ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3365.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3365/2021-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janou Řehořkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Eliášova 914/17, proti žalovaným 1) J. B. , narozené XY, bytem v XY, 2) P. B. , narozenému XY, bytem v XY, 3) V. B. , narozené XY, bytem v XY, 4) V. B. , narozenému XY, bytem v XY, 5) H. B. , narozené XY, bytem v XY, 6) V. J. , narozenému XY, bytem v XY, 7) J. K. , narozenému XY, bytem ve XY, 8) P. K. , narozenému XY, bytem v XY, 9) F. K. , narozenému XY, bytem v XY, 10) R. K. , narozené XY, bytem v XY, 11) A. L. , narozenému XY, bytem v XY, 12) E. L. , narozené XY, bytem v XY, 13) V. N. , narozenému XY, bytem v XY, 14) M. N. , narozené XY, bytem v XY, 15) J. P. , narozené XY, bytem v XY, a 16) E. S. , narozené XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400/9, o zřízení služebnosti povolením nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 378/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. června 2021, č. j. 30 Co 15/2021-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 15 C 378/2019-155, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2020, č. j. 15 C 378/2019-161, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud za úplatu povolil služebnost ve prospěch pozemku p. č. XY zapsaného na LV č. XY, k. ú. XY (dále jen „panující pozemek“), které odpovídá právo nezbytné cesty po části pozemku p. č. XY zapsaného na LV č. XY, k. ú. XY (dále jen „služebný pozemek“), a to v rozsahu, jak bude tato zaměřena v geometrickém plánu v průběhu řízení vypracovaném R. M. pod č. 2367-245/2020 ze dne 30. 7. 2020 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 30 Co 15/2021-183, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), v nákladovém výroku II změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje např. na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2909/2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2015 či sp. zn. 22 Cdo 880/2018) a které nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud řešeny. Zaprvé nesouhlasí s tím, že dovolateli nesvědčí právo zřízení věcného břemene nezbytné cesty, neboť má ke svým nemovitostem (zahradě) nezbytný přístup zajištěn z ulice přes dům. Zadruhé považuje za nesprávný závěr, že mu nesvědčí právo zřízení věcného břemene, neboť odmítl možnost zřízení cesty obligací s žalovanými. Namítá, že nájemní smlouva jako taková nikdy neposkytne oprávněnému, který žádá zřízení práva cesty ke svým nemovitostem patřičnou právní jistotu, a že nový spoluvlastník služebného pozemku by mu mohl v souladu s §1107 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zabránit v užívání cesty. Zatřetí se neztotožňuje s tím, že mu nesvědčí právo zřízení věcného břemene nezbytné cesty, neboť může využít institutu podle §1021 a 1022 o. z. A konečně začtvrté odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval posouzením intenzity zatížení a míry omezení služebného pozemku formou služebnosti vůči omezení vlastnického práva vlastníka panujícího pozemku, jež spočívá v tom, že nemůže řádně užívat svůj pozemek. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahu dovolaní vyplývá právní otázka, zda lze odmítnutí zajištění přístupu na panující pozemek obligačním právem považovat za hrubou nedbalost ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nezbytnou cestu nepovolí, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 (uveřejněný pod č. 124/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), vyslovil, že soud nezbytnou cestu povolí, pouze pokud nelze zajistit přístup vlastníka k jeho pozemku z veřejné cesty jinak. Nezbytná cesta nebude povolena, pokud např. vlastník sousedního pozemku, který může sloužit k přístupu, nabízí prodej tohoto pozemku za obvyklou cenu, zřízení služebnosti za tržní cenu či žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. Jestliže však vlastník pozemku přecházení souseda přes pozemek jen trpí, nebo mu udělí prostý souhlas, který může být kdykoliv odvolán (tzv. výprosa), nelze dovodit, že je zajištěn přístup vlastníka ke stavbě. V takovém případě lze právo nezbytné cesty zřídit; jinak by totiž vlastník stavby byl v nejistotě ohledně přístupu, který by vlastník pozemku mohl kdykoliv znemožnit tím, že by souhlas odvolal [srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1419/2018 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, načež v návaznosti na konkrétní poměry posuzované věci uvedl, že sice nelze dát obecné vodítko ke stanovení délky trvání nájemního poměru, která by zajišťovala žadateli o nezbytnou cestu potřebnou právní jistotu, a soud by v takovém případě mohl žalobu o povolení služebnosti nezbytné cesty zamítnout, nicméně měl-li být v souzeném případě sjednán nájemní poměr k pozemku umožňující přístup ke stavbě sloužící k podnikání na dobu jednoho roku, pak takové řešení potřebnou právní jistotu žadateli o nezbytnou cestu nedává.
Dále pak v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, Nejvyšší soud doplnil, že výše uvedené pravidlo lze vztáhnout i na umožnění přístupu na základě smlouvy umožňující výpověď bez udání důvodů a s výpovědní lhůtou, která je tak krátká, že oprávněný je objektivně v nejistém postavení a uzavření smlouvy za nabízených podmínek po něm nelze spravedlivě požadovat; dokonce, i pokud smlouvu přesto uzavře, není tím vyloučen úspěch žaloby na zřízení nezbytné cesty. V této věci dospěl k závěru, že za hrubě nedbalé nelze považovat jednání žalobkyně, která odmítla uzavření obligační smlouvy, jež měla žalobkyni založit právo cesty, které mohlo být kdykoliv vypovězeno bez udání důvodů s osmidenní výpovědní lhůtou.
Dovolací soud také odkazuje na přiléhavý rozsudek ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, v němž se zabýval situací, v níž žalovaný navrhl v průběhu řízení o zřízení nezbytné cesty uzavření dohody o umožnění přístupu na základě obligačního práva. Zde vysvětlil, že „protože v případě zřízení nezbytné cesty jde o nucené omezení vlastnického práva v zájmu jiného vlastníka, je s přihlédnutím k principům ochrany vlastnického práva (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) třeba tam, kde takový postup není vůči žalobci zjevně nespravedlivý a není v rozporu s dobrými mravy, volit řešení spíše vyhovující zájmům vlastníka zatěžovaného pozemku. Jestliže žalobci apriorně vyloučili řešení věci smluvním zřízením závazkového práva, nedá se postupu odvolacího soudu, který žalobu zamítl, nic vytknout“.
Hrubou nedbalostí se rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod č. 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016].
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
V projednávané věci se soudy zabývaly následující situací. Žalobce je vlastníkem panujícího pozemku, který je zahradou, a dále pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu (dále jen „předmětný dům“, který je součástí řadové zástavby). Do předmětného domu žalobce vstupuje přímo z pozemní komunikace a panující pozemek má přístupný dveřmi z obývacího pokoje i z kuchyně. Na panujícím pozemku je umístěno venkovní posezení, dětské hřiště, venkovní bazén a zahrádka s plodinami a květinami. Je využíván k rekreačním i hospodářským účelům. Žalobce nedostatek spojení s veřejnou cestou shledával v potřebě údržby zahrady a předmětného domu. Žalovaní jsou spoluvlastníky služebného pozemku, který stojí v oploceném areálu s uzamykatelnými bránami a slouží jako přístupová cesta ke garážím v tomto areálu.
Ze zjištěného skutkového stavu dále vyplývá, že žalovaní byli ochotni uzavřít s žalobcem smlouvu o zřízení služebnosti s právem nezbytné cesty pro příslušníky domácnosti, přičemž žalobce jejich návrh nepřijal, neboť trval na zřízení práva stezky. V průběhu řízení před soudem prvního stupně pak žalovaní žalobci předložili návrh nájemní smlouvy, podle jehož obsahu měli vůli služebný pozemek žalobci pronajmout za účelem jízdy (mj. automobilem do váhy 5 tun, kolem a dětským kočárkem). Nájem navrhovali uzavřít na dobu neurčitou za nájemné ve výši 1 200 Kč ročně. V souladu s čl. VII návrhu smlouvy by nájem zanikl dohodou stran, smrtí nájemce, změnou vlastníka panujícího pozemku nebo odstoupením pro porušení smluvních podmínek, zejména neplacení nájemného. Žalobce návrh odmítl s tím, že je pro něj nevýhodný.
Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalobce zřízení služebnosti odůvodnil potřebou parkovat auto na svém pozemku či využívat přístup ze zahrady při jízdě jízdními koly, které musí jinak přenášet přes celé přízemí domu, tak k těmto účelům by nepochybně postačoval smluvní obligační vztah. Odvolací soud dále posoudil danou ofertu nájemní smlouvy a shledal, že ujednání o předpokladech ukončení navrhovaného nájmu na dobu neurčitou a o výši ročního nájemného skýtají pro žalobce dostatečnou právní jistotu a nejsou pro něj nevýhodně nastavená. Dospěl proto k závěru, že žalobce měl možnost si usilovaný přístup prostřednictvím přijetí dané nabídky na uzavření nájemní smlouvy zajistit. Z odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1419/2018, jenž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku učinil a v němž se dovolací soud zabýval možností zajištění nezbytného přístupu nájemní či kupní smlouvou, jednoznačně vyplývá, že nepřijetí návrhu nájemní smlouvy považoval za hrubě nedbalé jednání, jímž si způsobil nedostatek jím požadovaného přístupu, přičemž již z tohoto důvodu nebylo možné v souladu s §1032 odst. 1 písm. b) o. z. nezbytnou cestu povolit.
Úvahu odvolacího soudu, podle níž by akceptace návrhu nájemní smlouvy, resp. práva vyplývající pro žalobce z nájmu v souzeném případě objektivně postačovaly k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty, dovolací soud s ohledem na shora uvedený obsah oferty a žalobcem deklarovanou potřebu přístupu na panující pozemek nepovažuje za zjevně nepřiměřenou, pročež v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud v projednávané věci dostál judikatornímu požadavku na individuální posouzení, zda po žadateli v konkrétní věci lze spravedlivě požadovat, aby se spokojil s přístupem zajištěným jen obligačně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014). Úvaze odvolacího soudu ani v tomto směru není možné vytknout zjevnou nepřiměřenost. Správné je pak právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže nepovolil nezbytnou cestu, považuje neakceptaci uvedeného návrhu nájemní smlouvy za hrubě nedbalé jednání, jímž si žalobce nedostatek jím žádaného přístupu způsobil. Hrubě nedbalé jednání dovolatele tak spočívá v odmítnutí nabídky na uzavření nájemní smlouvy v situaci, kdy po něm bylo možné spravedlivě požadovat, aby nájemní smlouvu k zabezpečení nezbytné cesty uzavřel. Apriorní odmítnutí nabídky svědčí o žalobcově zřejmé bezohlednosti k zájmům žalovaných jakožto spoluvlastníků služebného pozemku.
Na rozdíl od případu posuzovaného Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 22 Cdo 651/2018, o niž dovolatel opírá svoji dovolací argumentaci, návrh nájemní smlouvy v nyní souzené věci neumožňoval žalovaným nájem vypovědět bez udání důvodů s krátkou výpovědní lhůtou. Naopak žalovanými předložený návrh nájemní smlouvy ve vztahu k možnosti ukončení nájmu vyzníval výrazně ve prospěch dovolatele. Co se týče výše nájemného, v tomto rozsahu lze plně odkázat na daný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 651/2018, v němž dovolací soud pro úplnost uvedl, že „požadavek žalované, aby jí žalobkyně za užívání cesty platila ročně 1 200 Kč, rozhodně nebyl nepřiměřený.“
Jestliže dovolatel namítá, že nájemní smlouva jako taková nikdy neposkytne oprávněnému, který žádá zřízení práva cesty ke svým nemovitostem patřičnou právní jistotu, neboť i nájem na dobu neurčitou (ačkoli uvádí „dobu určitou“, vzhledem ke kontextu dovolání se lze domnívat, že míní dobu neurčitou) lze kdykoliv vypovědět bez uvedení důvodu v tříměsíční výpovědní lhůtě, dovolací soud takový kategorický závěr s odkazem na text zákona, ustálenou judikaturu i komentářovou literaturu odmítá. Samotný zákonný text (§1029 odst. 2 o. z.) jednoznačně připouští možnost povolení nezbytné cesty i v jiné formě než ve formě služebnosti. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak vyplývá, že ačkoliv soudní praxe favorizuje povolení nezbytné cesty v podobě služebnosti, soud může přistoupit i ke zřízení nezbytné cesty v podobě obligace, vyžadují-li to zvláštní okolnosti a nezmaří-li to účel povolení nezbytné cesty (viz např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018). Komentářová literatura se pak s judikaturou dovolacího soudu ztotožňuje [viz např. Smolková, M. §1029 (Povolení nezbytné cesty), In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 4.; Dvořák, J., Tomsová, A., Zvára, M. §1029 (Právo nezbytné cesty). In: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III , 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 193.; Spáčil, J., Havlík, D., Králík, M. §1029 (Podmínky pro zřízení nezbytné cesty a její rozsah). In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–474) . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 202]. Důvod, pro který je třeba i obligační zajištění přístupu k nemovité věci akceptovat, spočívá v ochraně vlastnického práva vlastníka služebného pozemku. Jelikož zřízení nezbytné cesty je nuceným omezením vlastnického práva, je možné takový zásah připustit jen a pouze v rozsahu, v němž jej odůvodňuje potřeba řádného užívání služebného pozemku.
A konečně co se týče námitky dovolatele, že nový spoluvlastník – v případě změny některého ze spoluvlastníků služebného pozemku – by mohl v souladu s §1107 o. z. namítnout, že s nájemní smlouvou nebyl seznámen, a zabránit mu v užívání cesty, dovolací soud podotýká, že obligační práva, včetně nájmu, závadami ve smyslu §1107 o. z. nejsou [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 595/2021, a více viz Dobrovolná, E. §1107 (Vliv převodu vlastnického práva na závady váznoucí na věci), In: SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–474) . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 402]. Nájemci naproti tomu svědčí ochrana podle §2221 o. z., podle něhož na nového vlastníka přecházejí práva a povinnosti z nájmu přímo ze zákona a bez ohledu na to, zda o nájmu věděl nebo nevěděl.
Vzhledem ke skutečnosti, že závěr o způsobení si nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. v dovolacím řízení obstojí, přičemž jde o důvod, který by sám o sobě postačil k zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty, dovolací soud se dalšími v dovolání vymezenými otázkami a námitkami vztahujícím se k důvodům dalším [tj. existencí dostatečného přístupu k panujícímu pozemku, využitím institutů zakotvených v §1021 a 1022 o. z. a posouzením intenzity zatížení a míry omezení služebného pozemku vůči omezení vlastnického práva k panujícímu pozemku] nezabýval, neboť věcný přezkum napadeného rozhodnutí na jejich základě již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání žalobce je proto nepřípustné jako celek.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu