ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.700.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 700/2022-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalovanému J. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Helenou Pilařovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 223/38, o určení práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 43/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 16 Co 177/2021-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 16 Co 177/2021-133, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Heleny Pilařové.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne ze dne 15. 6. 2021, č. j. 7 C 43/2020-109, určil, že „nemovitá věc parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba rodinného domu s č. p. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj Katastrální pracoviště XY, pro k. ú. XY, obec XY, je ve prospěch žalobkyně jako oprávněné zatížena věcným břemenem postihujícím vlastníka této nemovité věci, a to právem služebnosti bytu spočívajícím v právu doživotního bezplatného užívání pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba rodinného domu s č. p. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj Katastrální pracoviště XY, pro k. ú. XY, obec XY, v rozsahu práva výlučného užívání I. nadzemního podlaží tohoto domu tvořeného místností kuchyně, tří pokojů s příslušenstvím a předsíní a společném právu spolu s vlastníkem této nemovitosti užívání místností sloužící jako chodba spojující označené místnosti se vstupem do domu, sklepa v prvním podzemním podlaží a pozemku, jehož je dům součástí“ (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni na nákladech řízení 21 400 Kč (výrok II).
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 16 Co 177/2021-133, změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Soudy vyšly z následujících zjištění rozhodných pro posouzení věci:
Dne 5. 12. 2007 uzavřeli D. J. (matka žalovaného) jako povinná a manželé V. V. a A. V. (žalobkyně) jako oprávnění dohodu o bezplatném užívání domu č. p. XY a pozemku parc. č. XY (dále též jen „nemovitosti“). Na dohodě byly ověřeny podpisy účastníků, ke vkladu práva užívání do katastru nemovitostí však nedošlo. Ke dni uzavření dohody byly nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví H. S. a V. V. (otce H. S. a D. J.) a D. J., byť to v dohodě prohlásila, nebyla jejich výlučnou vlastnicí, ani podílovou spoluvlastnicí. Podílovou spoluvlastnicí nemovitostí se D. J. stala až na základě darovací smlouvy z 5. 8. 2008, kdy na ni svůj spoluvlastnický podíl převedl její otec V. V. Kupní smlouvou z 25. 5. 2009 se stal výlučným vlastníkem nemovitostí žalovaný, který je získal od své matky D. J. a tety H. S. Dne 4. 3. 2020 uzavřeli žalobkyně a žalovaný dohodu o ukončení platnosti a účinnosti „dohody o bezplatném užívání nemovitostí ze dne 5. 12. 2007“ k datu 6. 3. 2020 s tím, že žalovaný „vstoupil jako nový povinný“ do práv a povinností vyplývajících z dohody z 5. 12. 2007, žalobkyně se po smrti svého manžela „stala jedinou oprávněnou“ z dohody z 5. 12. 2007. Žalobkyně se poté zavázala odhlásit do 5. 3. 2020 z trvalého bydliště a nemovitosti vyklidit. Dne 14. 5. 2008 uzavřela A. V. (žalobkyně) jako povinná z věcného břemene s oprávněným z věcného břemene M. Z. dohodu o zrušení věcného břemene k nemovitostem, které získala v souvislosti s dědickým řízením po své zemřelé matce, paní R. Z., a k nimž bylo v rámci schválení dohody o vypořádání dědictví (v roce 1994) zřízeno dohodou zrušené věcné břemeno bydlení pro pozůstalého syna M. Z.
Žalobkyně tvrdí, že po celou dobu žila v dojmu, že jí platně vzniklo právo doživotního bezplatného užívání nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, a že toto právo vydržela, neboť dohodu o bezplatném užívání nemovitostí ze dne 5. 12. 2007 považovala za platně uzavřenou. Dále tvrdí, že dohodu o ukončení platnosti a účinnosti „dohody o bezplatném užívání nemovitostí ze dne 5. 12. 2007“ podepsala dne 4. 3. 2020 pod nátlakem.
Žalovaný namítá, že s ohledem na žalobkyní uzavřenou dohodu o zrušení věcného břemene s M. Z. dne 14. 5. 2008, musela mít žalobkyně (i s ohledem na svůj dospělý věk) povědomí o tom, jakým způsobem se zřizuje věcné právo k nemovité věci, a že toto právo může zřizovat pouze vlastník věci. D. J. v době podpisu dohody o bezplatném užívání nemovitostí zapsaných na LV č. XY nebyla výlučnou vlastnicí těchto nemovitých věcí (k nimž bylo žalobkyni zřizováno doživotní bezplatné užívání), a nebyla ani jejich podílovou spoluvlastnicí. Žalobkyně si toho musela být vědoma.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Domnívá se, že odvolací soud postupoval v otázce posouzení její dobré víry rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně poukazuje na usnesení sp. zn. 22 Cdo 1703/2005 ze dne 21. 9. 2005, usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 a rozhodnutí sp. zn. IV ÚS 200/18 ze dne 2. 4. 2018 (takové rozhodnutí však na internetových stránkách Ústavního soudu nebylo možné dohledat a lze se domnívat, že dovolatelka měla na mysli nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV ÚS 2000/18, na který poukazoval i odvolací soud – poznámka dovolacího soudu).
Odvolacímu soudu vytýká, že ze zjištění, že dne 14. 5. 2008 uzavřela jako povinná z věcného břemene s M. Z. jako oprávněným z věcného břemene dohodu o zrušení věcného břemene, tedy smlouvu obdobného typu, učinil nesprávnou úvahu, že byla dostatečně obeznámena s institutem věcného břemene, a že si tudíž musela být vědoma, kdo je oprávněný a kdo povinný z věcného břemene, i to, že věcná břemena může zřizovat toliko výlučný vlastník, resp. všichni spoluvlastníci předmětné věci (nemovitosti). Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 a úvahu odvolacího soudu o tom, že nemohla být v dobré víře, že užívá nemovitosti na základě dohody o zřízení věcného břemene ze dne 5. 12. 2007, považuje za zjevně nepřiměřenou.
V neposlední řadě namítá, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení věci, neboť provedl důkazy (dohodu o zrušení věcného břemene ze dne 14. 5. 2008), které žalovaný předložil až při jednání konaném dne 15. 6. 2021. Prolomil tak koncentraci řízení, k níž došlo již dne 13. 10. 2020 a odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1830/2019.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné odmítl a rovněž aby odmítl její návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a v souladu s judikaturou dovolacího soudu, ze které ostatně vychází.
Dovolání není přípustné; tvrzené předpoklady jeho přípustnosti nejsou dány.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitkám dovolatelky, jimiž zpochybňuje úvahu odvolacího soudu, že nebyla – se zřetelem ke všem okolnostem – v dobré víře, že jí tvrzené věcné právo náleží:
Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporné právo patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, jehož obsah je dovolatelce, která na ně odkazuje, znám a je přístupné – stejně jako další rozhodnutí zde uvedená - veřejnosti na www.nsoud.cz , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
V poměrech právní úpravy dané zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uzavřel, že držba způsobilá k řádnému vydržení podle §1089 a násl. o. z. musí být poctivá (§1089 ve spojení s §992 odst. 2 o. z.) a pravá (§993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu §991 o. z. Odkázal přitom na důvodovou zprávu, podle které se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Podle dovolacího soudu se držba musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci.
V nyní posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že dovolatelka nemohla být v dobré víře, pokud ví, že právo odpovídající věcnému břemeni vykonává na základě smlouvy, kterou uzavřela osoba, jež není vlastníkem věci. Úvahu odvolacího soudu, že dovolatelka o bjektivně vzhledem ke všem okolnostem měla vědět, že v dobré víře být nemůže, nelze považovat za zjevně nepřiměřenou, jestliže ji odvolací soud založil i na zjištění, že d ovolatelka již smlouvu obdobného typu uzavírala, a proto musela mít přinejmenším pochybnosti o tom, zda jí (údajné) věcné právo vzniklo, jestliže věděla, či musela vědět, že dohodu o bezplatném užívání nemovitostí zapsaných na LV č. XY, od které své právo odvozuje, uzavřela s osobou (D. J.), která v době jejího podpisu nebyla výlučnou vlastnicí těchto nemovitých věcí (nebyla ani jejich podílovou spoluvlastnicí).
Dovolatelka rovněž odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterých se připouští i výjimečné vydržení práva na základě právního omylu.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 7), na který dovolatelka poukazuje, platí: „Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít o např. o nejasné znění zákona).“
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně již obdobný typ smlouvy uzavírala, a že tedy k okamžiku schválení dědické dohody v roce 1994 musela a mohla mít povědomí o způsobu zřízení a zřizování věcného břemene a s ohledem na dohodu o zrušení věcného břemene ze dne 14. 5. 2008 i povědomí o způsobu zániku tohoto věcného břemene. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že si musela a mohla být vědoma toho, kdo je z obecného pohledu oprávněný a povinný z věcného břemene, že jej může zřizovat toliko výlučný vlastník, resp. spoluvlastníci předmětné nemovité věci, není úvaha odvolacího soudu o tom, že se nemůže dovolávat dobré víry a vydržení věcného břemene služebnosti bytu k nemovité věci zjevně nepřiměřená, a není ani v rozporu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Je především vhodné poznamenat, že zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se prosazuje i nadále, i když ji zákonné předpisy výslovně neuvádí; přesto právní omyl nemusí vyloučit oprávněnou držbu, pokud držitel je „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, že mu vykonávané právo náleží. Jinak řečeno, jde o případ, kdy se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Může jít o případ nejasného znění zákona. Platí tedy zásada, že neznalost zákona neomlouvá, mohou z ní být i výjimky, avšak jde o zcela výjimečné situace. V této věci není znění zákona nejasné a žalobkyně neuvedla nic, co by objektivně mohlo její dobrou víru založit, jestliže věděla, že právo odpovídající věcnému břemeni vykonává na základě smlouvy, kterou uzavřela osoba, jež není vlastníkem věci, byť by snad „subjektivně“ mohla být o svém právu přesvědčena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001). Jinak řečeno, i kdyby žalobkyně neměla se zřizováním věcného břemene zkušenost, není tu žádný důvod pro výjimečnou omluvitelnost právního omylu.
Dále Nejvyšší soud poznamenává, že sama žalobkyně při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat, mohla D. J. či svého manžela ještě za jeho života upozornit na možnost sjednání nápravy tím, že uzavřou řádnou smlouvu o zřízení věcného břemene bydlení (služebnosti bytu) s následným vkladem do katastru nemovitostí nebo že uzavřou smlouvu o bezplatném užívání, kterou by však uzavřel samotný vlastník nemovité věci či za vlastníka nemovité věci řádně zplnomocněná osoba. To se však nestalo a i vzhledem k tomu omyl žalobkyně ohledně jí uzavřené dohody o zřízení věcného břemene ze dne 5. 12. 2007 nemůže být omluvitelný.
Dovolatelka v neposlední řadě namítá, že došlo k prolomení koncentrace řízení a odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1830/2019.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že představuje nepřípustné novum, které dovolatelka uplatnila až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení však nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
K tomu lze pouze uvést, že po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím rozhodoval soud prvního stupně o věci znovu a dovolatelka měla k uplatnění námitek ohledně prolomení koncentrace řízení dostatek prostoru. Mohla tak učinit již na jednání soudu prvního stupně konaném dne 15. 6. 2021, na kterém byl důkaz dohodou o zrušení věcného břemene ze dne 14. 5. 2008 proveden, dále tak mohla učinit ve vyjádření k odvolání žalovaného nebo na jednání odvolacího soudu konaném dne 29. 9. 2021. To však neučinila.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že se Krajský soud v Brně neodchýlil od žalobkyní uváděné rozhodovací praxe.
Dovolání žalobkyně proto není přípustné a Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu zamítl dovolací soud pro nedůvodnost i návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 26. 10. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu