva ze dne 9. 6. 2014 byla uzavřena v souladu se zákonem i dobrými mravy, ačkoliv nejen otci žalovaných, ale i žalovaným muselo být známo, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku byly podány mimořádné opravné prostředky, a k uzavření smlouvy došlo s úmyslem zachovat vlastnického právo k pozemku v rámci rodiny otce žalovaných i pro případ úspěchu žalobce mimořádnými opravnými prostředky? (zde žalobce spatřuje rozpor s rozhodnutím sp. zn. 22 Odo 778/2005 a sp. zn. 22 Cdo 1677/2014);
4. Je odvolací soud oprávněn zamítnutí žaloby odůvodnit neunesením břemene tvrzení a důkazního břemene, aniž by byl účastník soudem řádně poučen dle ust. §118a o. s. ř.? (zde žalobce spatřuje rozpor s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 4418/2009, či s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10).“
K těmto zformulovaným právním otázkám, na nichž podle dovolatele závisí dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a při jejichž řešení se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, dovolatel předkládá podrobnější dovolací argumentaci.
Dovolatel primárně namítá, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, pokud oba soudy (tj. jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud) v odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem nereagovaly na právně významnou argumentaci dovolatele, jenž v průběhu řízení opakovaně poukazoval na s jeho případem (analogicky) související judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 a sp. zn. 22 Cdo 778/2005, kdy dovolatel poukazoval na skutkové a právní okolnosti uvedených dovolacích věcí a dožadoval se od soudů posouzení těchto okolností s jeho věcí, k čemuž ovšem nedošlo.
Z obsahu podaného dovolání lze dále vyvodit, že dovolatel kromě prosté skutkové a právní polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu (případně soudu prvního stupně) v zásadě namítá, že odvolací soud, ale ani soud prvního stupně při meritorním rozhodování nepřihlédly k okolnostem, jež podle dovolatele jsou pro daný případ zásadně významné, tedy jinými slovy v podstatě namítá, že skutkový stav, z nějž odvolací soud (soud prvního stupně) vycházel, neumožňoval přistoupit k danému právnímu posouzení věci, to vše v procesní situaci, kdy dovolatel nebyl soudem poučen o jeho břemenu tvrzení a břemenu důkazním.
S ohledem na posledně uvedené pak dovolatel svou dovolací argumentaci rozvádí o pochybení odvolacího soudu (soudu prvního stupně) při nesplnění poučovací povinnosti vůči dovolateli ve smyslu §118a o. s. ř. V tomto směru dovolatel zdůrazňuje, že: „pakliže odvolací soud ve svém rozsudku uvádí, že důvodem pro zamítnutí žaloby bylo neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního ze strany žalobce, aniž by žalobce v tomto směru řádně poučil, jedná se zjevně o nesprávný postup, kterým bylo zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces, neboť ze související judikatury jednoznačně plyne, že účastníkovi nelze zamítnout žalobu z důvodu neunesení břemene tvrzení či důkazného břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem (shodně i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10).“
Z vyložených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání odmítli uplatněnou dovolací argumentaci žalobce, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považují za správný a jeho odůvodnění za přesvědčivé. Poukazují na okolnosti, jež předcházely původnímu nabytí spoluvlastnického podílu žalobcem, jakož i na okolnosti předcházející uzavření předmětné darovací smlouvy. Připomínají dosavadní procesní historii případu a zdůrazňují, že žalobce jak v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tak i v tomto řízení používá pouze účelové argumenty, jeho tvrzení neodpovídají skutečnosti. Právo žalobce na spravedlivý proces podle žalovaných nebylo nikterak dotčeno. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí, avšak bez bližšího vysvětlení. Námitky dovolatele nejsou dostatečně konkrétní, spíše se jedná o odkazy na rozhodnutí soudu v naprosto odlišných věcech, což ovšem nezbavuje dovolatele řádně vysvětlit, v čem vidí rozpor s dosavadní judikaturou. Dovolatel se zásadně mýlí, když se dovolává §580 odst. 1 o. z., „které hovoří pouze o rozporu s dobrými mravy. Zde se musí jednat o zjevný rozpor a nikoli o pouhé účelové tvrzení žalobce.“ Podle žalovaných dovolání žalobce nesplňuje náležitosti podle §237 o. s. ř. Dovolatel argumentuje tím, že soud prvního stupně „se nikterak nevypořádal s argumentací žalobce a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 a 22 Cdo 778/2005. Když pomineme, že se jednalo o spory v restitučních záležitostech, tak chceme zdůraznit, že v dané věci nejsou důležitá cizí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nýbrž rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v této věci, kterým je usnesení ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 Cdo 1773/2014-413.“ Žalovaní závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce „jako naprosto nedůvodné“ odmítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se předně zabýval otázkou, zda dovolání žalobce splňuje zákonem stanovené předpoklady, přičemž dospěl k pozitivnímu závěru.
V dovolání žalobce je obsažen jak dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení, pokud odvolací soud nepřistoupil k aplikaci §580 odst. 1 o. z., tak i předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
V daném případě dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. uplatnil variantu předpokladu přípustnosti dovolání ad 1 dle předchozího odstavce tím, že uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva (absence vypořádání se s právně významnou argumentací dovolatele v odvolacím řízení a nesplnění poučovací povinnosti o břemenu tvrzení a břemenu důkazním), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Kromě toho dovolatel své dovolání založil též na ústavněprávní argumentaci spočívající v tvrzení, že při řešení uvedených otázek procesního práva odvolací soud nerespektoval (nálezovou) judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“).
K posledně uvedenému Nejvyšší soud dodává, že ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz ). Přitom i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, neboť – jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. června 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17 - předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, respektive předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud v tom kterém rozsahu nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu).
Jestliže v posuzované věci dovolatel mj. (shora již zreferovaným způsobem) namítá, že odvolací soud při rozhodování (při řešení shora uvedených otázek procesního práva) nerespektoval dovolatelem konkrétně označenou (nálezovou) judikaturu Ústavního soudu, lze pak konstatovat, že i v této části dovolání (ve smyslu připomenuté judikatury Ústavního soudu) splňuje formální předpoklady (stran vymezení dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání) řádně podaného dovolání, na jehož základě se může Nejvyšší soud zabývat otázkou jeho přípustnosti.
Námitka žalovaných, že žalobcem podané dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, není proto důvodná.
Nejvyšší soud se tedy zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobce, přičemž dospěl k závěru, že podanému dovolání nelze upřít – jak bude dále rozvedeno – jisté opodstatnění.
V dané věci dovolatel zaktivizoval řízení o určení jeho spoluvlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku za vylíčení skutkových okolností, které podle jeho názoru zakládají důvod k závěru o absolutně neplatném právním jednání – předmětné darovací smlouvě, na základě které původní žalovaný 1) J. M., otec nynějších žalovaných, převedl na své syny (žalované 1/ a 2/) uvedenou darovací smlouvou předmětné spoluvlastnické podíly (na každého obdarovaného id. 2/5 nemovitostí).
Dovolatel v čl. III. své žaloby tedy ze svého pohledu vylíčil skutkové okolnosti, které podle jeho názoru zakládají podmínky pro aplikaci §580 odst. 1 o. z., jenž stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dovolatel ve své žalobě uvedl, že předmětná darovací smlouva je absolutně neplatná jak pro rozpor s dobrými mravy, tak i pro obcházení zákona.
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 222/2013, vyložil, že je výrazem konstantní judikatury, že k absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené žalobcem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Správně přitom např. Krajský soud v Brně (ve svém usnesení ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/1999, případně v automatizovaném systému právních informací - ASPI) vyložil, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, že soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou neplatnost dovodí, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno zařadit ty, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem). Jinými slovy řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud pro takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007).
Uvedená judikatura, vztahující se k poměrům předchozí civilní úpravy (do 31. prosince 2013), je ovšem přiměřeně uplatnitelná i v poměrech nové civilní úpravy (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), podle které mezi hlavní důvody neplatnosti náleží také právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (srov. §580 odst. 1 o. z.).
Soud z moci úřední je však podle §588 o. z. povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, což platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Z posledně uvedeného vyplývá, že pokud účastník (ať již v procesním postavení žalobce či žalovaného) v občanském soudním řízení ve svém podání nenamítne – s ohledem na jím tvrzené skutkové okolnosti, případně s ohledem na skutkové okolnosti, jež v řízení vyšly najevo – že předmětné právní jednání je stiženo absolutní neplatností ve smyslu §580 odst. 1 o. z. (právní jednání v rozporu s dobrým mravy, či v rozporu se zákonem) nebo odst. 2 (neplatnost právního jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného), pak za takové situace rozhodující soud zpravidla (pokud právně významné okolnosti vztahující se k důvodům absolutní neplatnosti právního jednání nebudou naplňovat podmínky pro postup ve smyslu §588 o. z.) nebude mít žádného podkladu k posuzování této otázky z moci úřední.
Jestliže ovšem účastník občanského soudního řízení namítá, že pro ty které skutkové okolnosti je označené právní jednání, jež souvisí s předmětem soudního sporu, neplatné, je povinností rozhodujícího soudu k této námitce (argumentaci) účastníka přihlédnout, posoudit její validitu a v návaznosti na verifikační výsledek učinit příslušný právně kvalifikační závěr a zákonu odpovídajícím způsobem jej vyložit v odůvodnění vydaného rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Při řádném uplatnění návrhu účastníka (v jakémkoliv formulačně seznatelném vyjádření v jeho podání, tj. v žalobě, ve vyjádření k žalobě či v rámci jiného jeho podání, respektive v jím učiněném procesním úkonu v průběhu řízení), že jím označené právní jednání, jež souvisí s předmětem sporu, je z toho kterého důvodu, respektive pro existenci těch kterých skutkových okolností ve smyslu §580 odst. 1 a 2 o. z. neplatné, je povinností soudu se takto uplatněným návrhem odpovídajícím způsobem zabývat. Pokud podle rozhodujícího soudu k posouzení neplatnosti takového právního jednání je nezbytné, aby účastník v odpovídajícím rozsahu ještě doplnil svá dosavadní tvrzení o další tvrzení o skutkových okolnostech vztahujících se k danému právnímu jednání, jež jsou podle soudu pro právní posouzení, tj. pro přijetí jeho právně kvalifikačního závěru, zásadně významná, je v takové procesní situaci nezbytné, aby soud vůči takto postupujícímu účastníku řízení realizoval odpovídající poučovací povinnost (k tomu viz odůvodnění níže).
Zpochybňuje-li účastník v občanském soudním řízení neplatnost (toho kterého) právní jednání ať již z důvodu, že se např. příčí dobrým mravům či odporuje zákonu, činí tak povětšinou na základě tvrzení určitých okolností, při jejichž prokázání může soud dospět k závěru, že namítané právní jednání je podle práva stiženo neplatností. Pakliže rozhodující soud má za to, že účastník všechny nezbytné okolnosti pro závěr o neplatnosti namítaného právního jednání nevyložil (netvrdil) a v návaznosti na ně ani neučinil příslušné důkazní návrhy, nemůže bez přikročení k odpovídající poučovací povinnosti a bez umožnění odpovídajícího procesního prostoru účastníku řízení, aby ve vytýkaném směru svá tvrzení doplnil, bez dalšího takto uplatněný návrh, respektive námitku účastníka posuzovat (právně hodnotit) v rámci (meritorního) rozhodnutí jako (zjevně) nedůvodnou.
Přitom v případě rozporných (skutkových) tvrzení účastníků vztahujících se k právnímu jednání, jež by měl soud k návrhu (k námitce) účastníka v rámci (meritorního) rozhodování posuzovat, je z povahy věci vyloučené, aby soud v řízení neprováděl žádné dokazování a ve smyslu §120 odst. 3 o. s. ř. toliko vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, jež se jen zčásti týkají daného právního jednání; něco takového
– k čemuž ovšem v daném případě nakonec přikročil soud prvního stupně a odvolací soud v tomto směru nezjednal příslušnou procesní nápravu – je naprosto nelogické. Přece jestliže mezi účastníky panují rozpory ve skutkových okolnostech, z nichž ta která varianta může být pro rozhodující soud zásadně významná z pohledu následného právního posouzení dotčeného právního jednání v tom směru, zda se jedná o právní jednání platné, či neplatné, pak soud musí v rámci daného řízení vyvinout, a to i s případným využitím procesní poučovací povinnosti vůči dotčenému účastníkovi, odpovídající úsilí jednak a) za účelem soustředění odpovídajícího skutkového základu, a dále b) za účelem následné verifikace těchto pro rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností, ledaže by účastník i přes zrealizované procesní poučení odpovídají skutková tvrzení nedoplnil, takže soud by při rozhodování vycházel ze sumy dosavadních tvrzení a z nich pak vyvozoval k předmětné namítané neplatnosti právního jednání odpovídající právní posouzení, pokud by další okolnosti nevyplynuly v průběhu řízení a nebyly by zde podmínky pro verifikační postup rozhodujícího soudu ve smyslu §588 o. z.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, zaujal právní názor, že informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ, jenž by umožňoval soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla chování, respektive pro absenci právní úpravy tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Zásadě volného hodnocení důkazů však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat zásadám logického uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu, budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. V případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených důkazů (např. určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných z hlediska skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty, případně nebylo přihlédnuto ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, dochází k situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností právně významných pro meritorní rozhodnutí.
V této souvislosti lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, ve kterém bylo judikováno:
„Soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel §132 o. s. ř….
Rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost . Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.“
Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet či doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu dotčeného účastníka řízení, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Jestliže soud prvního stupně v procesní situaci, kdy dovolatel již v žalobě mj. vylíčil skutkové okolnosti, které podle jeho názoru zakládají důvod absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy (právního jednání), nepřistoupil – v procesní situaci, kdy nevyložil, že by tento návrh, respektive námitka dovolatele byla a proč zjevně nedůvodná, a proto není zapotřebí tvrzené skutkové okolnosti v rámci dokazování verifikovat – k žádnému dokazování a toliko určitou výseč skutkového základu (pouze shodná tvrzení účastníků) pro meritorní rozhodnutí si opatřil způsobem předvídaným v §120 odst. 3 o. s. ř., přičemž odvolací soud v tomto směru nezjednal příslušnou nápravu (v úvahu se nabízejícím vydáním kasačního rozhodnutí), pak dovolacímu soudu je – v situaci, kdy dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti a dovolatelem zvolená varianta předpokladu přípustnosti jeho dovolání se upíná právě k posuzování otázky neplatnosti předmětného právního jednání – zcela upřena možnost zabývat se posuzováním přípustnosti takového dovolání (k tomu srov. již shora vyložené závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).
Již z tohoto důvodu dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) obstát nemůže.
K dovolací argumentaci žalobce, jež se vztahuje k tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z důvodu, že odvolací soud, respektive oba soudy ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem nereagovaly na právní argumentaci dovolatele odkazujícího na judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 a sp. zn. 22 Cdo 778/2005, dovolací soud zaujímá následující závěry.
Dovolatel již v žalobě v souvislosti s uplatněnou námitkou neplatnosti předmětné darovací smlouvy na podporu své argumentace odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, v němž dovolací soud (s odkazem na jeho předcházející judikaturu) mj. vyložil: „Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že předmětný právní úkon se skutečně příčí dobrým mravům (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010).“
Z citované judikatury uplatnitelné i v poměrech nynější civilní úpravy, na kterou dovolatel již v prvoinstančním řízení na podporu svého tvrzení o neplatnosti předmětného právního jednání odkazoval, pro rozhodující soudy mj. vyplývá povinnost reflektovat dovolacím soudem vyložený právní názor, že úsudek soudu při posuzování platnosti, zda (tehdy) právního úkon, respektive (nyní) právní jednání se příčí dobrým mravům, musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, což v posuzovaném případě – jak již shora bylo vyloženo – naplněno nebylo.
Dovolatel též s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, v rámci svého závěrečného návrhu v řízení před soudem prvního stupně podrobně argumentoval a domáhal se od soudu prvního stupně, aby při rozhodování pečlivě přihlédl k okolnostem, jež byly dovolacím soudem v označených rozhodnutích při rozhodování zohledněny, neboť podle jeho názoru uvedené dovolací věci svým skutkovým základem do jisté míry jsou podobné s jeho právní věcí (k tomu dovolatel blíže vyložil své úvahy na str. 2 a násl. svého závěrečného návrhu, jež se nachází na č. l. 87-90 procesního spisu).
Soud prvního stupně nejenže v uvedeném směru nepřistoupil k nezbytným skutkovým zjištěním, jež by učinil po předmětném dokazování, ale vytkl dovolateli, že jím uplatněný argument „překrucuje celý průběh řízení, kdy po rozhodnutí dovolacího soudu z 21. 12. 2016 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, v právní věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) zůstala otevřená otázka výše náhrady, jelikož otázka, komu má připadnout nemovitá věc do výlučného vlastnictví, byla při respektování principu právní jistoty zodpovězena. V této okolnosti spočívá podstatný rozdíl oproti judikatuře vznášené žalobkyní (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 a 22 Cdo 778/2005) a argumentům z ní dovozovaných k obcházení zákona v důsledku podaného mimořádného prostředku…“
Uvedená argumentace soudu prvního stupně je ovšem zmatečná, neboť Nejvyšší soud v dovolací věci sp. zn. 21 Cdo 1800/2016 zrušil (zcela) posledně označený rozsudek Městského soudu v Praze, takže úvaha prvoinstančního soudu o tom, že i přes kasaci uvedeného rozhodnutí dovolacím soudem „zůstala otevřená otázka výše náhrady, jelikož otázka, komu má připadnout nemovitá věc do výlučného vlastnictví, byla…zodpovězena“ , nemá (právě pro okolnost, že uvedené rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno) žádné opodstatnění a představuje tak logický defekt prvoinstančního soudu při jeho rozhodování.
Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalobce argumentaci shora označenou judikaturou dovolacího soudu opětovně vyložil v rámci svého podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti žalobce také vyložil, že: „uvedené závěry dovolacího soudu (roz. ve věci sp. zn. 22 Cdo 1677/2014) lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. I v judikované věci došlo k převodu vlastnického práva darováním na děti původního vlastníka, a to po právní moci rozhodnutí zakládajícího vlastnické právo převodce, které však bylo později na základě mimořádného opravného prostředku zrušeno. Byť tímto mimořádným opravným prostředkem bylo v judikované věci dovolání a právní posouzení se tak vztahuje na ust. §243d o. s. ř. (nyní §243g odst. 2 o. s. ř.), lze ho bezpochyby vztáhnout i na situaci, kdy původní pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno na základě jiného opravného prostředku – žaloby pro zmatečnost – neboť citovaná ustanovení jsou svou textací naprosto shodná s ust. §235i odst. 3 o. s. ř. a i jeho účel je stejný, tedy poskytnout ochranu vlastnickému právu třetích osob nabytému od nevlastníka, který však byl v době převodního jednání na základě pravomocného soudního rozhodnutí vlastníkem nemovité věci. Ani na základě ust. §235i odst. 3 o. s. ř. se tak ochrana nevztahuje na právní jednání, které zákon obchází, nebo je v rozporu s dobrými mravy.“
Žalobce v podaném odvolání dále argumentoval s tím, že: „uvedená judikatura je přitom nepochybně použitelná i po změně právní úpravy spočívající v přijetí nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb….Pokud jde o to, že v judikované věci bylo namítáno obcházení restitučních předpisů, zatímco v nyní souzené věci žalobce namítá obcházení předpisů občanského zákoníku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, považuje žalobce za podstatné, že k napadenému převodu vlastnického práva došlo v době, kdy probíhalo jiné řízení, jehož účelem je uspořádání vlastnických vztahů jeho účastníků k nemovité věci, resp. jejich změna, a tento účel byl zásahem jednoho z účastníků, spočívajícím v převodu jeho vlastnického práva na blízkou osobu, zmařen. Není proto podstatné, že se původní řízení opíralo v judikované věci o restituční předpis a v nyní souzené věci o ustanovení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví…V obou posuzovaných případech jde totiž o to, že pokud má v původním řízení dojít k uspořádání vlastnických vztahů na základě zákonných ustanovení, v nichž jsou stanovena určitá kritéria určující rozhodnutí soudu ve věci, která jeden z jeho účastníků obejde tím, že učiní úkon, který rozhodování v původní věci zmaří, může se v podmínkách posuzované věci jednat o obcházení zákona a nadto o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy…“
Žalobce v podaném odvolání také zdůraznil, že soud prvního stupně se „vůbec nezabýval tím, zda žalovaní 2. a 3. věděli o podané žalobě o zmatečnost, ani tím, z jakého důvodu žalovaní přistoupili k uzavření předmětné darovací smlouvy zrovna v blízké časové návaznosti na doručení žaloby o zmatečnost k vyjádření žalovanému 1. To vše měl přitom soud I. stupně posuzovat v kontextu řízení sp. zn. 8 C 403/2007, v němž žalovaný 1. opakovaně tvrdil, že chce být výlučným vlastníkem předmětné nemovité věci a že má dostatek finančních prostředků na nezbytné investice do této nemovitosti. Žalovaný 1. tak dle názoru žalobce neměl jiný důvod převodu spoluvlastnických podílů na své syny, než obejití právní úpravy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. I když argumentoval i tím, že dům hodlá spolu s ním užívat i jeho rodina, tedy žalovaní 2. a 3., nebyl to ve světle citované judikatury důvod pro převod spoluvlastnických podílů na ně. Žalovaný 2. užíval nemovitou věc již předtím se souhlasem obou spoluvlastníků a mohl jí užívat i v době, kdy byl žalovaný 1. zapsán jako výlučný vlastník, z titulu jeho vlastnického práva. Žalovaný 3. pak nemovitou věc ani užívat nezačal. O účelovosti jednání žalovaných pak svědčí i blízká časová souvislost mezi dobou, kdy se žalovaní dozvěděli o podané žalobě pro zmatečnost, a dobou, kdy bylo učiněno namítané právní jednání…jak žalovaný 1., tak také žalovaní 2. a 3. dobře věděli o probíhajícím řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o podaných opravných prostředcích. Žalovaní 2. a 3. byli jistě o řízení informováni z toho důvodu, že oba poskytli žalovanému 1. nezanedbatelné finanční prostředky na úhradu náhrady žalobci. Žalovaný 2. v původním řízení vystupoval navíc jako svědek. Žalovanému 1. a jistě i žalovanému 2. a 3. s ohledem na uvedený vztah k původnímu řízení, zájem na jeho výsledku i jejich přímý příbuzenský vztah bylo známo, že žalobce podal v původním řízení žalobu pro zmatečnost. Přesto však žalovaný 1. darovací smlouvou ze dne 9. 6. 2014 s právními účinky ke dni 4. 7. 2014, převedl na žalované 2. a 3. celkem podíl ve výši id. 4/5 vzhledem k celku na předmětné nemovitosti. K předmětnému právnímu jednání přitom žalovaný 1. přistoupil vzápětí poté, co mu byla ze strany soudu doručena žaloba pro zmatečnost ze dne 13. 3. 2014 a poté, co se k žalobě dne 14. 4. 2014 vyjádřil. Z toho vyplývá zřejmá časová souvislost mezi doručením žaloby a namítaným právním jednáním. V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaný 1. opakovaně uváděl, že má zájem mít předmětný pozemek ve výlučném vlastnictví, přičemž ani z prováděného dokazování nevyplynulo, že by žalovaný 1. hodlal bezúplatně převést vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalované 2. a 3, či že učinění takového právního jednání žalovaní 2. a 3. očekávali. Jediným důvodem jednání žalovaných tak bylo obejití ustanovení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a zamezení rozhodnutí o způsobu vypořádání v řízení po zrušení původního pravomocného rozhodnutí. Takové jednání je současně ve zjevném rozporu s dobrými mravy jako takové dle ust. §8 NOZ nemůže požívat právní ochrany.“
Dále žalobce v průběhu odvolacího řízení, v replice k vyjádření žalovaných, mj. uvedl, že z jím již dříve citované judikatury „vyplývá, že pokud mělo v původním řízení dojít k uspořádání vlastnických vztahů na základě zákonných ustanovení, v nichž jsou stanovena určitá kritéria určující rozhodnutí soudu ve věci, která jeden z jeho účastníků obejde tím, že učiní úkon, kterým rozhodování v původní věci zmaří, může se v podmínkách posuzované věci jednat o obcházení zákona a nadto o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku se (shora připomenutou) odvolací argumentací žalobce odpovídajícím způsobem nezabýval, a to i s přihlédnutím ke všemu co v řízení vyšlo najevo (srov. např. osobu advokáta, který zastupoval J. M. coby žalobce v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 403/2007, v právní věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a jehož jméno se také objevuje na předmětné darovací smlouvě, což logicky navozuje zásadní otázku, do jaké míry uvedený advokát při poskytování dané právní služby vyjasňoval účastníkům této smlouvy v úvahu přicházející právní otázky pro futuro, a to i s ohledem na jemu známý procesní postoj žalobce, ať již v souvislosti s podaným dovoláním či žalobou pro zmatečnost). Ač připustil závěry plynoucí z dovolatelem uplatněné judikatury Nejvyššího soudu s tím, že: „pokud je v konkrétní věci zjištěno (důkazní břemeno nese žalobkyně), že smlouva byla uzavřena v úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení původního rozhodnutí v dovolacím řízení (viz NS ČR 22 Cdo 778/2005)“ , pak v situaci, kdy se dovolateli ze strany soudu prvního stupně nedostalo zákonu odpovídajícího poučení (k tomu viz níže), a kdy odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně „vyšel s úplným způsobem zjištěného skutkového stavu věci“ , dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo ani k obcházení zákona, ani k jednání odporujícímu dobrým mravům, aniž by se dostatečným způsobem vypořádal s argumentací dovolatele, jenž analogicky poukazoval na shora již dvě zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu s kazuistickým rozborem, na nějž z povahy věci bylo nezbytné odpovídajícím způsobem reagovat, k čemuž ovšem nedošlo.
Uvedený postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jenž vyústil ve vydání předmětných rozhodnutí, není souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, především však s nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Z této judikatury totiž vyplývá, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018, ve vztahu k rozhodujícím soudem pominuté části argumentace účastníka odkazujícího na předmětnou judikaturu (v daném případě dovolacího soudu) mj. vyložil, že: „Přitom nejde pouze o formální vypořádání se s uplatněnou právní argumentací daného účastníka řízení, nýbrž v prvé řadě jde o to, aby si rozhodující soud při zvažování interpretačních a aplikačních hledisek dané skutkové konstelace jím posuzovaného případu uvědomil dosah a právní význam účastníkem sledovaného právního náhledu na věc, a aby pak - vystaven takové argumentační a judikatorní konfrontaci ze strany předmětného účastníka řízení - smysluplně vybudoval a zákonu odpovídajícím způsobem též v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil právní posouzení věci na zjištěný skutkový stav.
Pokud je v této fázi rozhodujícím soudem pominuta účastníkova (do jisté míry relevantně) vyznívající právní argumentace (nejde tedy o zjevně nepatřičně uplatněný argument atd.), nelze takovýto deficit odstraňovat (až) v rámci dovolacího řízení, byť by se mělo jednat o dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, byla-li v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení účastníkem řízení uplatněna právně významná skutková či právní námitka, je povinností rozhodujícího soudu takovou námitku při rozhodování pečlivě zohlednit, a není-li soudem považována za relevantní, je nezbytné, aby se s ní soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí (s přihlédnutím k její povaze, složitosti a možného dopadu na posuzovanou věc atd.) odpovídajícím způsobem vypořádal (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). Nestane-li se tak, tj. pokud odvolací soud na účastníkem uplatněné (skutkové či právní) argumenty (odpovídajícím způsobem) nereaguje, je takovéto rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že při zohlednění dotčeným účastníkem uplatněné argumentace (jež vykazuje jistou míru relevance) je v takovém případě odvolací soud vystaven nutnosti při rozhodování uplatněné argumenty reflektovat, což (jde-li např. o možný analogický dosah již publikované judikatury vztahující se k obdobným právním institutům nebo o využitelné doktrinální závěry) může přivodit i jistou korekci či dokonce vyloučení původně jím zvažovaného právně kvalifikačního záměru ve zjištěných skutkových poměrech dané věci.“
V posuzované věci se ani odvolací soud dostatečným způsobem nevypořádal s uplatněnou odvolací argumentací žalobce, jenž poukazoval na zmíněnou judikaturu dovolacího soudu a měl za to, že obdobným způsobem – s přihlédnutím k analogickým okolnostem jím srovnávaných soudních případů – lze použít stejnou optiku právního náhledu, jejíž podstata je obsažena v uvedených rozhodnutích dovolacího soudu, také na jeho případ. Žalobci se ze strany obou soudů dostalo polovičatých reakcí v odůvodněních jejich rozhodnutí. Za této popsané situace proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) obstát nemůže, neboť úkolem dovolacího soudu pochopitelně není v uvedeném směru zjednávat nápravu za odvolací soud (či dokonce soud prvního stupně) a teprve v dovolacím řízení se komplexně věnovat žalobcem v řízení kontinuálně uplatňovanou argumentací, na kterou dosud rozhodující soudy odpovídajícím způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly.
Konečně přisvědčit lze i dovolací argumentaci žalobce vztahující se k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i nerespektování judikatury dovolacího soudu týkající se nesplnění soudní poučovací povinnosti.
V poměrech shora již bohatě osvětlených dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 4418/2009, v němž dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že z ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že soud je oprávněn vyvodit procesní důsledky spočívající v neunesení povinnosti tvrzení a promítající se v daném případě v zamítnutí žaloby jen v těch případech, nesplní-li účastník povinnost doplnit ta tvrzení, k jejichž doplnění byl soudem vyzván a současně poučen o následcích při nesplnění uvedené povinnosti.
Dále dovolatel v dovolání argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, v němž český orgán ochrany ústavnosti zaujal následující právní názory:
„Ustanovení §118a OSŘ tedy slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci - úplná skutková tvrzení, pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně. V ustanovení §118a odst. 1 OSŘ se uvádí, že pokud se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. V odst. 3 téhož ustanovení se dále uvádí, že pokud předseda senátu zjistí, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud je povinen dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto důležité, aby soud účastníku sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem tato neúplnost spočívá a umožnil mu jeho tvrzení doplnit. Nelze připustit, aby soud nedal účastníkovi možnost chybějící skutečnosti vysvětlit nebo doplnit. Pouze v případě, že účastník i přes poučení soudu požadované skutečnosti nedoplnil, může soud prohlásit, že účastník neunesl břemeno tvrzení.
Citovaná ustanovení dále rovněž slouží k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí soudu, což je jedna z významných zásad, na nichž stojí soudní proces. Je nepochybné, že předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu v řízení. Ze zákona jasně vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou, podle názoru soudu, pro rozhodnutí významné a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Vedle výzvy k doplnění dokazování je soud dále povinen poučit účastníka o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Smyslem tohoto ustanovení je, aby žaloba nebyla zamítnuta proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen soudem. Účastníkovi tedy nelze zamítnout žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem.“
Ve světle posledně připomenutých rozhodnutí je nasnadě, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při rozhodování z uvedené judikatury nevycházely, dovolací judikaturu nereflektovaly a nálezovou judikaturu (s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) nerespektovaly. Za této procesní situace proto ani z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) nemůže obstát, a i v tomto ohledu dovolací soud shledal dovolatelem uplatněnou dovolací argumentaci (v rámci jím tvrzeného předpokladu přípustnosti dovolání shora) za přípustnou i důvodnou.
S přihlédnutím k §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud poukazuje na následující vadu řízení.
Jak již shora bylo zreferováno, po úmrtí původně žalovaného 1) J. M. žalobce v průběhu odvolacího řízení učinil návrh na změnu žalobního návrhu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem id. ½ a každý ze žalovaných 1) a 2) pak vlastníkem id. ¼ předmětného nemovitého majetku. Odvolací soud usnesením tuto změnu žaloby připustil, aniž by zohlednil, zda takto dovolatelem navrhovaná spoluvlastnická participace žalovaných 1) a 2) k tomuto nemovitému majetku má vůbec podklad v rozhodnutí soudu o dědictví, zejména však s přihlédnutím k tomu, pokud žalobce v žalobě vylíčil, že ke dni podání jeho určovací žaloby a podle stavu zápisů v katastru nemovitostí byl původní žalovaný 1) („katastrálním“) vlastníkem id. ¼ a každý ze žalovaných 2) a 3) („katastrálním“) vlastníkem id. 2/4 těchto nemovitostí.
Založil-li dovolatel žalobu na skutkové a právní argumentaci, že ze strany původně žalovaného 1) nemohlo po právu dojít k platnému darování uvedených spoluvlastnických podílů na žalované 2) a 3), logicky z toho plyne, že by ve vztahu ke straně žalované měl směřovat žalobní požadavek na soudní deklaraci spoluvlastnického podílu v rozsahu id. ½, a to ve prospěch zůstavitele – původně žalovaného 1) a ke dni jeho úmrtí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001). Nelze totiž obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010). Ani jediný dědic se totiž nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014).
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 20 D 117/2019-230, se toliko podává, že každý z nyní žalovaných 1) a 2) podle soudem schválené dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti se stává vlastníkem id. 1/10 předmětného nemovitého majetku, a dále „1/2 (jednou polovinou) celku práv a povinností zůstavitele, jako účastníka soudních řízení, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 8 C 403/2007, ve věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž je zůstavitel žalobcem, a společnost Hermes Media, a. s….žalovaným; a dále pod sp. zn. 30 C 109/2017, ve věci o určení vlastnického práva k nemovitosti, v němž je žalobcem společnost Hermes Media, a. s….a zůstavitel žalovaným (nyní se věc nachází u Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího pod sp. zn. 13 Co 423/2018), která nejsou pravomocně skončena…“ Dědický soud tudíž nerozhodoval (rozhodovat ani nemohl) o dědění id. ½ předmětného nemovitého majetku, k jehož druhé id. ½ žalobce nárokuje své vlastnické právo.
Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu