ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1232.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1232/2021-319
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně DBS invest s. r. o. , se sídlem ve Zlíně, Santražiny 575, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 28296389, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova 2359/6, proti žalovanému P. H. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, o zaplacení 621 926 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 66/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2020, č. j. 47 Co 126/2020-232, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2020, č. j. 47 Co 126/2020-232, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 11. 2019, č. j. 5 C 66/2018-173, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně žalobou podanou dne 24. 1. 2018 domáhala zaplacení částky 624 876 Kč s úrokem ve výši 5,59 % ročně z částky 520 316,20 Kč od 9. 11 2017 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 520 316,20 Kč od 9. 11 2017 do zaplacení, jako plnění ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, uzavřené dne 24. 9. 2008 mezi žalovaným a P. K. jako solidárně zavázanými spoludlužníky a společností Hypoteční banka, a. s., jako věřitelem, který smlouvou ze dne 2. 11. 2017 pohledávku postoupil žalobkyni.
2. Žalovaný v rámci procesní obrany namítal, že úvěr byl poskytnut výhradně ve prospěch P. K., banka s ním po uzavření smlouvy o hypotečním úvěru nekomunikovala a o existenci dluhu se dozvěděl až z oznámení o postoupení pohledávky, úkony banky vůči jeho spoludlužníkovi nemohou mít vůči němu žádné účinky, když jemu doručovány nebyly, a pohledávka vůči němu se promlčela.
3. Na základě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 27. 4. 2018 stran části poplatků sjednaných v čl. VIII odst. 1 úvěrové smlouvy bylo řízení co do částky 2 950 Kč usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 C 66/2018-78, zastaveno. Předmětem sporu tak zůstal nárok na zaplacení částky 621 926 Kč s příslušenstvím, která sestávala z jistiny úvěru ve výši 520 316,20 Kč, úroků ve výši 54 960,96 Kč, úroků z prodlení ve výši 39 748,84 Kč a poplatků za období od ledna 2014 do října 2017 v celkové výši 6 900 Kč
4. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 5 C 66/2018-173, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 621 926 Kč s úrokem ve výši 5,59 % z částky 520 316,20 Kč od 9. 11 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 520 316,20 Kč od 9. 11 2017 do zaplacení, to vše v měsíčních splátkách ve výši 50 000 Kč splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
5. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé částečně změnil tak, že žalobu o zaplacení úroku ve výši 5,59 % ročně a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 520 316,20 Kč od 9. 11. 2017 do 11. 1. 2018 zamítl, a ve zbývající části jej potvrdil s tím, že ve lhůtě k plnění jej změnil tak, že žalovaný je povinen uloženou povinnost splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi Hypoteční bankou, a. s., na straně jedné a žalovaným a P. K. na straně druhé byla dne 24. 9. 2008 uzavřena smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru, z něho byly čerpány prostředky ve výši 620 000 Kč. Následně pak došlo k úpadku P. K., k prohlášení konkurzu na jeho majetek dne 3. 2. 2014 a k částečné úhradě dluhu z exekučního a insolvenčního řízení. Článek IV odst. 4 obchodních podmínek banky obsahuje taxativně stanovené důvody, pro které může banka požadovat okamžité jednorázové splacení jistiny úvěru a příslušenství nebo odstoupit od smlouvy, a navazující odstavec 5 zakládá povinnost vrátit bance neuhrazenou část úvěru a zaplatit příslušenství do jednoho měsíce ode dne odeslání výzvy banky.
7. Soud prvního stupně vzal též za prokázané, že žalovaný přijal cestou doporučeně dodané zásilky dne 12. 3. 2015 oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k jeho zaplacení do 6. 4. 2015, toto zjištění však odvolací soud nepřevzal.
8. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právní vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je třeba posoudit podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a že podle čl. V bod 7 obchodních podmínek i podle §293 obch. zák. byli oba dlužníci zavázáni k plnění podle smlouvy společně a nerozdílně. Konstatoval, že úvěr ve výši 620 000 Kč byl poskytnut dne 7. 10. 2008, první splátka byla splatná 25. 8. 2010 a poslední splátka byla zaplacena 25. 2. 2011. Žalobkyně se jako postupitelka (správně postupník, poznámka Nejvyššího soudu) domáhala zaplacení úvěru po žalovaném poté, co byl úvěr zesplatněn v souladu s čl. IV odst. 4 písm. e) obchodních podmínek pro prohlášení konkursu na majetek spoludlužníka.
9. Odvolací soud dal žalovanému za pravdu, že pohledávka se promlčuje vůči každému ze solidárních spoludlužníků samostatně, zdůraznil však, že promlčení se netýká té části pohledávky, která byla splněna. Konstatoval, že poslední splátka byla zaplacena dne 25. 2. 2011, před zahájením řízení došlo ještě k plnění na úvěr v exekučním řízení částkou 66 758,25 Kč dne 17. 2. 2017 a z výtěžku zpeněžení podílu na nemovitostech v rámci insolvenčního řízení částkou 84 512,90 Kč dne 22. 5. 2017. Vyšel z názoru, že k zesplatnění úvěru podle článku IV odst. 1 písm. e) obchodních podmínek došlo pouze vůči P. K. dne 3. 2. 2014, a dovodil, že žalovaný byl podle smlouvy povinen hradit jednotlivé splátky ve výši 3 565,40 Kč ke každému 25. dni v měsíci. Plněním v exekučním a insolvenčním řízení v únoru a dubnu 2017 v celkové výši 151 271,15 Kč by bylo uhrazeno 42,4 splátek ve sjednané výši 3 565,40 Kč, od poslední splátky zaplacené dne 25. 2. 2011 tak byly částkou 151 271,15 Kč uhrazeny splátky do 25. 8. 2014 a žalovaný se dostal do prodlení s placením části splátky splatné 25. 9. 2014. V souladu s článkem IV odst. 4 písm. a) obchodních podmínek (pro prodlení s řádnou úhradou více než dvou splátek úvěru nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce) tak mohla žalobkyně zesplatnit úvěr vůči žalovanému nejdříve dne 26. 11. 2014, takže do podání žaloby dne 24. 1. 2018 neuplynula čtyřletá promlčecí doba práva na zaplacení úvěru.
10. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úvěr byl vůči žalovanému zesplatněn na základě výzvy ze dne 6. 3. 2015, vyšel však ze zjištění, že žalovanému byla doručena také výzva k zesplatnění ze dne 20. 9. 2018, a dodal, že žalobkyně nadto prokázala zesplatnění pohledávky předžalobní výzvou ze dne 4. 1. 2018, v níž byl žalovaný vyzván, aby nejdéle do sedmi dnů ode dne odeslání přípisu zaplatil částku 624 876 Kč s příslušenstvím. Vyjádřil názor, že k tomuto datu byla splněna podmínka pro právo zesplatnit úvěr vůči žalovanému podle čl. IV odst. 4 písm. a) obchodních podmínek. Navázal konstatováním, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 36/2018 vyplývá, že lze sjednat, že vůči jednomu spoludlužníkovi je věřitel oprávněn úvěr zesplatnit i pro úpadek druhého spoludlužníka, čemuž odpovídalo ujednání čl. IV odst. 4 písm. e) a čl. V odst. 7 obchodních podmínek. Nadto z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1523/2004 vyplývá, že za kvalifikovanou výzvu k plnění lze považovat i žalobu.
11. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením částky 520 316 Kč dne 12. 1. 2018, od tohoto data má žalobkyně právo na úrok ve výši 5,59 % podle článku II bod 1 smlouvy o úvěru a na požadovaný zákonný úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák., do tohoto data žalovaný dlužil úrok z úvěru a úrok z prodlení z každé jednotlivé nezaplacené splátky a žalobkyni vzniknul také nárok na zaplacení dlužných poplatků za vedení účtu za období od ledna 2014 do října 2017, vyplývající z čl. VIII odst. 1 smlouvy o úvěru.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Žalovaný napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež má za přípustné především proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení a) otázky běhu promlčecí doby u pohledávky, u níž doba splatnosti nebyla sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím (první otázka), b) otázky, zda právo banky vyzvat žalovaného k plnění a tím stanovit splatnost závazku ze smlouvy o úvěru podléhá promlčení (druhá otázka), a c) otázky splatnosti a promlčení závazků jednotlivých solidárně zavázaných dlužníků (třetí otázka).
13. Zároveň má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda „je vymáhání pohledávky po více než 9 letech od uzavření smlouvy o úvěru (a čerpání úvěru P. K.) výkonem práva banky v rozporu s dobrými mravy, když banka (podnikatel) za celé rozhodné období neučinila vůči žalovanému (spotřebitel) žádné právní jednání, které předpokládá Smlouva o úvěru (a obchodní podmínky banky), a tím žalovaného utvrdila v přesvědčení, že úvěr byl P. K. řádně splácen, a že v tomto důsledku již došlo k zániku celé pohledávky“.
14. K první z předložených otázek dovolatel zdůrazňuje, že podle ujednání článku VI úvěrové smlouvy mělo být datum první splátky úvěru stanoveno v oznámení banky dlužníku po dočerpání úvěru, splatnost tedy závisela na výzvě banky ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. S odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/214“ a „Sb. rozh. obč.“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), argumentuje ve prospěch názoru, že promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru, u níž nebyla sjednána doba splatnosti, začíná dle §391 odst. 1 obch. zák. běžet již dnem, kdy banka mohla oba solidární dlužníky o plnění poprvé požádat, v posuzované věci tedy v den bezprostředně následující po dni, kdy došlo k čerpání úvěru P. K., tj. dne 8. 10. 2008. K uplynutí promlčecí doby tak došlo dne 8. 10. 2012 a předžalobní výzva ze dne 4. 10. 2018 nemohla běh promlčecí doby nijak ovlivnit.
15. Ke druhé otázce dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od rozsudků ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5156/2015, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3232/2018, jestliže nezohlednil, že promlčení podléhá i právo věřitele vyzvat dlužníka k plnění a stanovit tak splatnost závazku. Argumentuje, že i v případě závěru, že splatnost pohledávky byla ve smlouvě určena tím, že byla ponechána na vůli věřitele, a proto je třeba za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby považovat den následující po dni, kdy byl dovolatel věřitelem o plnění požádán, došlo by dne 8. 10. 2012 přinejmenším k promlčení toho práva dle §391 odst. 2 obch. zák. Zdůrazňuje, že nelze přiznat závazek, který není splatný.
16. K otázce třetí dovolatel s odkazem na závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, a ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002, a na §511 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), prosazuje názor, že požaduje-li věřitel plnění po více solidárních dlužnících, musí je k plnění vyzvat, a to samostatně, neboť solidarita přestavuje tolik právních vztahů, kolik je na straně zavázané společných dlužníků. Je proto chybný závěr odvolacího soudu, že výzva adresovaná pouze P. K. způsobila splatnost jednotlivých splátek dluhu i ve vztahu k němu a že byl povinen hradit splátky úvěru ve výši 3 565,40 Kč ke každému 25. dni v měsíci. U solidárních dlužníků nastává splatnost dluhu a tím i prodlení s jeho splněním u každého z nich samostatně; stavení, přerušení i přetržení promlčecí doby, k němuž došlo ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nepůsobí vůči ostatním. Ani částečné plnění P. K. tak nemělo vliv na běh promlčecí doby ve vztahu k dovolateli a stejně tak prodlení P. K. nezpůsobilo prodlení na jeho straně. Závěr odvolacího soudu, že banka mohla zesplatnit úvěr vůči němu dne 26. 11. 2014, je proto nesprávný.
17. Dovolatel upozorňuje, že banka s ním nekomunikovala, neoznámila mu ani změny obchodních podmínek ve smyslu čl. VIII odst. 7 smlouvy o úvěru, proto odkazuje-li odvolací soud při úvaze o zesplatnění úvěru vůči němu na čl. IV odst. 4 písm. e) obchodních podmínek, jde o obchodní podmínky, které vůči němu nenabyly účinnosti.
18. K poslední z předložených otázek dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že vymáhání pohledávky ze smlouvy o úvěru vůči němu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, neboť banka jej svou pasivitou utvrdila v přesvědčení, že úvěr byl P. K. řádně splácen.
19. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.
20. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu. Dovolatelem označená judikatura se podle jejího mínění na posuzovanou věc nevztahuje, protože se týká pohledávek, u nichž splatnost nebyla určena, zatímco v posuzované věci bylo v článku VI odst. 1 smlouvy o úvěru sjednáno, že úvěr bude splacen nejpozději do 30 let od první splátky po dočerpání úvěru, první splátka po čerpání úvěru byla v souladu s oznámením banky ze dne 29. 7 2010 splatná dne 25. 8. 2010, úvěr tedy musel být splacen nejpozději do 25. 8. 2040. Z toho, že došlo k úhradě pohledávek do 25. 8. 2014, dovozuje, že do podání žaloby promlčecí doba neuplynula a nemohlo se promlčet ani právo vyzvat dovolatele k plnění, protože zesplatnit úvěr vůči dovolateli bylo možné nejdříve dne 26. 11. 2014. Tvrdí, že dovolatel svůj dluh vůči ní po vydání rozsudku odvolacího soudu dobrovolně v plné výši splnil a vzhledem k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, splněním dluh zanikl, aniž by dovolateli v případě uznání námitky promlčení v dovolacím řízení vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
21. Žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
23. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvedl výslovně, zda ve zde souzené věci jde či nikoliv o případ, kdy není doba plnění ve smlouvě určena, dle §340 odst. 2 obch. zák., z úvah, na kterých stojí jeho právní posouzení, je však zřejmé, že toto ustanovení neaplikoval, neboť dospěl k závěru, že v úvěrové smlouvě bylo sjednáno plnění ve splátkách a smlouva založila bance právo stanovit po vyčerpání úvěru oznámením dlužníkům výši a splatnost splátek. Zjevně tedy vyšel z názoru, že jde o případ, kdy byla doba splatnosti dohodnuta (srov. jeho závěr, že žalovaný byl podle smlouvy povinen hradit jednotlivé splátky ve výši 3 565,40 Kč ke každému 25. dni v měsíci). Od judikatury, která se vyjadřuje k počátku běhu promlčecí doby v případě, kdy doba splatnosti nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem či určena v rozhodnutí, se tedy odchýlit nemohl.
26. Otázka, kterou dovolatel předkládá jako dosud nevyřešenou, není otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. Otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné, musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatorní přesah). Jinými slovy řečeno právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu dikce §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a usnesení Nejvyššího sodu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Dovolatel těmto požadavkům nevyhověl, předkládá-li otázku, zda postup věřitele za popsaných okolností je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a domáhá se tak zodpovězení otázky založené na individuálních okolnostech konkrétního případu.
27. Otázku v pořadí druhou odvolací soud neřešil, ač řešit měl, a není tu tak řešení, jež by mohlo být podrobeno dovolacímu přezkumu.
28. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro otázku třetí, tedy pro otázku splatnosti a promlčení závazků solidárně zavázaných dlužníků, neboť dovolatel důvodně vytýká odvolacímu soudu, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
29. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
30. Podle §340 obch. zák. je dlužník povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2).
31. Podle §340a obch. zák. ustanovením §340 není dotčeno právo smluvních stran ujednat si plnění ve formě splátek.
32. Ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. stanoví, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec 1). U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec 2).
33. Podle §392 odst. 1 věty první obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
34. Podle §511 odst. 1 obč. zák. je-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
35. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudcích ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, a ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, že splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého solidárního dlužníka se také zvlášť promlčuje; promlčecí doba běží ve vztahu ke každému ze spoludlužníků zvlášť. Rovněž stavení, přerušení i přetržení promlčecí doby, k němuž došlo ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nepůsobí vůči ostatním. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 934/2005 k tomu dodal, že to, co jeden ze solidárních dlužníků dodatečně sjednal s věřitelem (např. ohledně podmínek plnění), týká se jen jeho, pokud tento spoludlužník nejednal v zastoupení ostatních.
36. V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, na který odkazuje dovolatel, se Nejvyšší soud výslovně přihlásil k teorii plurality, podle níž má věřitel vůči každému ze solidárně odpovědných dlužníků samostatnou pohledávku a může vymáhat splnění dluhu v celém rozsahu nebo jeho část vůči jednomu nebo několika nebo všem spoludlužníkům, a to současně nebo postupně. Vysvětlil též, že přirozeným důsledkem teorie plurality je, že u solidárních dlužníků nastává splatnost dluhu a tím i prodlení s jeho splněním u každého dlužníka samostatně.
37. V posuzované věci se odvolací soud těmito závěry neřídil důsledně. V souladu s nimi sice dovodil, že prohlášením konkursu na majetek P. K. dne 3. 2. 2014 došlo k zesplatnění úvěru podle čl. IV odst. 4 písm. e) obchodních podmínek banky pouze vůči tomuto dlužníkovi, avšak navazující závěr pod bodem 13 jeho rozhodnutí, z něhož vychází ve svých dalších úvahách a podle něhož byl dovolatel podle smlouvy povinen hradit jednotlivé splátky ve výši 3 565,40 Kč ke každému 25. dni v měsíci, je s uvedenými judikatorními závěry očividně v rozporu.
38. Odvolací soud nijak nezdůvodnil, jak k závěru o splatnosti dluhu z úvěru vůči dovolateli dospěl. Skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně neobsahuje poznatek o tom, že banka po čerpání úvěru P. K. oznámila dlužníkům, jak P. K., tak i dovolateli, výši a splatnost splátek. Nepřichází v úvahu jiné vysvětlení, než že odvolací soud vyšel z žalobních tvrzení reprodukovaných v bodě 2 rozsudku soudu prvního stupně, že „k čerpání úvěru došlo dne 7. 10. 2008 ve výši 620 000 Kč, návazně na to došlo dne 29. 7. 2010 k oznámení banky o ukončení čerpání úvěru a stanovení data prvé splátky ve výši 3 693,40 Kč na den 25. 8. 2010“. Podle obsahu spisu však uvedené oznámení banky (listina na č. l. 26 spisu) bylo adresováno pouze P. K.. Dovodil-li odvolací soud závěr o splatnosti dluhu dovolatele z právního úkonu věřitele, který byl adresován jeho solidárnímu spoludlužníku, pak se od ustálené judikatury odchýlil, neboť na splatnost závazku dovolatele usuzoval ze skutečností, které se týkaly (pouze) jeho spoludlužníka. Nemůže proto obstát jak uvedený závěr, tak ani právní závěry na něj navazující, včetně toho, že žalobou uplatněná pohledávka se vůči dovolateli nepromlčela. Takový závěr je za popsaného stavu předčasný.
39. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že odvolací soud vyslovil též závěr, že v čl. IV odst. 4 písm. e) a čl. V odst. 7 obchodních podmínek banky bylo sjednáno, že vůči jednomu spoludlužníkovi je věřitel oprávněn úvěr zesplatnit i pro úpadek druhého spoludlužníka, z tohoto závěru však na důvodnost žaloby zjevně neusuzoval. Pro účely dalšího řízení je třeba zdůraznit, že takový závěr by mohl obstát jen jako výsledek výkladu důsledně provedeného za užití interpretačních metod stanovených zákonem a blíže vysvětlených v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
40. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zjistil, že řízení před soudy nižších stupňů takovými vadami trpí.
41. Soudy nižších stupňů si nezjednaly jasno, k jakému období se vztahují úroky a úroky z prodlení zahrnuté v žalované částce, tj. z úroky ve výši 54 960,96 Kč a úroky z prodlení ve výši 39 748,84 Kč, jestliže žalobkyně v podání ze dne 27. 4. 2018 na č. l. 57 a násl. spisu uvedla, že představují část úroků, na které by měla právo za období od 7. 4. 2015 do 17. 2. 2017 a od 18. 2. 2017 do 23. 5. 2017 a od 24. 5. 2017 do 8. 11. 2017, aniž tuto část jakkoliv specifikovala. V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že v případě prodlení solidárních dlužníků je úrok z prodlení příslušenstvím jediné pohledávky, proto nevzniká každému ze solidárních dlužníků samostatná povinnost hradit úrok z prodlení, ale vzniká jim povinnost hradit rovněž úrok z prodlení společně a nerozdílně, ovšem pouze v rozsahu, v jakém jsou dotčení dlužníci současně v prodlení.
42. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí opomněl vypořádat s tím, že žalovaný namítl též promlčení práva banky stanovit oznámením výši a splatnost splátek ve smyslu §391 odst. 2 obch. zák. Jeho rozsudek je tak v tomto ohledu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
43. K tvrzení žalobkyně, že dovolatel předmětný dluh po rozhodnutí odvolacího soudu zaplatil, Nejvyšší soud přihlédnout nemohl. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je totiž rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
44. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
45. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu