ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1096.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1096/2022-444
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HOT – ENERGY s. r. o. se sídlem v Ostravě, Kunčičky, Lorišova 431/4, PSČ 718 00, IČO 28643763, zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, PSČ 702 00, proti žalované HAVEL & PARTNERS s. r. o. , advokátní kancelář , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, IČO 26454807, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, za účasti vedlejšího účastníka A. K. , bytem v XY, o zaplacení 998 089 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 96/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 13 Co 179/2021-398, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 13 Co 179/2021-398, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 2021, č. j. 65 C 96/2018-245, ve výrocích I, IV a V, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2021, č. j. 65 C 96/2018-245, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 876 408 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále zamítl žalobu co do částky 71 681 Kč s příslušenstvím (výrok II), řízení co do částky 50 000 Kč zastavil (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). Doplňujícím usnesením ze dne 1. 3. 2021, č. j. 65 C 96/2018-255, pak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o poskytování právních služeb a žalovaná pro žalobkyni vyvíjela na základě této smlouvy dlouhodobou činnost. Žalovaná na základě uvedené smlouvy poskytovala žalobkyni i právní služby v souvislosti se spory s B. Z textu plné moci ze dne 1. 11. 2013, kterou žalobkyně zmocnila žalovanou k zastupování, vyplynulo, že žalovaná se zavázala poskytovat právní služby ve všech záležitostech a vztazích žalobkyně a B., s čímž koresponduje i předložené vyúčtování provedených služeb za období 19. 8. 2013 – 31. 10. 2013, v němž žalovaná sama uvádí v přehledu právních služeb „Analýza případu vymáhání pohledávek za panem A. a panem B.“.
Na žalobkyni jakožto postupníka byla smlouvou od postoupení pohledávky ze dne 1. 10. 2012 postoupena pohledávka společnosti Tepelná čerpadla OVA s. r. o. na straně postupitele (zastoupená M. S.), za M. B. V čl. I smlouvy o postoupení pohledávky bylo uvedeno, že postupitel má pohledávku proti dlužníkovi M. B. ve výši 1 348 808 Kč s příslušenstvím, které spočívá v nákladech soudního řízení ve výši 53 960 Kč. Uvedená pohledávka vznikla na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2012, č. j. 29 Cm 71/2011-40, který nabyl právní moci 18. 7. 2012 a vykonatelnosti 24. 7. 2012. V čestném prohlášení ze dne 30. 7. 2020 M. S. uvedl, že při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky bylo vůlí obou smluvních stran převést celou pohledávku, tedy nejen jistinu a náklady řízení, ale také úroky z prodlení, jakož i veškerá další možná příslušenství pohledávky či práva a povinnosti. Žalobkyně a společnost Tepelná čerpadla OVA s. r. o. uzavřely nedatovaný dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky, v němž si sjednaly, že pro vyloučení jakýchkoliv pochybností postupitel v rozsahu, v jakém příslušenství nepřešlo na postupníka, jej postupuje bezúplatně postupníkovi.
Žalobkyně zastoupená M. V. podala z e-mailu XY (elektronicky podepsáno A. K.) dne 13. 3. 2015 návrh na vydání platebního rozkazu proti žalovanému B., kterým se domáhala části příslušenství z postoupené pohledávky. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 42 Cm 100/2015-136, přiznal žalobkyni úrok z prodlení z částky 199 000 Kč ve výši 8 % od 23. 12. 2011 do zaplacení; ve zbytku co do úroku z prodlení z částky 1 149 808 Kč žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 99 091 Kč. Krajský soud uzavřel, že promlčecí doba úroků z prodlení z částky 1 149 808 Kč počala běžet 4. 2. 2010 a skončila 4. 2. 2014 (§393 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinného do 31. 12. 2013) a v době podání žaloby (13. 3. 2015) tak bylo právo promlčeno. Počátek běhu promlčecí doby soud stanovil s ohledem na to, že částka 1 149 808 Kč představovala výši manka na pokladně právního předchůdce žalobkyně, za kterou odpovídal B. jako jeho jednatel; promlčecí doba tak počala běžet po výzvě k zaplacení této částky, tj. následující den po jednání, které bylo uzavřeno inventarizačním zápisem ze dne 3. 2. 2010 a na kterém byl B. ústně vyzván k zaplacení uvedené částky. Předmětný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 5 Cmo 198/2016-198, a dovolání proti němu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, č. j. 27 Cdo 3082/2017-229. Žalobkyně v uvedeném řízení zaplatila celkem na soudních poplatcích částku 64 564 Kč.
Žalobkyně poté dopisem ze dne 21. 3. 2017 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody a nárok z titulu odpovědnosti za vady spočívající ve vrácení zaplacené odměny za právní služby. Předžalobní výzvou ze dne 14. 11. 2017 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k zaplacení škody ve výši 798 089 Kč a současně slevy z ceny právních služeb ve výši 200 000 Kč. Z nesporných tvrzení účastníků vyplynulo, že částka, kterou žalobkyně zaplatila za právní služby, byla 150 000 Kč vč. DPH.
Soud prvního stupně věc na zjištěný skutkový stav aplikoval §16 a 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o advokacii“) a §2952 a §1923 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru o důvodnosti nároku žalobkyně. Soud vycházel z toho, že žalovaná se zavázala poskytovat právní služby ve všech záležitostech a vztazích žalobkyně a B., s čímž koresponduje i žalovanou předložené vyúčtování provedených služeb, v jehož přehledu uvádí „Analýzu případu vymáhání pohledávek za panem A. a panem B.“. Podle soudu bylo na žalované, aby v souladu s §16 zákona o advokacii provedla důslednou analýzu všech záležitostí a vztahů žalobkyně s B. a v případě, že některé skutečnosti významné pro ochranu práv klienta nebyly zřejmé, učinit vše pro jejich doplnění. Soud uvedl, že i při jednoduché analýze by žalovaná snadno zjistila, že kromě pravomocně přiznaného nároku, který byl na žalobkyni postoupen, prospívá žalobkyni i nárok na zákonný úrok z prodlení z pohledávky proti B., který nebyl žalován spolu s jistinou v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 71/2011. Skutečnost, že žalobkyně měla za B. pohledávku z titulu nezaplacených úroků z prodlení měla a mohla žalovaná zjistit krátce po uzavření smlouvy o poskytování právních služeb, nejpozději však po ukončení jí tvrzené a účtované analýzy ke dni 31. 10. 2013. Žalovaná rovněž měla a mohla při odpovídající úrovni odborné péče vědět, že k promlčení tohoto nároku dojde ke dni 4. 2. 2014. Bylo na žalované, aby informovala žalobkyni o rozsahu oprávněných zájmů a navrhla další postup; pokud měla za to, že překážkou pro zajištění exekučního titulu ohledně nároku na úroky z prodlení by mohla být nejasná formulace smlouvy o postoupení pohledávky ohledně příslušenství pohledávky, měla na to žalobkyni upozornit a navrhnout příslušné kroky. Žalovaná nic takového neučinila a žalobu podala až dne 13. 3. 2015 po uplynutí promlčecí doby.
Při určení výše nároku vycházel soud z §2 952 o. z. a uvedl, že žalobkyně jednak uplatnila škodu spočívající v ušlém úroku z prodlení z částky 1 149 808 Kč, jednak škodu spočívající v nákladech soudního řízení. Co se týče úroků z prodlení platí, že žalobkyni ušel majetkový prospěch ve výši úroku z prodlení, který byl v předmětném řízení zamítnut, a to z částky 1 149 808 Kč. Žalobkyně tak požadovala ekvivalent ušlého úroku z prodlení za období od 14. 3. 2011 do 14. 11. 2017; po vyčíslení ve výši 594 903 Kč. Ve vztahu ke škodě spočívající v nákladech řízení dospěl soud k závěru, že žalobkyni byly v odvolacím a dovolacím řízení známy důvody neúspěchu ve sporu a zároveň byla žalovanou informována o možném neúspěchu odvolacího řízení. Soud prvního stupně tedy přiznal žalobkyni toliko škodu spočívající v nákladech řízení před soudem prvního stupně ve výši 131 505 Kč a škodu spočívající v ušlém úroku z prodlení ve výši 594 903 Kč; ve zbývající části (ohledně částky 71 681 Kč) žalobu zamítl. Ohledně nároku na slevu z ceny právních služeb soud uzavřel, že plnění žalované bylo zcela vadné a šlo o neodstranitelnou vadu, a přiznal žalobkyni částku 150 000 Kč spočívající v celkové částce, kterou žalobkyně za právní služby žalované zaplatila, neboť plnění žalované bylo natolik vadné, že nebylo dosaženo výsledku zamýšleného smlouvou o poskytování právních služeb. Co do částky 50 000 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět, soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 13 Co 179/2021-398, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalovaná mohla z předmětné smlouvy o postoupení pohledávky na základě dostupných informací a při vynaložení odborné péče dospět k závěru, že žalobkyni svědčí i nárok na příslušenství pohledávky, a měla to žalobkyni včas sdělit, aby mohl být nárok soudně uplatněn. Odvolací soud rovněž uzavřel, že při „Analýze pohledávek za panem A. a panem B.“ měla žalovaná zjistit, že žalobkyni svědčí nárok na zákonné úroky z prodlení a mohla na základě dostupných skutkových tvrzení a listinných důkazů založených již v řízení sp. zn. 29 Cm 71/2010 dospět k závěru o počátku běhu promlčecí doby ode dne 3. 2. 2010 jako data inventarizačního zápisu, o němž se v žalobě zmiňuje. Žalovaná tedy měla včas žalobkyni informovat a vyžádat si další pokyny, příp. ji včas informovat o nejasnosti formulace postupní smlouvy. Žalovaná tak relevantní informace pro uplatnění práva měla znát (při postupu s odbornou péčí) nejpozději k datu dokončení právní analýzy ke dni 31. 10. 2013 a uplatnit nárok před datem 4. 2. 2014.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení třech právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se týkala toho, zda je povinností advokáta podle §16 zákona o advokacii aktivně vyhledávat (doptávat se klienta), zda klient není věřitelem dalších pohledávek, jejichž existence není patrná z klientem předložených podkladů. Odvolací soud se při posouzení této otázky měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, podle které nelze na advokáta klást nepřiměřené požadavky. Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda existuje ve smyslu §24 zákona o advokacii škoda v podobě ušlých úroků, když bylo skutkově prokázáno, že žalobkyně by úroky dosud ani neobdržela, i kdyby jí byly soudem vůči dlužníkovi přiznány. Dovolatelka namítala odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, podle něhož předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je zjištění, že nebýt pochybení advokáta, došlo by k uspokojení pohledávky žalobce jeho dlužníky. Třetí otázka se týkala toho, zda má soud zkoumat výši skutečného nároku klienta vůči dlužníkovi pro určení výše škody, kterou má advokát nahradit klientovi za promlčení jeho nároku vůči dlužníkovi. Podle dovolatelky je závěr soudů o tom, že žalovaná musí nahradit úroky z celé jistiny ve výši 1 149 808 Kč za období od 14. 3. 2011 do 14. 11. 2017, aniž by se soudy zabývaly tím, na jakou část úroků má žalobkyně vlastně vůči B. nárok, v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001. Podle judikatury je třeba jako předběžnou otázku posoudit výši skutečného nároku klienta; jenom v tomto rozsahu advokát odpovídá za škodu. Dovolatelka rovněž namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací ohledně toho, že z inventarizačního zápisu ze dne 3. 2. 2010 nebylo možné zjistit, že byl B. vyzván k zaplacení pohledávky. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že se s dovoláním plně ztotožňuje.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů a zpochybňuje to, co si žalobkyně a společnost Tepelná čerpadla OVA s. r. o. ujednaly v předmětné smlouvě o postoupení pohledávky. Stejně tak za nepřípustnou skutkovou námitku žalobkyně považuje argumentaci dovolatelky, že nemohla zjistit promlčení úroků z prodlení. Podle žalobkyně nároky, které soudy kladou na žalovanou jako advokátní kancelář, byly zcela přiměřené. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že první dvě otázky dovolatelky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
První otázka dovolatelky se týkala toho, zda je povinností advokáta podle §16 zákona o advokacii aktivně vyhledávat, zda klient není věřitelem dalších pohledávek, jejichž existence není patrná z klientem předložených podkladů. Tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka ji formulovala na základě vlastních skutkových tvrzeních, že z podkladů předložených klientem nebyla patrná jeho pohledávka na zaplacení úroků z prodlení. Soudy obou stupňů však v řízení vycházely z toho, že výkladem předmětné smlouvy o postoupení pohledávky bylo možné dospět k závěru o tom, že vůle stran směřovala i k postoupení příslušenství pohledávky. Pro případ, že dovolatelce nebylo ze znění postupní smlouvy zřejmé, zda bylo postoupeno i příslušenství pohledávky, soudy uzavřely, že měla klienta o nejasnostech ihned informovat a navrhnout mu postup k odstranění pochybností o předmětu smlouvy o postoupení pohledávky. Z takového závěru soudů nelze dovodit, že by soudy kladly na dovolatelku jakožto advokátní kancelář nepřiměřené požadavky. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit ani v její argumentaci, že se odvolací soud při řešení první otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, podle něhož nelze na advokáta klást nepřiměřené požadavky při posuzování správnosti výkonu advokacie.
Druhou otázku dovolatelka směřovala k tomu, zda vůbec existuje škoda v podobě ušlých úroků ve smyslu §24 zákona o advokacii, když bylo skutkově prokázáno, že žalobkyně by úroky ani neobdržela, i kdyby jí byly soudem přiznány. Ani tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka ji opět formulovala na základě vlastního (v řízení neprokázaného) skutkového tvrzení. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, nikterak nevyplývá, že by bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně by úroky z prodlení neobdržela, ani kdyby jí byly soudem přiznány. Naopak odvolací soud uvedenou argumentaci žalované vyvrátil s tím, že B. své pohledávky postupně splácí a že není ničím podložen závěr o nevymahatelnosti pohledávek za jeho osobou (srov. bod 12 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, proto nemůže být způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným a důvodným ohledně poslední dovolatelčiny otázky, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že při zkoumání podmínek odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je soud povinen jako předběžnou otázku zkoumat, zda při řádném postupu advokáta by jeho klient se svým nárokem uspěl. Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody lze učinit jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit, tedy jen v případě, že toto právo skutečně existovalo. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007 .
Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, na který dovolatelka odkazovala, pak vyplývá, že z hlediska vzniku škody je třeba jako předběžnou otázku vyřešit, zda klientova pohledávka existovala (a v jakém rozsahu); jen v rozsahu, v jakém klientovo právo existovalo, by pak advokát odpovídal za škodu.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) se odchýlil od výše citované rozhodovací praxe, neboť se nezabýval otázkou, v jakém rozsahu měla žalobkyně právo na úroky z prodlení, tj. v jaké výši by jí úroky z prodlení byly přiznány, kdyby její nárok nebyl promlčen v důsledku pochybení žalované. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že výši úroků z prodlení a jejich vyčíslení soudy patrně převzaly pouze z žaloby (srov. bod 82 rozsudku soudu prvního stupně), aniž by samy jakožto předběžnou otázku posuzovaly výši nároku žalobkyně, tj. jaká skutečná částka ušlých úroků z prodlení představovala škodu, která žalobkyni vznikla. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, na základě jaké úvahy soudy dospěly k závěru o výši částky představující ušlé úroky z prodlení. Jejich právní posouzení je tak neúplné, tudíž nesprávné.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů se při řešení otázky, zda má soud sám posuzovat existenci a rozsah vzniklé škody jako otázku předběžnou v řízení o náhradu škody způsobené advokátem, odchýlily od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám řízení. Dovolací soud se tedy zabýval i námitkou vady řízení, kterou dovolatelka napadla nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se odvolací soud vypořádal s její argumentací týkající se toho, že inventarizační zápis ze dne 3. 2. 2010, od něhož podle soudů běžela promlčecí doba, neobsahuje nic o tom, že by byl při konání inventarizační schůzky B. vyzván k zaplacení pohledávky. Námitka nedostatečného odůvodnění tak byla uplatněna důvodně.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu