ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2115.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2115/2021-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Jeřábový a výtahový servis, s.r.o. , se sídlem v Otrokovicích, U Letiště 1936, identifikační číslo osoby 46344616, zastoupené Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 777, proti žalované WALLKEY s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Roháčova 145/14, identifikační číslo osoby 01486535, zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Květnici 713/7, o zaplacení částky 403 733, 30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 76/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Metského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 72 Co 434/2020-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 403 733,30 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že v rozsahu 373 375,30 Kč jde o dluh žalované na nájemném za užívání stavebního jeřábu v období od 1. 10. 2018 do 27. 2. 2019 a v rozsahu částky 30 358 Kč jde o smluvní pokutu za prodlení žalované s úplatou za užívání stavebního jeřábu.
Rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 4 C 76/2019-68, Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 236 753,40 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 861 Kč (výrok II) a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok III). Ve vztahu k částce 136 621,90 Kč příslušenstvím a ve vztahu k nároku zaplacení smluvní pokuty ve výši 29 497 Kč soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky IV a V). Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 32 848 Kč (výrok VI) a státu částku 112 Kč (výrok VIII). Žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit státu částku 78 Kč (výrok VII).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl a v období od 7. 5. 2018 do 4. 10. 2018 trval nájemní vztah, na jehož základě poskytla žalobkyně žalované za úplatu k užívání stavební jeřáb. Po 4. 10. 2018 jeřáb zůstal na žádost žalované na stavbě, kde jej žalovaná dále užívala bez smluvního podkladu. V prosinci roku 2018 se strany započaly zabývat demontáží a odvozem jeřábu ze stavby, k čemuž však fakticky došlo až dne 27. 2. 2019.
Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni náleží vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeřábu na stavbě žalované v době od 5. 10. 2018 do 27. 2. 2019, kdy byl jeřáb bez právního důvodu umístěn na stavbě bez možnosti žalobkyně jej demontovat a odvézt a kdy jej žalovaná fakticky užívala. Při stanovení výše nároku žalobkyně vyšel soud prvního stupně z výše nájemného sjednaného mezi žalobkyní a žalovanou za období od 7. 5. 2018 do 4. 10. 2018, které vzhledem k okolnostem případu považoval za obvyklé i ve vztahu k období od 5. 10. 2018 do 27. 2. 2019. Jelikož žalovaná dne 3. 6. 2019 již zaplatila žalobkyni částku ve výši 177 671,60 Kč, odpovídají úplatě za říjen, listopad a část prosince roku 2018 dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni za zbývající období do 27. 2. 2019 přísluší k doplacení částka 236 753,40 Kč.
Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 669 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soudu vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které dle jeho názoru vzešly s dostatečně rozsáhlého dokazování a odpovídaly provedeným důkazům.
V rámci právního hodnocení věci pak odvolací soud odmítl jako nedůvodnou námitku žalované, že jí bezdůvodné obohacení vzniklo pouze za dny, kdy jeřáb fakticky využívala. V tomto směru odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013), dle které se bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním věci odvíjí od toho, nakolik mohl obohacený věc užívat, resp. nakolik byl vlastník věci vyloučen z jejího užívání. Jako nedůvodnou odvolací soud shledal dále námitku žalované, že žalobkyně si jeřáb ze stavby mohla odvézt kdykoliv po dni 4. 10. 2018. Dle odvolacího soudu touto námitkou zpochybňovala hodnocení provedených důkazů, přičemž odlišné hodnocení uvedené skutečnosti žalovanou, jež navíc neodpovídalo ostatním výsledkům dokazování, nemohlo postačovat k zpochybnění správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu konečně nepochybil ani s výpočtem výše žalobkyní uplatněných nároků.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud žalobkyni přiznal nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení i za dny, kdy jeřáb nebyl žalovanou využíván. Podle žalované nebyla žalobkyně vyloučena z užívání věci, a proto se na daný případ nevztahuje odvolacím soudem citovaná judikatura. V návaznosti na to žalovaná namítla, že odvolací soud nezohlednil její námitku, že žalobkyně měla bezprostředně po skončení nájmu možnost demontovat a odvézt jeřáb ze stavby, což však neučinila. Žalobkyně tak dle žalované byla v prodlení s převzetím předmětu nájmu, v důsledku čehož měl odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu dojít k závěru, že její bezdůvodné obohacení se může odvíjet pouze od skutečného užitku, který užíváním jeřábu získala. Dále žalovaná namítla, že odvolací soud přisoudil žalobkyni bezdůvodné obohacení i za období od 5. 10. 2018 do 31. 10. 2018, ačkoliv žalobkyně bezdůvodné obohacení za toto období nežádala. Odvolací soud rovněž dle žalované nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který po koncentraci řízení neprovedl jí navržené důkazy, kterými se snažila zpochybnit důkazy navržené žalobkyní, a vztahovala se tak k nim výjimka z koncentrace dle §118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“. Odvolací soud nadto dle žalované v rozporu s §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o s. ř. ani neodůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Nejvyšší soud předně podotýká, že dovoláním žalované byl napaden celý potvrzovací výrok I rozsudku odvolacího soudu, tedy mimo jiné i část, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích IV a V. Ohledně této části výroku I rozsudku odvolacího soudu však není dovolání žalované subjektivně přípustné [§243b, 218 písm. b) o. s. ř.], neboť uvedenými výroky soudu prvního stupně nebyla žalované uložená žádná povinnost, a nevznikla jí tak ani žádná újma (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000).
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné ve smyslu §237 a §238 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Je-li předmětem řízení peněžitá částka skládající se z několika nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat samostatně ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly dotčené nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4354/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3247/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 415/2020). Na těchto závěrech judikatura zdejšího soudu setrvává i po novelizaci §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb. (kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 709/2019).
Dovolání není z uvedeného důvodu přípustné v té části, jíž se napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 861 Kč, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o peněžitém nároku se samostatným skutkovým základem, jehož výše nepřevyšuje částku 50 000 Kč.
Otázka, zda žalované vzniklo bezdůvodné obohacení i za dny, kdy se jeřáb žalobkyně nacházel na stavbě žalované bez toho, aby jej žalovaná aktivně využívala, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že se žalovaná po skončení nájmu bezdůvodně obohacovala až do předání jeřábu žalobkyni, tedy v celém období od 5. 10. 2018 do 27. 2. 2019, kdy měla žalovaná jeřáb k dispozici a mohla jej využívat, a naopak žalobkyně byla z jeho užívání vyloučena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3341/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013).
Pokud žalovaná namítá, že žalobkyně měla od 5. 10. 2018 stavební jeřáb připraven k demontáži a odvozu, a tedy že nebyla vyloučena z jeho užívání, jde o námitku vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu a nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Námitka žalované, že odvolací soud překročil žalobní návrh a přiznal žalobkyni bezdůvodné obohacení i za období od 5. 10. 2018 do 30. 10. 2018, za které jeho vydání nežádala, se míjí s právním posouzením věci odvolací soudem, který ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za uvedené období bylo bezdůvodné obohacení žalované žalobkyni již uhrazeno a bezdůvodné obohacení žalobkyni výrokem přiznal pouze za období od (části) měsíce prosince roku 2018 do února roku 2019. Vzhledem k tomu uvedená námitka žalovaného nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady řízení namítané žalovanou (nepřihlédnutí k navrženým důkazům a nedostatečné odůvodnění takového postupu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě není.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku I v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu