ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.466.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 466/2022-551
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce B. d. BB , IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, proti žalovaným 1) M. Š. , narozenému XY, bytem v XY, 2) N. Š. , narozené XY, bytem v XY, a 3) M. T. , narozenému XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Pavlem Dejlem, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, o uložení povinnosti zprovoznit výtah, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 139/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 12 Co 130/2019-484, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 12 Co 130/2019-484, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 29 C 139/2017-275, zamítl žalobu na uložení povinnosti vypracovat dokumentaci v míře potřebné pro zprovoznění výtahu v budově č. p. XY, která je součástí pozemku par. č. XY, v obci XY, katastrální území XY (výrok I), uložil žalovaným povinnost uvést výtah v této budově, vedoucí ze zvýšeného přízemí do 4. nadzemního podlaží, do provozu, a to do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok II), a povinnost strpět užívání tohoto výtahu „žalobci“ (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 Co 130/2019-318, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 7. 2019, č. j. 12 Co 130/2019-323 (opraveno bylo č. j. přezkoumávaného rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených výrocích II a III tak, že žalobu i v části o uvedení do provozu výtahu a o uložení povinnosti strpět jeho užívání zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Nejvyšší soud (dovolací soud) následně k dovolání žalobce rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 22 Cdo 1234/2020-375, ve výroku I, v části, ve které odvolací soud změnou výroku II soudu prvního stupně žalobu zamítl, zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 12 Co 130/2019-394, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku II o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal uvedení výtahu v budově č. p. XY, vedoucí ze zvýšeného přízemí do 4. nadzemního podlaží do provozu, a strpění užívání výtahu (výrok I). Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud následně k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 22 Cdo 530/2021-456, rozsudek odvolacího soudu znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 12 Co 130/2019-484, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. o věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dovolatelé) dovolání. Přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, a dále otázek, které mají být vyřešeny jinak, než v jednom z předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (má jít o rozsudek ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 530/2021); dovolatelé formulují celkem šest otázek, které mají zakládat přípustnost dovolání (k tomu viz dále). Dovolacím důvodem je tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
K uložení povinnosti uvést výtah do provozu:
Dovolatelé nejprve namítají, že povinnost uvést výtah do provozu nelze splnit, neboť výtah již nelze opravit. Podle judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2805/2006) je rozdíl mezi opravou věci, kterou dochází ke zprovoznění porouchané věci (právě toho se domáhal žalobce), a zhotovením či pořízením nové věci; právě pořízení nového výtahu ale představuje v projednávané věci jedinou možnost, jak uvést výtah do provozu. Zhotovení nového výtahu se nicméně žalobce nedomáhal a soud je vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1785/2007, uveřejněný pod číslem 26/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Napadeným rozhodnutím uloženou povinnost proto nelze vykonat, a napadené rozhodnutí je tak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1693/2005. Ostatně povinnost zprovoznit výtah neměla být dovolatelům vůbec uložena, neboť zanikla pro objektivní nemožnost plnění – opravu věci [§575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), resp. §2006 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“)].
Námitka nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí v dané věci nenaplňuje žádný dovolací důvod; materiální nevykonatelnost je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí a otázku vykonatelnosti je tedy třeba řešit v řízení o výkon rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5177/2008, nebo třeba usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014).
Jen na okraj se proto dodává, že ani představa dovolatelů ohledně rozdílu mezi opravou a zhotovením nové věci není zcela správná. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2805/2006, od něhož se měl odvolací soud v projednávané věci odchýlit (a které se navíc týká poněkud odlišné problematiky plnění smlouvy o dílo), bylo zjištěno, že žalovaný prováděl v objektu žalobce „opravu elektrického topení včetně izolace a výměny součástí po poškození povodní v srpnu 2002“, přičemž došlo mimo jiné i k dodatečné instalaci zařízení, které předtím součástí objektu žalobce vůbec nebylo. Přesto odvolací soud uzavřel, že nešlo o zhotovení nové věci, nýbrž o opravu „součásti věci hlavní“. Tuto úvahu potvrdil i Nejvyšší soud, když uvedl: „V daném případě předmětem smlouvy mezi žalobcem a prvním žalovaným byla oprava elektrického topení v domě žalobce, spočívající ve výměně částí poškozených po povodni, a dále izolace topení. Při opravě poškozeného topení došlo k výměně poškozených součástí, a pokud v jejím rámci bylo zapotřebí vynaložit i určité další práce, neznamená to, že se jednalo o zhotovení nové věci (…) či stavby na objednávku (…). V případě opravy či úpravy věci může samozřejmě vyvstat potřeba provést určité stavební práce, avšak je třeba rozlišovat, co je primárním účelem smlouvy. Samotné stavební práce měly ve vztahu k předmětu smlouvy a k hlavnímu předmětu činnosti prvního žalovaného, kterým byla oprava poškozeného topení v domě objednatele, pouze druhotnou povahu. Oprava věci může totiž v sobě zahrnovat i provedení dalších nezbytných prací, které vyžaduje povaha objednané opravy.“
K obsahu věcného břemene podle §28d zákona č. 42/1992 Sb.:
Nesprávný má být rovněž právní názor odvolacího soudu, podle kterého „obsah a rozsah práv a povinností mezi vlastníkem domu a bytovým družstvem zákon blíže neupravuje“. Tento závěr, vyjádřený v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 530/2021, by měl Nejvyšší soud přehodnotit. Dovolatelé tvrdí, že obsah věcného břemene je v §28d zákona č. 42/1992 Sb. vymezen zcela konkrétně a taxativně. „Omezuje vlastníka zatížené nemovitosti (povinného) tak, že je povinen respektovat, že byty zřízené nástavbou či vestavbou provedenou oprávněným je oprávněn svým jménem a na svůj účet pronajímat namísto něho oprávněný, postupuje-li přitom oprávněný podle předpisů o nájmu družstevních bytů.“ Právní závěr odvolacího sudu je proto v rozporu rovněž s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, podle které určení rozsahu či způsobu výkonu věcného břemene je na soudu pouze v případě, nebyl-li určen právní skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008, uveřejněný pod číslem 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní – „Rc 7/2010“).
Napadené rozhodnutí nelze podle nich opřít ani o §2247 odst. 2 o. z., podle kterého pronajímatel zajistí po dobu nájmu nezbytné služby, přičemž se má za to, že nezbytnou službou je případně provoz výtahu. Dovolatelé namítají, že slovo „případně“ je třeba rozumět tak, že jde o případy, kdy zákon stavbu výtahu vyžaduje – pak jde o nezbytnou službu, kterou zajistí pronajímatel. Podle §28 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, se nicméně povinnost vybudovat výtah netýká stavby dovolatelů. Také výklad §2247 odst. 2 o. z. by měl proto dovolací soud přehodnotit; povinnost vybudovat výtah dovolatelům ze zákona nevyplývá a je třeba vycházet z toho, že rozsah služebnosti má být spíše menší než větší, a má tedy povinného zatěžovat co nejméně (§1258 o. z.).
Zákonná omezení základních práv a svobod (v tomto případě omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem) musí podle dovolatelů dopadat na všechny případy stejně, aby bylo zajištěno rovné omezování práv. Pokud tedy obecné soudy nedovozují povinnost vybudovat výtah u všech vlastníků srovnatelných nemovitostí zatížených věcným břemenem podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., vykládají obsah zákonného věcného břemene v rozporu s požadavkem na to, aby soudy „rozhodovaly, tj. interpretovaly a aplikovaly právo ve stejných případech stejně (tento požadavek vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 24/17, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11)“. Potud dovolání.
Podle §28d zákona č. 42/1992 Sb. se za uvedených podmínek dnem účinnosti zákonného opatření zřizuje ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na budově věcné břemeno podle §151n a násl. obč. zák., které dále omezuje vlastníka budovy tak, že
a) pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu;
b) družstvo nebo jeho právní nástupci mají k těmto bytům práva a povinnosti pronajímatele, není-li mezi nimi a vlastníkem budovy dohodnuto jinak;
c) pro stanovení nájemného z těchto bytů platí předpisy o způsobu výpočtu nájemného v bytech stavebních bytových družstev;
d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci; úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě.
V předchozím rozhodnutí v této věci k tomu Nejvyšší soud uvedl: „K tomu je dále třeba dodat, že hovoří-li zákon č. 42/1992 Sb. o tom, že věcné břemeno ‚omezuje vlastníka budovy tak, že pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu‘, neznamená to, že obsah a rozsah věcného břemene podle §28d transformačního zákona se řídí právní úpravou nájmu družstevního bytu; takovou úpravou se řídí vztah nájemce bytu a bytového družstva, které je oprávněným z věcného břemene a které má podle §28d písm. b) transformačního zákona pro účely nájemního vztahu postavení pronajímatele. Obsah a rozsah práv a povinností mezi vlastníkem domu a bytovým družstvem tedy zákon blíže neupravuje.“
Dovolací soud vychází z toho, že ustanovení §28d zákona č. 42/1992 Sb. je třeba interpretovat jako celek. Z §28d písm. a), c) a d) jednoznačně vyplývá, že se týkají vztahu členů bytového družstva (nájemců) a bytového družstva (pronajímatele), nicméně žádným způsobem neřeší vztah družstva (oprávněného z věcného břemene) k vlastníkům domu (povinným z věcného břemene). Samotný §28d písm. b) sice lze na první pohled interpretovat i tak, jak naznačují dovolatelé, v kontextu celého §28d jde však i v tomto případě o vztah bytového družstva a jeho členů – byt členům družstva pronajímá družstvo samotné, nedohodne-li se s vlastníky domu jinak.
Pokud by uvedené ustanovení mělo být vykládáno tak, že obsah věcného břemene skutečně spočívá v právu vykonávat k bytům práva a povinnosti pronajímatele (jak tvrdí dovolatelé), docházelo by k nepřípustnému omezení vlastnického práva majitelů domu. Zřízení věcného břemene, které spočívá ve výkonu všech práv a povinností pronajímatele, totiž fakticky znamená přenést na oprávněného podstatnou část výkonu vlastnického práva k celému domu, a tedy zásadní omezení vlastnického práva vlastníků domu. Těžko např. dovozovat, že bytové družstvo má povinnost (a ve vztahu k vlastníkům domu i právo) udržovat celý dům ve stavu způsobilém k užívání (§2257 odst. 1 o. z.). Dovolací soud proto neshledává důvod odchýlit se od předchozí rozhodovací praxe, a protože dospěl k tomu, že obsah a rozsah věcného břemene není stanoven ustanovením §28d zákona č. 42/1992 Sb., není jeho rozhodnutí ani v rozporu s Rc 7/2010.
K výkladu §2247 odst. 2 o. z. se dovolací soud vyjádřil v předchozím rozhodnutí v této věci, přičemž – jak je z rozhodnutí patrné – stejný postoj zaujímá též dosavadní komentářová literatura. Dovolatelé nyní nepolemizují se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v předchozím rozhodnutí, předkládají vlastní, alternativní výklad, který nezpochybňuje úvahy vyslovené v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Dovolací soud proto neshledává důvod odchýlit se od předchozího výkladu §2247 odst. 2 o. z.
Jde-li konečně o judikaturu Ústavního soudu, podle které soudy mají vykládat a aplikovat právo ve stejných případech stejně, klíčové je zde slovní spojení „stejný případ“. V předchozím rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 530/2021, Nejvyšší soud uvedl, že „z §1258 o. z. vyplývá, že obsah a rozsah služebnosti je určen tím, co je nutně potřeba k jejímu výkonu. Co je nutně třeba k výkonu služebnosti, přitom vyplývá především ze zákona, z dohody stran a dále z místních zvyklostí. Není-li obsah a rozsah věcného břemene určen zákonem či dohodou stran a nevyplývá-li ani z místních zvyklostí, vychází soud z individuálních okolností věci při zohlednění všech relevantních okolností (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016, na které dovolatel odkazuje); ovšem výklad má být restriktivní, neboť se má za to, že ‚je rozsah nebo obsah spíše menší než větší‘“.
Protože v této věci není obsah a rozsah věcného břemene určen zákonem ani dohodou stran, vyšly soudy z individuálních okolností věci, své závěry řádně odůvodnily, a napadené rozhodnutí tak není v rozporu ani s výše zmíněnou judikaturou Ústavního soudu.
K otázce legitimního očekávání žalobce:
Dovolatelé dále namítají, že žalobci nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že bude moci výtah navždy užívat. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) i podle ustálené judikatury Ústavního soudu (zmiňují např. usnesení ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 324/02), musí být takové očekávání dostatečně konkrétní a objektivní a musí mít dostatečný základ ve vnitrostátním právu. Právní a soudní ochrana není zásadně přiznávána pouhé naději, byt' by byla pochopitelná, ale pouze legitimnímu očekávání nadaného určitou kvalitou, konkrétně takovému, které má základ ve vnitrostátním právu a je opakovaně utvrzováno ustálenou soudní praxí týkající se příslušné zákonné úpravy. Legitimní očekávání musí být více určité než pouhá naděje a musí být založeno na ustanovení právního předpisu či právním úkonu jako je rozhodnutí soudu (rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Poláček a Poláčková proti České republice, ze dne 10. 7. 2002, stížnost č. 38645/97).
Dovolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 28. 4. 2021, č. j. 22 Cdo 530/2021-456) uvedl, že členům bytového družstva (žalobce) vzniklo legitimní očekávání, že byty, do nichž investovali své prostředky, budou moci využívat konkrétním způsobem zahrnujícím provoz výtahu. Důvodem takového očekávání bylo to, že výtah byl postaven právě v souvislosti s nástavbou a jeho využití bylo v minulosti dokonce smluvně zajištěno.
Na tomto závěru nemá dovolací soud důvod nic měnit. Tvrdí-li dovolatelé, že legitimní očekávání žalobce nebylo dostatečně „konkrétní a objektivní“, Nejvyšší soud takový názor nesdílí. Z důvodů výše popsaných má za to, že představa členů družstva ohledně užívání výtahu mohla být naopak velmi konkrétní a také objektivní, neboť bytová nástavba byla budována právě s tím, že k ní bude zajištěn přístup pomocí výtahu.
Z napadeného rozhodnutí je navíc zřejmé, že legitimní očekávání členů bytového družstva má zákonný základ, protože soudy dovodily, že provoz výtahu v tomto případě náleží do obsahu zákonného věcného břemene vzniklého na základě §28 zákona č. 42/1992 Sb.
K ústavní ochraně vlastnického práva žalovaných:
Odvolací soud uvedl, že přijatý závěr odpovídá také čl. 11 odst. 3 zák. usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), neboť „odstavení výtahu žalovanými je na újmu žalobce, tedy v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy“. S tím dovolatelé nesouhlasí, tvrdí, že jsou to naopak oni, do jejichž práva bylo nedůvodně zasaženo; výtah odstavili z provozu právě proto, aby zabránili vzniku újmy na právech druhých, resp. na lidském zdraví. Uložení povinnosti uvést do provozu výtah není ústavně konformní, neboť jde o omezení vlastnického práva dovolatelů, které není stanoveno zákonem, nesleduje legitimní cíl a není k újmě dovolatelů proporcionální (k vyjmenovaným podmínkám ústavní konformity omezení vlastnického práva odkazují na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, od něhož se měl odvolací soud v této věci odchýlit).
Namítají také, že omezení vlastnického práva dovolatelů není proporcionální ve vztahu k výhodě žalobce (k tomu odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, a tam uvedený požadavek na proporcionalitu omezování základních práv).
Podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Dovolatelé jsou skutečně povinni počínat si tak, aby výkon jejich vlastnického práva nepoškozoval lidské zdraví (čl. 11 odst. 3 Listiny); to ovšem neznamená, že zároveň nemusí plnit povinnost udržovat výtah v provozuschopném stavu tak, aby členové družstva žalobce mohli vykonávat práva odpovídající existujícímu věcnému břemeni.
K námitce, že dovolatelům uložená povinnost odporuje čl. 11 Listiny, neboť nesleduje legitimní cíl a nepřiměřeně zasáhne do jejich základních práv: Tímto se zabývaly nalézací soudy i dovolací soud v předchozím rozhodnutí v této věci; zejména soud prvního stupně svůj závěr velmi podrobně odůvodnil (srov. bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uvedl také – a to nyní opakovaně zdůrazňuje i Nejvyšší soud – že povinnost nést náklady na zachování a opravy věci má primárně žalobce, dovolatelé jsou pak povinni poměrně na náklady přispívat, anebo se užívání výtahu zdržet (§1263 o. z.).
Protože povinnost zajistit provoz výtahu vyplývá z obsahu věcného břemene a dovolatelé mají zároveň možnost náklady na jeho opravu zcela přenést na žalobce (zdrží-li se oni, resp. osoby, které by od nich mohly odvozovat – zejména nájemníci – právo užívání výtahu), nelze mít uložení povinnosti uvést výtah do provozu za nedovolené omezení jejich ústavně zaručených práv, v tomto případě práva vlastnického. Ani s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu tak není napadené rozhodnutí v rozporu.
K námitce svévolného postupu odvolacího soudu:
Dovolatelé konečně tvrdí, že odvolací soud postupoval svévolně, uložil-li jim povinnost uvést ve svém domě do provozu výtah, přestože „již dříve pravomocně rozhodl, že žalobci nesvědčí právo na to, aby mu žalovaní tento výtah umožňovali užívat“.
Tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08. Dovolatelé tedy patrně dovozují, že uloží-li soud povinnost, která nemůže zajistit ochranu žalobcova práva, jde o projev svévole, který odporuje principu právního státu.
Takový závěr ale z judikatury nevyplývá. Ústavní soud vyjádřil v uvedeném nálezu přesvědčení, že je v rozporu s principem vhodnosti (jehož obsahem je zvažování zásahu do základního práva z pohledu možného naplnění sledovaného účelu), jestliže není „příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Není-li daný zásah způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde o projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního státu.“ To se však týká proporcionality omezování ústavně zaručených práv, nikoli formulace výroku soudního rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu