ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1525.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1525/2022-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Česká asociace satelitních operátorů z.s. , se sídlem v Praze 1, Štěpánská 1742/27, Nové Město, identifikační číslo osoby 05273323, zastoupeného Mgr. Monikou Marekovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 1059/41, proti žalovanému INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, Nové Město, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupenému JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o určení sazby odměny, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 23/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 3 Co 108/2021-135, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným usnesením odvolací soud změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 34 C 23/2020-92, tak, že se řízení nepřerušuje.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že probíhající řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 75/2021, 11 A 76/2021, 11 A 77/2021, 11 A 85/2021, 11 A 86/2021 a 11 A 88/2021 nejsou důvodem pro přerušení řízení v projednávané věci, neboť tato řízení se týkají rozsahu oprávnění jiných kolektivních správců a žalovaný v nich není účastníkem řízení ani osobou zúčastněnou. Odvolací soud dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 9 As 107/2020, ve věci ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem ministerstva. Dospěl tak k závěru, že výsledek uvedených řízení nemůže mít význam pro rozhodnutí v projednávané věci ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, popř. ji odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to konkrétně otázky, zda ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má být vykládáno tak, že v případě, kdy otázku, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí v projednávané věci, lze vyřešit i soudem prvního stupně, tak navzdory tomu nemůže být řízení z důvodu hospodárnosti přerušeno.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, popř. aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil tak, že považuje dovolání žalobce za nepřípustné, a navrhl, aby dovolací soudu dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi formulovat závěr, podle kterého skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). K nutnosti vymezení relevantní právní otázky (tj. otázky, která byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) jakožto obsahové náležitosti dovolání srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení takové otázky, u níž je odpověď současně závislá na vlastním závěru dovolatele, jenž odvolací soud neučinil a jenž dovolatel činí součástí této otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, a rozhodnutí tam citovaná). Takto nastolená otázka proto nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání.
Dovolatel v projednávané věci považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky, zda je namístě přerušit řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. z důvodu hospodárnosti za situace, kdy je v jiném řízení řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí v projednávané věci. Tuto předběžnou otázku spatřuje dovolatel v tom, zda žalovaný je oprávněn (resp. v jakém rozsahu) k výkonu povinné kolektivní správy podle §97d odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném od 20. 4. 2017.
Jak však uvedeno shora, odvolací soud dospěl k závěru, že výsledek shora citovaných řízení nemůže mít pro rozhodnutí v projednávané věci význam. Dovolatel tedy předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, jejíž odpověď je závislá na vlastním závěru dovolatele o tom, že ve shora uvedených řízeních je řešena otázka, jež může mít význam v projednávané věci, který však dovolací soud neučinil. Již z tohoto důvodu nemůže být dovolání žalobce přípustné.
Pro úplnost pak lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru (jak ostatně uvádí sám dovolatel ve svém dovolání), že k důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjadřuje zdrženlivost s tím, že toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2007/2021, a rozhodnutí tam citovaná).
Jinými slovy postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuálních okolnostech a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně nevýznamné. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017, a rozhodnutí tam citovaná).
Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že rozhodnutí ve shora uvedených řízeních nejsou důvodem pro přerušení řízení v projednávané věci proto, že žalovaný není v těchto řízeních účastníkem ani zúčastněnou osobou a tato řízení se týkají rozsahu oprávnění jiných kolektivních správců, nelze úvahu odvolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřenou a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu