ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3750.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3750/2021-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, proti žalované L. J. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 97/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. srpna 2021, č. j. 58 Co 300/2020-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 8. 2021, č. j. 58 Co 300/2020-195, se zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 14 C 97/2020-154, zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v obci a katastrálním území XY (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I). Předmětnou nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II) a uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. 58 Co 300/2020-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I), v nákladovém výroku IV změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vymezuje celkem pět otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny anebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Zaprvé pokládá otázku, zda došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, spravedlivé ochrany soukromých práv a zásady volného hodnocení důkazů v řízení o vypořádání spoluvlastnictví, pokud soudy založily své rozhodnutí na jednostranném hodnocení skutečností pouze v neprospěch žalobkyně. Soudy podle žalobkyně nezohlednily dlouhodobý nezájem žalované o předmětné nemovitosti, opakované neoprávněné zásahy do ní a bránění v její údržbě, jakož i zamlčování vlastnictví jiných nemovitostí. Potud se podle žalobkyně jedná o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou. Soudy měly také opomenout zákonný zákaz vypořádání spoluvlastnictví k újmě jednoho ze spoluvlastníků. Tím, že nezohlednily všechny relevantní skutečnosti pro rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví, se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 879/2005 a 22 Cdo 692/2019). Zadruhé jde o otázku, zda je přípustný postup soudu, který rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví založil na posouzení užívání pouze části nemovitosti bez zohlednění užívání ostatních částí nemovitosti. Touto otázkou se podle dovolatelky dovolací soud doposud nezabýval. Žalobkyně v této souvislosti tvrdí, že nikdy nebránila žalované v užívání garáže, kůlniček a zahrady. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné a řádně neodůvodněné. Třetí položenou otázkou je, zda došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů soudem, pokud soud učinil skutkový závěr o stavu nemovitosti, aniž by ho skutečně zkoumal. Táže se, zda jde o nepřípustný aktivismus ze strany soudu či správné hodnocení odvolacího soudu spočívající v domněnkách o stavu jiné nemovitosti (domu žalobkyně v XY) a péči o spoluvlastníka rodinnými příslušníky, pokud tyto skutečnosti nebyly v řízení nijak tvrzeny ani zkoumány. Začtvrté je dovolacímu soudu pokládána otázka, zda je dodržen korektiv spravedlnosti a dobrých mravů při vypřádání spoluvlastnictví v situaci, kdy spoluvlastník v pokročilém věku obývající předmětnou nemovitost nemá zajištěno náhradní bydlení způsobilé k okamžitému užívání a je tak v důsledku zrušení spoluvlastnictví nucen předmětnou nemovitost opustit, jakož i opustit své přirozené prostředí. Poslední, pátou otázkou je, zda je dodržen korektiv dobrých mravů při vypořádání spoluvlastnictví v situaci, kdy je nemovitost přikázána spoluvlastníku, který odmítne pečovat o původního vlastníka nemovitosti, který je v pokročilém věku, a v okamžiku, kdy nad ním ztrácí kontrolu, iniciuje řízení o omezení svéprávnosti, dále však nejeví žádný zájem o nemovitost, několik let plně respektuje užívání nemovitosti druhým spoluvlastníkem a ačkoli tvrdí, že má se spoluvlastníkem nenávistné vztahy, hodlá ve spoluvlastnictví setrvávat a nenávistné vztahy podněcovat. V této souvislosti odkazuje na kritérium historických rodinných vazeb k předmětu spoluvlastnictví (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4930/2010). Žalobkyně tvrdí, že se maminka účastnic rozhodla napravit přerušené historické vazby k rodinnému majetku skrze uzavření darovací smlouvy ze dne 6. 11. 2015 a pořízením poslední vůle. Konečně dovolatelka namítá, že odvolací soud nechal zcela bez významu návrh žalobkyně na úhradu vyšší částky vypořádacího podílu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že předmětnou nemovitost přikáže do výlučného vlastnictví žalobkyně a zaváže ji k úhradě vypořádacího podílu žalované. Dále žádá, aby soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu do doby, než rozhodne o věci samé.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud především předesílá, že se rozsáhlým obsahem dovolání žalobkyně domáhá revize prakticky všech skutkových a právních závěrů, které soudy v řízení učinily. Kromě výhrad právních nepřípustně uplatňuje i námitky směřující proti skutkovým zjištěním (která soudy buď neučinily vůbec, nebo učinily způsobem, se kterým dovolatelka nesouhlasí), jimiž je dovolací soud vázán a které v dovolání nemohou být přezkoumávány a revidovány. Okolnost, že řada námitek právní povahy je spojena (nepřípustně) s jiným skutkovým stavem, než ze kterého soudy vycházely, ve spojení s tím, že naznačené právní otázky, které dovolatelka žádá dovolacím soudem zodpovědět, jsou formulovány velmi obecně a rozsáhle, stěžuje jednoznačné vystižení konkrétní právní otázky, která by mohla případně založit přípustnost dovolání. Dovolací soud ostatně vychází z ustálené judikatury potud, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Žalobkyně jako první pokládá otázku, zda došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, spravedlivé ochrany soukromých práv a zásady volného hodnocení důkazů v řízení o vypořádání spoluvlastnictví, pokud soudy založily svá rozhodnutí na jednostranném hodnocení skutečností pouze v neprospěch žalobkyně.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), neobsahuje výslovná zákonná kritéria pro stanovení, kterému z více možných spoluvlastníků, kteří mají o společnou věc zájem a jsou solventní, má být společná věc přikázána za náhradu do výlučného vlastnictví, a poskytuje tak soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 692/2019). Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením sporným, ve kterém soud při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků věc přikáže do výlučného vlastnictví, zohledňuje především tvrzení účastníků prokázaná či vyvrácená v procesu dokazování, jakož i skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo. Je proto povinností účastníka, který se domáhá přikázání věci, aby tvrdil a prokazoval okolnosti, které by měly být zohledněny v jeho prospěch. Soud však nemá povinnost po takových skutečnostech pátrat bez návrhu účastníků, byť k nim může přihlédnout, vyjde-li jejich existence v průběhu řízení např. z dokazování najevo.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví soud musí vzít do úvahy kritérium výše spoluvlastnického podílu a účelné využití věci, jakož může vyjít i z jiných kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§2 a násl. o. z.), například návrh na poskytnutí vyšší finanční náhrady (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).
Dovolací soud nicméně opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016].
Soud prvního stupně výslovně pro přikázání předmětné nemovitosti žalobkyni, tj. v její prospěch, hodnotil hned několik skutečností. Zejména to, že žalobkyně obývá předmětnou nemovitost, má zde svoji domácnost a hradí zde náklady, ale také to, že je její vztah k předmětné nemovitosti zesílen tím, že na rozdíl od žalované žádnou nemovitost po svých rodičích nezískala. V její prospěch soud prvního stupně vyložil rovněž neměnnost postoje při vypořádání spoluvlastnictví, která podle něj naznačuje dlouhodobý a trvalý zájem o přikázání nemovitosti. S těmito závěry se odvolací soud ztotožnil. Zároveň shledal, že ve prospěch žalobkyně svědčí i její nabídka na zaplacení vyšší finanční náhrady žalované.
Naopak v neprospěch žalobkyně bylo soudem prvního stupně hodnoceno její chování spočívající v tom, že dlouhodobě bezdůvodně vylučovala žalovanou z užívání předmětné nemovitosti, že nebyla schopna zajistit prostřednictvím jiné osoby údržbu dvora, že sama předmětnou nemovitost užívala bez souhlasu žalované a že bez ohledu na její souhlas či stanovisko činila na předmětné nemovitosti rozsáhlé stavební úpravy. Vzhledem k panující „těžké nenávisti“ mezi účastnicemi řízení považoval dále soud prvního stupně za vyloučené, aby se tyto staly sousedkami, neboť by nadále docházelo ke konfliktům při sousedském soužití. I s těmito závěry se odvolací soud ztotožnil a dále v reakci na odvolací námitky uvedl, že z morálního hlediska nelze akceptovat jednání žalobkyně spočívající ve zneužití zdravotního stavu své matky za účelem bezúplatného nabytí většinového podílu na předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy, která následně byla shledána absolutně neplatnou pro jednání dárkyně uskutečněné v duševní poruše, která ji k takovému právnímu jednání činila nezpůsobilou. Zdůraznil, že k tíži žalobkyně je třeba zohlednit její opakované a úmyslné jednání v rozporu se zákonnými pravidly pro užívání společné věci.
To, že i odvolací soud zohlednil skutečnosti vážící se k oběma účastnicím, vyplývá výslovně mimo jiné i z bodů 63 a 66 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Lze konstatovat, že oba soudy v dané věci přihlédly k okolnostem, které s jistou mírou přesvědčivosti umožňují zdůvodnit přikázání předmětné nemovitosti každé z účastnic řízení. Přesvědčivě ozřejmily, která kritéria považují v dané věci za relevantní, a řádně odůvodnily svůj závěr o přikázání předmětné nemovitosti žalované (zejména s ohledem na opakované a úmyslné jednání žalobkyně v rozporu se zákonnými pravidly pro užívání společné věci). Výše nastíněné úvahy, které k tomu nalézací soudy vedly, dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
Tvrdí-li pak dovolatelka, že nalézací soudy založily svá rozhodnutí na jednostranném hodnocení skutečností pouze v její neprospěch, nelze ji přisvědčit. Nalézací soudy srozumitelně vysvětlily, jaké okolnosti hodnotily ve prospěch jedné i druhé strany. Je tak zjevné, že k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, spravedlivé ochrany soukromých práv a zásady volného hodnocení důkazů z dovolatelkou tvrzeného důvodu nedošlo.
Dovolatelka se dále táže, zda je přípustný postup soudu, který rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví založil na posouzení užívání pouze části nemovitosti (rodinného domu) bez zohlednění užívání jejích ostatních částí.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jak vyplývá z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, soudy při rozhodování o tom, komu ze spoluvlastníků společnou věc přikáží, si v rámci široké diskrece, kterou jim zákon poskytuje, samy s ohledem na konkrétní okolnosti případu vymezují pro danou věc relevantní kritéria.
Ve vztahu k normám s relativně neurčitou hypotézou je dovolacím soudem dovozováno, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003).
Dovolatelce v projednávané věci sice lze přisvědčit v tom, že odvolací soud její námitky, podle kterých žalované umožnila užívání jednotlivých částí předmětné nemovitosti (garáže, kůlniček a zahrady), považoval pro posouzení věci za „zcela nepodstatné“ (viz bod 57 napadeného rozsudku), nicméně již z toho je patrno, že odvolací soud namítanou okolnost při svém rozhodování zohlednil, pouze ji nepovažoval v dané věci za relevantní či rozhodnou. Zákon soudům neukládá, aby při rozhodování o tom, kterému spoluvlastníku společnou věc přikáží do výlučného vlastnictví, zohlednily dosavadní užívání všech částí společné věci. Bylo na nalézacích soudech, aby vymezily hypotézu právní normy, tj. §1147 o. z., na základě okolností, které lze v souzené věci považovat za podstatné. Za takové okolnosti soudy považovaly mimo jiné vylučování žalované z užívání rodinného domu a jeho výlučné užívání žalobkyní bez souhlasu žalované. I kdyby soudy užívání ostatních částí nemovitosti nezohlednily vůbec, resp. ani neuvedly, že se jedná o okolnost pro danou věc nepodstatnou, nebyla by jejich rozhodnutí v rozporu se zákonem, neboť soudy neměly povinnost přihlédnout k dalším okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné.
K tomu dovolací soud doplňuje, že je naprosto zřejmé, že soudy zaměřily svou pozornost primárně na otázku spojenou s užíváním rodinného domu, neboť v něm obě účastnice měly v úmyslu uspokojovat potřebu bydlení a ve vztahu k této okolnosti směřovala primárně tvrzení obou účastnic i prováděné dokazování. Obě účastnice řízení jsou podle skutkových zjištění nalézacích soudů osoby v důchodovém věku se sníženou pohyblivostí. Lze proto důvodně předpokládat, že obě účastnice řízení mohou osobně plnohodnotně užívat pouze obytnou část nemovitosti. Umožnění užívání zahrady, garáže a kůlniček tak mohlo mít pro žalovanou s ohledem na její zdravotní stav jen minimální hodnotu. Za těchto okolností tak dovolací soud nad rámec výše uvedeného nepovažuje přístup soudu prvního stupně zohledňující užívání pouze obytné části nemovitosti za zjevně nepřiměřený. Jinak řečeno, samotná okolnost, že by žalovaná mohla z předmětných nemovitostí případně užívat i jejich neobytné části by nebylo důvodem pro přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobkyně.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak zjevně nelze v tomto ohledu považovat ani za nepřezkoumatelné ani za řádně neodůvodněné. Uvádí-li odvolací soud, že námitky žalované ohledně umožnění užívání ostatních částí nemovitosti jsou pro posouzení věci zjevně nepodstatné, pak tak činí v kontextu ostatních relevantních okolností souzené věci. Odvolací soud spolu se soudem prvního stupně přitom přesvědčivě odůvodnily, které okolnosti považují v dané věci za rozhodné pro přikázání společné věci do výlučného vlastnictví žalované.
Otázka, zda došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů soudem, pokud tento učinil skutkový závěr o stavu nemovitosti, aniž by ho skutečně zkoumal, se podle obsahu dovolání zjevně týká nemovitosti č. p. XY v XY, jejíž většinovou spoluvlastnicí je žalobkyně a menšinový spoluvlastníci její synové.
Ani tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže.
Soud prvního stupně uvedl, že obě účastnice řízení mají zajištěno bydlení i v jiných nemovitostech bezbariérově srovnatelných s předmětnou nemovitostí. Toto skutkové zjištění učinil poté, co provedl důkaz fotografiemi (č. l. 82, 111, 112). Odvolací soud jeho závěr potvrdil a dodal, že v případě obou nemovitostí bude zapotřebí investovat do bezbariérového přístupu do domu. Nelze proto souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud učinil skutkový závěr o stavu nemovitosti žalobkyně v XY, aniž by ho skutečně zkoumal.
Vytýká-li rovněž dovolatelka odvolacímu soudu, že dospěl k závěru o tom, že žalobkyně bude možná v brzké době potřebovat osobní péči a příbuzní jí ji mohou lépe poskytnout, budou-li spolu s ní bydlet v patrovém domě v XY, aniž by tyto skutečnosti byly v řízení tvrzeny či zkoumány, dovolací soud podotýká, že se jedná o hodnotící úsudek odvolacího soudu, který tento učinil v rámci právního posouzení věci a jež má navzdory tvrzení žalobkyně základ v jeho skutkových zjištění. Nepochybně bylo totiž zjištěno, že žalobkyně a její synové jsou spoluvlastníci nemovitosti č. p. XY v XY, že jeden z jejích synů vlastní v témže městě další nemovitost a že žalobkyně je osobou vysokého věku. Je přitom všeobecně známou skutečností, že osoby vysokého věku často z objektivních či zdravotních důvodů potřebují pomoc s péčí o vlastní osobu a se zajištěním základních životních potřeb. Byť se tedy závěr odvolacího soudu o potenciální potřebě péče o žalobkyni rodinnými příslušníky výslovně neopírá o konkrétně zjištěné potřeby, dovolací soud ho nepovažuje za zjevně nepřiměřený, přičemž odvolací soud zásadu volného hodnocení důkazů z dovolatelkou tvrzeného důvodu neporušil. Ostatně i sama žalobkyně v průběhu řízení opakovaně poukazovala na své zdravotní obtíže a potřebu zajištění bezbariérového přístupu do objektu, takže pokud odvolací soud svůj hodnotící úsudek opřel i o tyto skutečnosti uváděné samotnou žalobkyní, jeho úvaha zjevně nepřiměřená není. V této části není ani řádně vymezena přípustnost dovolání, neboť žalobkyně pouze namítá rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se odůvodnění rozhodnutí, ale neobsahuje odkaz na žádné konkrétní (byť i jediné) rozhodnutí dovolacího soudu.
Co se týče otázky směřující k existenci či neexistenci náhradního bydlení žalobkyně, které by bylo způsobilé k okamžitému užívání, nejedná se o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou. Nadto se odvolací soud otázkou zajištění potřeby bydlení podrobně zabýval, což vyplývá i z předchozí části odůvodnění dovolacího soudu, a svůj závěr o způsobu vypořádání poměřoval i okolnostmi vztahujícími se k potřebě bydlení a k jejímu uspokojení. Ve vztahu k této otázce pak dovolání neobsahuje vůbec žádné vymezení přípustnosti dovolání a v této části trpí vadami bránícími jeho věcnému projednání.
Stejně tak i poslední dovolatelkou vymezená otázka je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Je totiž podmíněna skutkovými tvrzeními dovolatelky (např. že žalovaná odmítla pečovat o původního vlastníka nemovitosti nebo že žalovaná o předmětnou nemovitost nejeví žádný zájem a několik let plně respektuje užívání předmětné nemovitosti žalobkyní), která nemají oporu ve skutkových zjištěních nalézacích soudů. Skutková zjištění nalézacích soudů přitom nelze dovoláním úspěšně zpochybnit, neboť dovolací soud je jimi vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ; viz taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Ani tato otázka proto není způsobilá přípustnost dovolání založit.
Dovolatelka dále argumentuje tím, že soudy obou stupňů nezohlednily kritérium historických rodinných vazeb na předmětnou nemovitost, přestože se maminka účastnic řízení (paní L. G., jejich právní předchůdkyně) rozhodla napravit přerušené historické vazby k rodinnému majetku pomocí darovací smlouvy tak, že většinovou vlastnicí předmětné nemovitosti se měla stát žalobkyně. Přerušení historických rodinných vazeb dovolatelka zjevně shledává ve skutečnosti, že žalovaná na rozdíl od žalobkyně již jednu nemovitost od rodičů získala.
Žalobkyně správně uvádí, že historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010). Uvedené kritérium však vykládá nesprávně. Aby totiž bylo možné uvažovat o nápravě přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny, muselo by v minulosti k přerušení oněch vlastnických vazeb skutečně dojít. V projednávané věci účastnice řízení jakožto sestry zdědily každá ideální ½ předmětné nemovitosti po své matce, a nelze proto shledat, že by rodinná vazba k předmětné nemovitosti byla přerušena. Naopak odvolací soud správně zhodnotil (bod 63 napadeného rozsudku), že obě účastnice váže k předmětné nemovitosti skutečnost, že se jedná o historický rodinný majetek. Skutečnost, že žalovaná na rozdíl od žalobkyně již jednu nemovitost od rodičů v minulosti získala, není možné považovat za přerušení historických rodinných vazeb. Odvolací soud nadto zdůraznil, že nabytí v tomto případě ve prospěch žalované nebylo na základě darování, ale uzavřené kupní smlouvy, tj. úplatného právního jednání.
Nadto v souzené věci není naplněn předpoklad pro užití daného kritéria, kterým je rovnocenné vyznění ostatních kritérií pro účelné využití společné věci (viz výše). Hledisko rodinných či historických vazeb se ostatně uplatňuje v zásadě pouze v těch případech, kdy jednomu ze spoluvlastníků svědčí a druhému nikoliv a ostatní kritéria či hlediska v zásadě vyznívají rovnocenně; naproti tomu je obtížně uplatnitelné tam, kde takové kritérium svědčí oběma či všem spoluvlastníkům, což je i případ dané věci, kde se účastnice staly podílovými spoluvlastnicemi po své matce na základě výsledků dědického řízení.
Pokud jde o námitku žalobkyně, podle níž odvolací soud ponechal zcela bez významu její návrh na úhradu vyšší částky vypořádacího podílu, dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu je jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018). Z napadeného rozsudku (bod 61 a 66) je zřejmé, že odvolací soud návrh na poskytnutí vyšší finanční náhrady v úvahu vzal, avšak většina ostatních rozhodných kritérií svědčila ve prospěch tomu, aby předmětná nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví žalované. Danou námitku žalobkyně proto dovolací soud považuje za neodůvodněnou.
Konečně co se týče námitky opomenutí „zákonného zákazu vypořádání spoluvlastnictví k újmě jednoho ze spoluvlastníků“, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť takový zákaz zákon nestanoví. Naopak lze vycházet z toho, že právu žalobkyně na opuštění spoluvlastnického vztahu podle §1140 odst. 1 o. z. odpovídá povinnost soudu podle §1143 o. z. na její návrh zrušit a vypořádat spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. V situaci, kdy obě spoluvlastnice mají zájem na přikázání společné věci do svého výlučného vlastnictví a soud rozhodne v závislosti na rozhodných kritériích o jejím přikázání do výlučného vlastnictví žalované a žalobkyni přizná přiměřenou náhradu za její pozbyté spoluvlastnické právo, nelze na straně žalobkyně objektivně spatřovat jakoukoli újmu. Vznik subjektivně pociťované újmy pramenící z toho, že soud návrhu žalobkyně na přikázání společné věci do jejího výlučného vlastnictví nevyhověl, zákon v žádném případě nevylučuje. V opačném případě by totiž vůbec nemohl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnout, aniž by jedné či druhé straně takovou újmu nezpůsobil.
V zásadě výsledkem téměř každého soudního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být stav, který některý ze spoluvlastníků (nebo i všichni) považuje za újmu jemu způsobenou, neboť dochází k likvidaci dosavadního právního poměru a jeho nahrazení novým uspořádáním, nadto primárně vycházejícím ze zákonné posloupnosti způsobů vypořádání, kterými je soud vázán, a jen obtížně lze provést vypořádání spoluvlastnictví způsobem, se kterým budou beze zbytku spokojeni všichni účastníci soudního řízení.
Dovolatelka se pak zjevně nedovolává zákazu podle §1140 odst. 2 in fine , podle něhož spoluvlastník nesmí žádat o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků [podrobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)], neboť sama se s žalobou na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na soud obrátila.
Jestliže dovolatelka výslovně směřovala dovolání i proti rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, jde v této části o dovolání, kde zákonná úprava přípustnost dovolání výslovně vylučuje ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu