ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1028.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1028/2022-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce I. S. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 801/0, proti žalovanému Z. G. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 216/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, č. j. 38 Co 61/2020-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 278 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím podle kupní smlouvy ze dne 16. 6. 2015, kterou žalobce převedl na žalovaného nemovité věci v k. ú. XY, obec XY.
Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 10 C 216/2018-70, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku), změnil výrok II co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, v němž nesouhlasil s hodnocením odvolacího soudu, podle kterého dohodu účastníků ze dne 10. 8. 2015 nelze hodnotit jako platné odstoupení od kupní smlouvy, neboť podmínky předvídané v bodu V. kupní smlouvy nenastaly. Podle žalovaného lze z uvedeného závěru odvolacího soudu „implicitně dovodit“, že strany kupní smlouvy nebyly oprávněny uzavřít dohodu o oboustranném odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí po provedení vkladu vlastnického práva. Tento závěr odvolacího soudu je podle žalobce v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4840/2015. Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek soudu druhého stupně tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně, že se žaloba zamítá, a zároveň rozhodl o povinnosti žalobce uhradit žalovanému náklady řízení před soudy nižších stupňů i soudem dovolacím.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Podle něj v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že mezi účastníky nedošlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu pak žalobce považoval za nepřiléhavý. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobce, podle které se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže „implicitně uzavřel“, že dohodou ze dne 10. 8. 2015 nebyly smluvní strany oprávněny od kupní smlouvy platně odstoupit, se míjí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021). Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že k odstoupení od kupní smlouvy nedošlo, neboť nebyly naplněny předpoklady uvedené v bodu V. kupní smlouvy (srov. bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku), a nikoliv z toho důvodu, že by nebylo možné od smlouvy odstoupit na základě oboustranné dohody stran, jak v dovolání nesprávně předstírá žalovaný.
K tomu dovolací soud doplňuje, že odvolací soud při v rámci hodnocení dohody stran o odstoupení od smlouvy ze dne 10. 8. 2015 vycházel z výkladových pravidel právních jednání v obsažených v ustanoveních §555 až §556 o. z., přičemž přikládal význam nejen tomu, co uvedenému právnímu jednání předcházelo, ale i následnému jednání stran, kterým strany daly najevo, jaký obsah a význam přikládají učiněnému právnímu jednání, což je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2442/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020). Výsledné hodnocení odvolacího soudu, podle kterého strany po rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 22. 9. 2015 se nadále cítily být vázány závazky obsaženými v kupní smlouvě ze dne 16. 6. 2015 (srov. rovněž bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku), tak ve světle uvedené judikatury zcela obstojí.
Na tom nemůže ničeho změnit ani odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4840/2015, který není přiléhavý, neboť v projednávané věci, jak uvedeno již výše, nebyla předmětem posouzení otázka, zda lze odstoupit od smlouvy na základě dohody stran, nýbrž to, zda v uvedeném konkrétním případě k odstoupení od smlouvy skutečně došlo.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž nákladové výroky II a III rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu