ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1551.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1551/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně městské části Praha 8, IČ: 000 63 797, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti žalovaným: 1. JUDr. D. M., P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Bubenská 47/113, a 2. Mgr. A. M., J. n. N., zastoupenému opatrovníkem městskou částí Praha 7 se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, o zaplacení 132.334,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 231/2006, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2012, č. j. 14 Co 9/2012-453, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. srpna 2012, č. j. 14 Co 9/2012-492, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná ad. 1 je povinna nahradit žalobkyni k rukám Mgr. Alana Vitouše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 8.131,20 Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhá, aby jí rukou společnou a nerozdílnou zaplatili částku 142.243,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že hospodaří se svěřeným majetkem hl. m. Prahy, mj. i s domem v P., v jehož sedmém podlaží se nacházejí nebytové prostory, jejichž byli žalovaní nájemci a které užívali až do 2. 9. 2005, kdy z nich byli exekučně vyklizeni. Žalovaní řádně neplatili nájemné ani zálohy na služby, a dluží tak na nájemném za období od prosince 2003 do srpna 2005 a za poskytnuté služby v letech 2003 a 2004 žalovanou částku.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 25 C 231/2006-405, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 132.334,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobkyni roční úrok z prodlení z částky 132.334,- Kč za dobu od 25. 4. 2007 do 19. 9. 2007 ve specifikované výši (výrok II.), žalobu vůči oběma žalovaným co do částky 9.909,- Kč s příslušenstvím a co do části příslušenství z částky 132.334,- Kč zamítl (výrok III.), žalobu zamítl i vůči 2. žalovanému co do ročního úroku z prodlení z částky 132.334,- Kč za dobu od 25. 4. 2007 do 19. 9. 2007 ve specifikované výši (výrok IV.), zamítl rovněž vzájemný návrh, jímž se 1. žalovaná domáhala vůči žalobkyni zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím (výrok V.), a rozhodl o poplatkové povinnosti 1. žalované (výrok VI.), o nákladech státu (výroky VII. a VIII.) i účastníků (výrok IX.). Toto rozhodnutí bylo vydáno poté, co první dvě vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé byla zrušena usneseními odvolacího soudu. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že účastníci uzavřeli dne 20. května 1994 smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byly prostory v sedmém podlaží domu v P., (dále jen „nebytové prostory“ nebo „prostory“). Měsíční úhrada za užívání a služby podle nájemní smlouvy činila celkem 3.432,- Kč, avšak žalovanými nebyla řádně placena a od srpna 1999 již nebyla placena vůbec. Z tohoto důvodu dala žalobkyně žalovaným podle §10 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění, výpověď z nájmu, jenž tak skončil ke dni 30. listopadu 1997. Jelikož žalovaní ani po tomto datu nebytové prostory nevyklidili, domáhala se žalobkyně jejich vyklizení, které proběhlo v rámci výkonu rozhodnutí až dne 2. září 2005. Za období od prosince 2003 do srpna 2005 – za nějž se žalobkyně touto žalobou domáhá náhrady – činí dluh žalovaných 142.243,- Kč, ten zahrnuje i dluh z vyúčtování služeb za rok 2003 ve výši 3.629,- Kč a za rok 2004 ve výši 11.516,- Kč. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že cena nájmu srovnatelných nebytových prostor v období od 1. 1. 2003 do 1. 9. 2005 činila 5.698,- Kč měsíčně.
Po právní stránce posoudil soud věc jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.), které žalovaní získali na úkor žalobkyně užíváním nebytových prostor v rozhodném období (tj. od prosince 2003 do 2. 9. 2005) bez právního důvodu. Žalovaní jsou proto povinni získané bezdůvodné obohacení vydat a tento závazek je stíhá oba jako solidární dlužníky, neboť oba byli z nájemní smlouvy solidárně zavázáni. Otázka platnosti nájemní smlouvy není podle soudu v tomto případě relevantní, neboť i kdyby smlouva platná nebyla, žalovaní by předmětné prostory užívali v rozhodné době bez právního důvodu a i v takovém případě by jim vzniklo bezdůvodné obohacení (přes řečené soud prvního stupně nájemní smlouvu posoudil jako platnou). Stejně tak pro posuzovanou věc není podstatné, k jakému účelu jsou předmětné prostory kolaudačním rozhodnutím určeny, neboť bezdůvodné obohacení vzniká neoprávněnému uživateli ve výši obvyklé ceny za ten typ užívání, které praktikoval. Žalovaným proto vzniklo bezdůvodné obohacení dvojího druhu, jednak ve výši nákladů na služby dodávané žalobkyní a dále jako částka, kterou by museli vynaložit, pokud by chtěli získat užívací právo ke srovnatelným prostorům (podle znaleckého posudku jde o částku 154,- Kč za m2 měsíčně), přičemž žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení nikoliv v rozsahu užívání prostor ve výměře uvedené v nájemní smlouvě, ale za užívání prostor v jejich skutečné výměře. Bezdůvodné obohacení za užívání prostor tak činí 5.698,- Kč měsíčně, což za období od 1. 12. 2003 do 1. 9. 2005 (tj. za 21 měsíců) představuje částku 119.658,- Kč. K této částce soud připočetl částku odpovídající nákladům na spotřebované služby v letech 2003 až 2005. Námitku žalované směřující k započtení (zhodnocení prostor stavebními úpravami) neshledal soud důvodnou, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně udělila žalovaným souhlas ke stavebním úpravám, jež měly vést ke zhodnocení nebytových prostor, a dále proto, že případné právo by bylo již promlčeno podle §101 obč. zák. vzhledem k tomu, že nájemní vztah mezi účastníky skončil ke dni 30. listopadu 1997 (§580 obč. zák.). V neposlední řadě žalovaní zhodnocení prostor ani neprokázali.
K odvolání 1. žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 16. března 2012, č. j. 14 Co 9/2012-453 (ve znění shora citovaného usnesení), ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou ohledně částky 33.449,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu o zaplacení této částky s ročním úrokem z prodlení od 20. 9. 2007 do zaplacení zamítl, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I.), ve výroku II. ohledně úroku z prodlení z částky 33.449,- Kč, je změnil tak, že žalobu zamítl, jinak rozhodnutí v tomto výroku potvrdil (výrok II.), ve výroku V. je zrušil a řízení o vzájemném návrhu 1. žalované na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok III.), dále je změnil ve výroku VI. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech státu (výrok V.) i účastníků (výroky VI. a VII.). Poté, co odvolací soud doplnil dokazování (ke zjištění stavu prostor v době jejich vyklizení a výše nájemného za užívání předmětných prostor sjednaného s dalším nájemcem) dovodil, že soud prvního stupně správně posoudil vztah mezi účastníky podle §451 a násl. obč. zák. a zavázal k zaplacení předmětné částky oba žalované solidárně (§511 obč. zák.), neboť oba měli prostory i po skončení nájmu ve své dispozici. Tvrdí-li 1. žalovaná, že nebytové prostory v rozhodném období neužívala, není to pro posouzení věci podstatné, jelikož ani po skončení nájmu prostory nevyklidila a žalobkyni je nepředala, a proto je i nadále měla ve své dispozici, přičemž není rozhodující, s jakou intenzitou předmět nájmu dále užívala, protože již samotné nevyklizení a neodevzdání prostor má majetkovou hodnotu. Soud prvního stupně rovněž správně pro určení výše bezdůvodného obohacení zjišťoval obvyklé nájemné v daném místě a čase za užívání obdobného předmětu nájmu, přičemž není rozhodné, jak jsou nebytové prostory kolaudovány, ale k jakému účelu mohly a byly užívány. Odvolací soud se ztotožnil i s výší obvyklého nájemného stanoveného znaleckým posudkem. Soudu prvního stupně však vytkl, že postupoval v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyni přiznal více, než žádala, ta totiž za období od prosince 2003 do prosince 2004 nárokovala měsíčně pouze částku 3.378,- Kč, její návrh proto nelze překročit. Žalovaní se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili o částku 43.914,- Kč (prosinec 2003 až prosinec 2004) a o částku 45.584,- Kč (leden 2005 až srpen 2005). Dále se žalobkyně nedomáhala zaplacení dluhu na službách za rok 2005 ve výši 5.922,- Kč, přiznal-li soud tuto částku, postupoval opět v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. Nesprávně soud prvního stupně přiznal i náklady na služby poskytnuté v letech 2003 a 2004, neboť za toto období měl přiznat toliko částku 9.387,- Kč. Pokud jde o námitku započtení, jež měla 1. žalovaná vznést, dovodil odvolací soud, že ta nikdy neučinila úkon směřující k započtení, jelikož její úkony jsou v tomto směru neurčité, a proto neplatné (§37 obč. zák.). Vzájemný návrh, který trpěl vadami, pro něž byl neprojednatelný, později 1. žalovaná vzala zpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu pouze do jeho výroků I. a II.) podala 1. žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že připustil dodatečně vyhotovené důkazy žalobkyně, zatímco důkazy navržené žalovanou nepřipustil a neprovedl, čímž mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dále pak namítá, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná jednak z důvodu, že prostory, jež byly jejím předmětem, byly kolaudovány jako prádelna, avšak smlouvou byly pronajaty k jinému účelu (tj. v rozporu se zákonem), a dále proto, že žalobkyně nedala s pronájmem předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999. Jelikož je nájemní smlouva absolutně neplatná, není možné ji ani vypovědět. Současně s tím však tvrdí, že žalobkyně jí nedala platnou výpověď z nájmu, neboť k ní neměla souhlas příslušného orgánu obce (rady městské části Praha 8). Rovněž namítá, že žalobkyně nenavrhovala provedení znaleckého posudku ke zjištění výše obvyklého nájemného, pokud jej soud nechal zpracovat, došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces, neboť žalobkyně tímto důkazem získala více práv než žalovaní. Zároveň vznáší námitky proti samotnému znaleckému posudku a způsobu, jakým byla určena výše jejich bezdůvodného obohacení (resp. obvyklého nájemného), především proti datu, k němuž byly prostory oceňovány. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje rovněž v tom, že soud nepoučil žalobkyni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nevyzval ji k odstranění vad žaloby, v důsledku čehož pak došlo v řízení k průtahům. V rámci dalších námitek odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil prostory, které byly předmětem nájmu, jako nebytové, jakož i účel jejich užívání, neboť 2. žalovaný je neužíval k podnikatelské činnosti, ale k uspokojování své bytové potřeby, čímž je měl ve své dispozici, zatímco žalobkyně je měla ve své moci z titulu opatrovnictví nad ním a měla tedy činit příslušné kroky. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní v předmětných prostorách společně podnikali a po skončení nájmu prostory žalobkyni neodevzdali; ke zjištění opaku navrhovala v průběhu řízení důkazy, které však soud neprovedl. Tvrdí, že prokázala, že nebytové prostory neužívala (užíval je výlučně 2. žalovaný), a nemohla je proto žalobkyni odevzdat, soud tedy nesprávně založil pasivní solidaritu žalovaných. Jestliže žalobkyně pronajímala za tržní nájemné nezkolaudované prostory (žalovaní měli mít po určitou dobu nárok na slevu z nájemného), vznikl tak žalované přeplatek, který jim žalobkyně nevydala, a celé toto její jednání proto považuje za rozporné s §3 odst. 1 obč. zák. Postup žalobkyně spočívající v tom, že odmítla mimosoudně řešit vystěhování 2. žalovaného i uplatněnou „kompenzační námitku“, pak hodnotí jako nesouladný s §3 odst. 2 obč. zák. Vznesenou námitku promlčení (ve vztahu k 1. žalovanou uplatněnému nároku – „kompenzační námitce“) považuje rovněž za rozpornou s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a to z toho důvodu, že žalobkyně se bezdůvodně obohatila tím, že žalovaní zhodnotili její nebytové prostory, které byly předmětem nájmu. Navíc žalobkyně od počátku věděla o nutnosti provedení stavebních úprav, nedala k nim souhlas a podílela se i na neplatnosti smlouvy. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření vyvrací dovolací námitky 1. žalované s tím, že napadené rozhodnutí považuje za správné, a proto navrhla, aby bylo podané dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
K podání dovolání proti částem výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla v tam uvedeném rozsahu zamítnuta, 1. žalovaná subjektivně legitimována není. Oprávněn k podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. je totiž pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 3, ročník 1998, č. 28).
Proti té části výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (předchozí dvě rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé byly rovněž vyhovující), tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že žalovaní po skončení nájmu nebytové prostory nevyklidili a žalobkyni je nepředali, měli je tak oba ve své dispozici, a jsou proto solidárně zavázáni k vydání bezdůvodného obohacení, které jim vzniklo jejich užíváním bez právního důvodu, přičemž není podstatné, jakou měrou je který z nich užíval.
Námitky dovolatelky, že soudy připustily dodatečně vyhotovené důkazy žalobkyně, nepřipustily naopak důkazy, jejichž provedení navrhla ona, provedly důkazy, které nikdo nenavrhl, příp. nepoučily žalobkyni podle §118a o. s. ř. či ji nevedly k odstranění vad žaloby, je možno posoudit pouze jako uplatnění vad řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Na přípustnost dovolání však nelze usuzovat z takto namítaných vad řízení, jež zde způsobilým dovolacím důvodem být nemohou, nejednalo-li by se o řešení „kvalifikované“ právní otázky (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.) týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, sešit 7, ročník 2008, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo jeho nález ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, případně též usnesení téhož soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10), o níž však v posuzované věci bezesporu nejde. Pokud se pak jedná o námitky proti neprovedení důkazů, je vhodné připomenout, že v souladu s §120 o. s. ř. je pouze na úvaze soudu, již je zapotřebí seznat z odůvodnění jeho rozhodnutí, které důkazy provede.
Zpochybňuje-li dále 1. žalovaná závěry znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného, napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09) a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat ani hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994). Jelikož při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolatelce k dispozici (viz výše) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., určený k nápravě vad skutkových zjištění (vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jsou irelevantní její námitky, které vznáší vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu o tom, že předmětem nájmu byly nebytové prostory, jakým způsobem je žalovaní užívali (resp. k jakým účelům), že je užívali oba a že je po skončení nájmu dobrovolně nevyklidili. Skutková verze 1. žalované vychází z jiného hodnocení v řízení provedených důkazů, než které učinily soudy, jež k objasnění těchto právně významných skutečností provedly procesně korektní dokazování a při hodnocení provedených důkazů postupovaly dle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř.
K námitkám 1. žalované, že jednání žalobkyně (spočívající jednak v tom, že pronajímala nezkolaudované prostory za tržní nájemné, a jednak v uplatnění námitky promlčení) je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je třeba uvést, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Přitom oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309, roč. 2008), což v v projednávané věci v souladu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů splněno nebylo. Nadto je třeba zdůraznit, že shora uvedené námitky by rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ani učinit nemohly, neboť navozují otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí s ohledem na odvolací námitky nespočívá. Je přitom vhodné ještě připomenout, že odvolací soud posoudil úkony 1. žalované směřující k započtení pro jejich neurčitost jako neplatné podle §37 obč. zák., a proto se již dále nezabýval námitkou promlčení takto uplatněného práva, ani následnou námitkou rozporu s dobrými mravy.
Jde-li o tvrzení, že pokud žalobkyně odmítla mimosoudně řešit vystěhování 2. žalovaného a uplatněnou „kompenzační námitku“, jednala v rozporu s §3 odst. 2 obč. zák., je třeba uvést, že citované ustanovení je prevenční povahy bez vztahu k právnímu posouzení dané věci.
Zpochybňuje-li dále dovolatelka závěr odvolacího soudu o pasivní solidaritě žalovaných, je k tomu především třeba uvést, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. října 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1505, svazek 21, ročník 2003, dovodil, že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez jejího reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části, zakládá jejich solidární odpovědnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitele opravňuje požadovat splnění povinnosti po kterékoli z nich.
V rozsudku ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, pak Nejvyšší soud uvedl, že po skončení nájmu je nájemce povinen pronajaté nebytové prostory vyklidit; ke splnění této povinnosti přitom nestačí odstranit z nich věci nájemce, případně třetích osob, jimž nájemce umožnil jejich užívání. Vyklizení v sobě zahrnuje též odevzdání prostor pronajímateli tak, aby k nim měl volný přístup a mohl s nimi dále nakládat. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení tak může být spojována se situací, v níž pronajatý nebytový prostor nebyl po skončení nájmu odevzdán pronajímateli, a tím mu bylo znemožněno realizovat jeho právo s ním dále disponovat. Z hlediska posouzení, zda žalovaní získali na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, je proto významné zjištění, zda ke dni skončení nájmu nebytové prostory žalobkyni odevzdali ve smyslu jejich zpřístupnění.
Pokud měl odvolací soud z provedených důkazů za zjištěné, že žalovaní (tj. i 1. žalovaná) po skončení nájmu dne 30. listopadu 1997 nebytové prostory nevyklidili a nepředali je žalobkyni (k čemuž došlo až dne 2. září 2005), a v řízení nebyla ze strany 1. žalované tvrzena (tím méně prokazována) existence dohody o tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každým ze žalovaných užíván, je závěr městského soudu, že oba žalovaní užívali předmětné prostory (resp. měli je ve své moci) v rozhodném období (tj. od prosince 2003 do 2. 9. 2005) společně (přičemž ze shora uvedených důvodů tento skutkový závěr nemůže výše citovanými námitkami 1. žalovaná zpochybnit), stejně jako jeho závěr o pasivní solidaritě žalovaných, správný.
Snaží-li se dovolatelka svými námitkami zpochybnit platnost nájemní smlouvy ze dne 20. května 1994, pak tyto nemohou přivodit jiné (pro ni příznivější) posouzení věci, neboť i kdyby citovaná nájemní smlouva byla neplatná (jak 1. žalovaná tvrdí), užívali by žalovaní i v tomto případě předmětné nebytové prostory bez právního důvodu (tentokráte však již od samého počátku) a jejich užíváním by jim (podle shora citovaných závěrů Nejvyššího soudu) opět vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, které by byli povinni vydat. Z tohoto úhlu pohledu jsou proto zmíněné námitky irelevantní.
Jedná-li se o námitku dovolatelky, prostřednictvím níž tvrdí, že s ohledem na absenci souhlasu příslušného orgánu obce k výpovědi nedošlo k právně relevantnímu ukončení nájmu, je třeba uvést, že s takto formulovanou námitkou přichází 1. žalovaná až v dovolacím řízení, a ta tak představuje v rovině skutkových zjištění nepřípustnou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu zapovězeno přihlížet (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.). V dosavadním průběhu řízení totiž dovolatelka své výhrady k „rozhodovací pravomoci obce“ zaměřovala na nedostatky plné moci zástupce žalobkyně (viz např. č. l. 70 nebo 106 spisu), s čím se vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí, a netvrdila přitom řádné neukončení nájemního vztahu pro absenci zákonem vyžadovaného souhlasu. Soudy tak považovaly ukončení nájemního vztahu účastníků výpovědí z nájmu za nesporné (viz str. 20 rozhodnutí soudu prvního stupně) a navíc zde vycházely také z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 10 C 31/2001, kterým byla žalovaným uložena povinnost prostory vyklidit po ukončení nájemního vztahu platnou výpovědí. Přesto se však jeví vhodným poukázat na vnitřní rozpornost postoje dovolatelky, která v průběhu celého řízení namítá neplatnost nájemní smlouvy ze dne 20. května 1994, přičemž s ohledem na toto tvrzení dospívá k závěru, že nelze dát výpověď z absolutně neplatné nájemní smlouvy, a nyní přichází s námitkou neplatnosti dané výpovědi.
S přihlédnutím k výše uvedenému s tím, že postup soudů obou stupňů byl procesně korektní a právní posouzení věci je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v řadě případů aprobovanou i rozhodnutími soudu Ústavního, nesdílí dovolací soud názor 1. žalované, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) i c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. V případě přisouzené náhrady nákladů za poskytnuté služby v letech 2003 a 2004 ve výši 9.387,- Kč jako samostatného nároku bylo dovolání odmítnuto dle téhož ustanovení s přihlédnutím k §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalobkyně vůči 1. žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 132.334,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 6.420,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), obojí navýšené o 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto 1. žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 8.131,20 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu