ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1052.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1052/2022-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně OLFIN - Žižkov s. r. o. , se sídlem Koněvova 1686/112, 130 00 Praha 3, IČO 47470356, zastoupené JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem se sídlem Táborská 65/29, 140 00 Praha 4, proti žalovanému L. V. , nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, 272 01 Kladno, o vydání věci nebo o zaplacení peněžité částky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 14/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 74 Co 206/2020-320, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 42 C 14/2016-279, výrokem I. zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala vydání pracovního samojízdného stroje, sklízecí mlátičky XY, typ XY, varianta XY, identifikační číslo vozidla (VIN) XY, s příslušenstvím: adaptér na řepku Biegler RT 135, výrobní číslo 34970, adaptér na řepku Biegler RT 135, výrobní číslo 32180, žací lišta New Holland 24 V, výrobní číslo 249888017; výrokem II. (mezitímním rozsudkem) rozhodl, že nárok žalobkyně vůči žalovanému co do náhrady škody za neoprávněný převod pracovního samojízdného stroje, sklízecí mlátičky XY, typ XY, varianta XY, identifikační číslo vozidla (VIN) XY s příslušenstvím: adaptér na řepku Biegler RT 135, výrobní číslo 34970, adaptér na řepku Biegler RT 135, výrobní číslo 32180, žací lišta New Holland 24V, výrobní číslo 249888017 (dále též jen „stroj“), je dán.
O odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 74Co 206/2020-320, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně přisvědčil žalobkyni (jakožto nabyvatelce pohledávky za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávky), že nabyla vlastnické právo ke stroji v červnu 2015 smluvním převodem od F. P. v dobré víře ve smyslu §1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále “o. z.”), a to s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v dané věci a též s ohledem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1949/2019, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011, řešící otázku dobré víry nabyvatele vlastnictví k věci a kupujícího, vycházeje ze závěru, že vlastnictví společnosti F. P. vyplývalo z údajů v technickém průkazu stroje a P. S. s nímž právní předchůdkyně žalobkyně jednala, byl v předmětné době (od 14. 9. 2011 do 25. 10. 2016) v obchodním rejstříku veden jako jednatel společnosti F. P., a jestliže žalobkyně též zjišťovala i další okolnosti, z nichž vyplynulo, že F. P. se strojem v době jednání o převodu volně disponovala a běžně nakládala. Tuto skutečnost nevyvracelo podle odvolacího soudu ani zjištění, že stroj byl umístěn v areálu společnosti EUROPORK s. r. o., protože bylo zároveň zjištěno, že společnosti EUROPORK s. r. o. a F. P. byly personálně propojeny a jejich provozní prostory byly provázané. Soud prvního stupně tedy podle názoru odvolacího soudu správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyhodnotil míru opatrnosti žalobkyně jako dostatečnou a dospěl ke správnému závěru, že dobrá víra žalobkyně v oprávnění společnosti F. P. převést vlastnictví stroje byla dána. Odvolací soud zároveň nepovažoval za odůvodněnou námitku odvolatele, že z trestné činnosti S. vyplývají bez dalšího i následky občanskoprávní v podobě neplatnosti právních jednání, neboť obchodní jednání ve věci převodu vlastnictví probíhala ještě před zahájením řízení ohledně trestné činnosti uvedené osoby. Jelikož žalovaný v projednávané věci tvrdil, že stroj prodal, pozbyl tedy jeho držbu a stroj nemohl být žalobkyni, která řádně vlastnictví nabyla, vydán, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni tak byla způsobena škoda a o její výši bude po dalším dokazování rozhodováno v průběhu dalšího řízení u soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí je přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a odvolací soud se odchýlil od řešení otázky hmotného práva v podobě hodnocení pojmu dobrá víra a nabytí vlastnictví od neoprávněného. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením dobré víry žalobkyně o nabytí stroje. Má za to, že žalobkyně, jako kupující, dostatečně neprokázala, že využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví stroje, v souvislosti s tím podrobuje kritice hodnocení zjištěných okolností ohledně převodu stroje odvolacím soudem a dovolacímu soudu představuje vlastní hodnocení důkazů o prokázání dobré víry žalobkyně. Podle dovolatele si žalobkyně počínala při převodu věci nedbale, nevyvinula dostatečnou míru podezíravosti, jak je v obchodním styku potřeba. Je přesvědčen, že žalobkyně neunesla v tomto smyslu důkazní břemeno, proto považuje nárok žalobkyně na náhradu škody za neoprávněný a navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí jako dovolání nepřípustného. Uvedla, že žalovaný sice obecně tvrdí, že mu jde o řešení otázky hmotného práva v podobě hodnocení pojmu „dobrá víra a nabytí vlastnictví od neoprávněného“, ale v dovolání není položena žádná otázka, která by měla být dovolacím soudem zodpovězena, a navíc z podaného dovolání není zřejmé, zda žalovaný podává dovolání proto, že se domnívá, že jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo proto, že se domnívá, že odvolací soud se při řešení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně poukazuje i na to, že obsahem dovolání nejsou výtky k právnímu posouzení věci, ale především k nesprávnému hodnocení důkazů o řádném nabytí vlastnického práva ke stroji právní předchůdkyní žalobkyně. Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, žalobkyně má za to, že dovolání nemůže být shledáno důvodným, neboť odvolací soud správně zhodnotil všechny provedené důkazy ohledně dobré víry žalobkyně o nabytí stroje. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007), týkající se dobré víry, resp. důvěry v zápis ve veřejném rejstříku a v této souvislosti připomněla závěr soudu, že údaje zjištěné z technického průkazu osvědčují právo k evidovanému vozidlu, které není důvod prověřovat. Prodávající F. P. přitom předchůdkyni žalobkyně předložila nejen technický průkaz, ale i další doklady prokazující nabytí stroje. Žalobkyně proto s ohledem na uvedené navrhla odmítnutí (případně zamítnutí) dovolání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného vykazuje vady, které brání dovolacímu soudu v dovolacím řízení pokračovat podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že tvrzení dovolatele, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 – dostupných na www.nsoud.cz ). Dovolatel však neuvedl konkrétní judikaturu, žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož řešení konkrétní otázky se měl odvolací soud odchýlit při řešení otázky, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tj. v daném případě na řešení otázky založené na zjištění dobré víry žalobkyně v oprávnění společnosti F. P. převést vlastnictví stroje do vlastnictví žalobkyně. Dovolatel v souvislosti s další dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, rovněž nevymezil otázku a ani neoznačil rozhodnutí dovolacího soudu, která by stejnou otázku (kterou ani nevymezil) řešila rozdílně. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K tomu srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3122/2018, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1688/2019 nebo ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1316/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz , v nichž judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, resp. v dovolání neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, vykazuje takové dovolání vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání žalovaný tedy nedostál.
Svými dovolacími námitkami žalovaný ve skutečnosti pouze brojí proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, na nichž jak odvolací soud, tak soud prvního stupně, založil své rozhodnutí o dobré víře žalobkyně v oprávnění společnosti F. P. převést vlastnictví stroje do vlastnictví žalobkyně a oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu škody. Námitky dovolatele založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem však přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), podle nichž skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a v nichž je judikováno, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, což brání dovolacímu soudu v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 6. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu