ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3394.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3394/2021-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované H. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Třebíči, Komenského náměstí 1342/7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 133/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2021, č. j. 39 Co 356,357/2020-675, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 10 280 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Lorence, advokáta se sídlem v Třebíči, Komenského náměstí 1342/7.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 7 C 133/2012-584, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2020, č. j. 7 C 133/2012-609, rozhodl, že ze zaniklého společného jmění manželů žalobce a žalované se do výlučného vlastnictví žalované přikazují pozemky parc. č. XY, XY, st. XY, jehož součástí je stavba, budova č. e. XY, a spoluvlastnický podíl ve výši 1/5 na pozemcích parc. č. XY a XY, vše v k. ú. XY (výrok I bod 1), a peněžní prostředky na bankovním účtu č. XY vedeném Českou spořitelnou, a. s., na jméno žalované, ve výši 45 253,03 Kč, ke dni 15. 7. 2009 (výrok I bod 2). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal peněžní prostředky na bankovním účtu č. XY vedeném u GE Money Bank, a. s., na jméno žalobce, ve výši 396,34 Kč, ke dni 15. 7. 2009 (výrok II). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání vypořádacího podílu částku 414 928,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 39 Co 356,357/2020-675, řízení o odvolání proti opravnému usnesení soudu prvního stupně zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a V potvrdil (výrok II), změnil jej v nákladovém výroku IV (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že právní otázka rozdělení dříve společného jmění byla soudy vyřešena v rozporu se zásadou hmotného práva, podle níž jsou podíly obou manželů stejné, a že se zde soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, dovolacím soudem je rozhodována rozdílně a pokud ne, měla by být v tomto případě tato právní otázka vyřešena jinak“. Soud měl také postupovat v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Za nesprávné považuje rozhodnutí soudů o přikázání chaty v XY do výlučného vlastnictví žalované. V doplnění dovolání žalobce shledal přípustnost dovolání v tom, že právní otázka účelného využití chaty (zejména hledisko bytové potřeby) „by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud“. Shledal rozpor mimo jiné s §742 odst. 1 písm. a), §10, §2 a §3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a také „aktuální judikaturou, kdy získané podíly obou manželů mají být stejné“. Nesprávně, v rozporu s právním řádem, měl odvolací soud posoudit také otázku „majetkového nároku na vypořádání slevy z kupní ceny bytu na adrese XY“. Dovolatel namítl, že doposud nebyla řešena „otázka účelného využití“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobce není přípustné, neboť v rozporu s §237 o. s. ř. v něm není jeho přípustnost řádně odůvodněna. V tomto směru žalovaná odkazuje na řadu rozhodnutí dovolacího soudu. Nadto doplnila, že žalobce především polemizuje se skutkovým hodnocením, které soudy obou stupňů zaujaly. Navrhla, aby dovolací soud jako nepřípustné či zjevně nedůvodné dovolání žalobce odmítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci dovolatel v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Na úvod dovolání naznačil právní otázku „rozdělení dříve společného jmění u obou instancí v rozporu se zásadou hmotného práva, podle níž podíly obou manželů jsou stejné“ a dále uvedl, že se zde soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, dovolacím soudem je rozhodována rozdílně a pokud ne, měla by být v tomto případě tato právní otázka vyřešena jinak“. Uvedené bez dalšího nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Dovolatel totiž nevymezil dostatečně konkrétní otázku přípustnosti dovolání, kterou by spojil s toliko jediným důvodem přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Dále dovolatel v doplnění dovolání pod titulkem „Předpoklady přípustnosti dovolání“ uvedl, že ve smyslu §237 o. s. ř. podal dovolání z toho důvodu, že právní otázka účelného využití chaty „by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud“. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť nemá oporu v §237 o. s. ř. V něm zakotvený důvod přípustnosti, podle něhož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, míří toliko na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit. Takového důvodu přípustnosti se však dovolatel zjevně nedovolává, neboť v dovolání nikterak nespecifikoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou by požadoval přehodnotit. Ani pouhé tvrzení, že postup soudu byl v projednávané věci v rozporu s aktuální judikaturou, k řádnému vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje. Dovolatel totiž v dovolání ve vztahu k otázce účelného využití chaty neuvedl byť i jen jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
Co se týče namítaného nesprávného posouzení „majetkového nároku na vypořádání slevy z kupní ceny bytu na adrese XY“, na posouzení takového nároku se napadené rozhodnutí ani nezakládá – nalézací soudy se totiž zabývaly právem na převod tohoto bytu, nikoli slevou z kupní ceny. Stejně tak se odvolací soud nezabýval ani otázkou jeho účelného využití.
Lze uzavřít, že dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Dovolaní žalobce obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce vůbec nezabýval.
Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu