ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.222.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 222/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Koberce K+K spol. s r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Západní 1566/41, identifikační číslo osoby 47537795, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalovanému O. K. , zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem Advokátní kanceláře JANÁK, ZEITHAML & spol., se sídlem v Příbrami I, nám. TGM 142, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 255/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č.j. 26 Co 213/2012-681, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 8. srpna 2012, č.j. 26 Co 213/2012-686, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne ze dne 23. května 2012, č.j. 26 Co 213/2012-681, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 8. srpna 2012, č.j. 26 Co 213/2012-686, kterým byl (jako věcně správný) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. ledna 2012, č.j. 6 C 255/2010-654, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí (ve výroku I. cit. rozsudku) označených nemovitostí, podal žalovaný (prostřednictvím svého advokáta) včasné a (co do jeho obsahu) řádné dovolání, které však není ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel při meritorním rozhodování odvolací soud a na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. To se týká i tvrzené kolize mezi právním názorem odvolacího soudu a dovolatelem v dovolání citovanou judikaturou Nejvyššího soudu v otázce výkladu právních úkonů. Takový rozpor ovšem dovolací soud v této věci nezaznamenal, přičemž k této dovolací argumentaci žalovaného uvádí následující.
Právní úkon je ve smyslu občanského zákoníku projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34). Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak občanský zákon stanoví, že je neplatný. Rovněž neplatný je právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Naproti tomu neplatným není právní úkon pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný (§37). Neplatný je rovněž právní úkon, byl-li učiněn osobou nezpůsobilou k právním úkonům, anebo osobou jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§38). Podle platného občanského zákoníku neplatný je i právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§39).
K tomu, aby soud mohl přistoupit k aplikaci práva, musí nejprve příslušné normy chování, jak jsou upraveny v příslušném právním předpisu, vyložit (interpretovat). Tento výklad předchází fázi – zjednodušeně vyjádřeno - kdy soud v konkrétní věci, na zjištěný skutkový stav po provedeném dokazování, aplikuje příslušnou právní normu. Posouzení otázky platnosti právního úkonu znamená, že obsah daného právního úkonu je podroben rozboru, zda vyjádřený projev odpovídá požadavkům, které jsou na něj kladeny občanským zákoníkem. Jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí proto, že účastníkům např. smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002; všechna zde citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a v případě Ústavního soudu České republiky na webových stránkách www.nalus.usoud.cz ). Přitom jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím kvůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a na něj obsahově navazující judikaturu téhož soudu).
Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) přitom dlouhodobě ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu, který představuje jakési prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad atd.). Mechanická aplikace neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významném celku. Ústavní soud také ve své judikatuře apeluje, aby se obecné soudy vyvarovaly libovůle a měly na paměti, že jejich rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci, že jim uložená povinnost nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale také povinnost zjišťovat a formulovat, co konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věch sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 3/06, sp. zn. I. ÚS 50/03, sp. zn. IV. ÚS 611/05 atd.). Jinými slovy řečeno, soudy musejí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledků zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jaké jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 34/09, sp. zn. II. ÚS 3168/09, sp. zn. IV. ÚS 2417/12).
S přihlédnutím i k výše připomenuté judikatuře českého orgánu ochrany ústavnosti Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně připomíná, že při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela základní podmínku fungování právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Nesmí se rovněž opomíjet, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 33 Odo 30/2002), nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky vznikl již spor o obsah daného právního úkonu. Výklad projevu vůle ve smlouvě se totiž musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98).
Je ovšem také nutno zdůraznit, že je výrazem konstantní judikatury, že k absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené žalobcem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Správně přitom např. Krajský soud v Brně (ve svém usnesení ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/1999, případně v automatizovaném systému právních informací - ASPI) vyložil, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu a soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou neplatnost dovodí, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno zařadit ty, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem). Jinými slovy řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud pro takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007).
V posuzovaném případě odvolací soud mj. vycházel ze závěru, že mezi účastníky žádná smlouva o půjčce dne 1. června 2005 uzavřena nebyla (k tomu srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 8) a že tudíž následně nemohlo ani dojít k postoupení neexistující pohledávky, která se pak ani nemohla stát předmětem započtení ve smyslu §580 a násl. obč. zák., v důsledku čehož žalobkyně disponovala vůči žalovanému pohledávkou na doplatek kupní ceny za prodej předmětných nemovitostí, která ji nebyla i přes poskytnutí přiměřené lhůty k plnění žalovaným uhrazena, takže žalobkyně po právu od kupní smlouvy ze dne 27. ledna 2008 odstoupila, čímž došlo ke zrušení uvedené převodní smlouvy od samého počátku (§48 odst. 2 obč. zák.). Žalobkyně tak ve světle uvedených okolností v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně byla vlastnicí předmětných nemovitostí. Jestliže z těchto důvodů odvolací soud potvrdil žalobě vyhovující rozsudek o určení vlastnického práva žalobkyně k uvedenému nemovitému majetku, Nejvyšší soud (ve skutkových poměrech věci) v takto učiněném právně kvalifikačním závěru nespatřuje žádné pochybení či rozpor se svou judikaturou, příp. s judikaturou Ústavního soudu. Přitom k okolnostem tvrzeným v dovolání, jimiž dovolatel zpochybňoval skutkové závěry soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nebylo možné s ohledem na §237 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, neboť představovaly nepřípustné uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a o. s. ř.
Protože dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť předpoklady pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. (vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly) v dané věci splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. března 2013
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu