ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1543.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1543/2022-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně FullDent s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Sázavská 791/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 08279055, zastoupené Mgr. Tomášem Kintrem LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 667/78, proti žalované DMG stav a. s. , se sídlem v Praze 9, Hloubětín, Nademlejnská 600/1, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 08004013, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 1302/88, o zaplacení částky 512 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 308/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 35 Co 25/2022-52, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že odvolací soud se při posouzení, zda byly v poměrech zde souzené věci splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Je tomu právě naopak, úvahy odvolacího soudu jsou v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, z níž ve své navazující rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že judikatorní závěry, o něž se napadené rozhodnutí opírá, jsou zcela obecné a vzhledem ke kontextu, v němž byly přijaty, nepřiléhavé. V tom jí přisvědčit nelze; jde o závěry obecně platné a posouzení, s jakým výsledkem se v konkrétní případě uplatní, se odvíjí od posouzení individuálních okolností té které věci. Z nich odvolací soud vycházel. Je to naopak dovolatelka, která vytrhuje závěry jí odkazovaných rozhodnutí z kontextu jejich odůvodnění, v němž je třeba vnímat jejich smysl.
Tak v usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 837/08 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, k dispozici na jeho webových stránkách), se Ústavní soud vyjadřoval k situaci, z níž, jak výslovně zdůraznil, jednoznačně plynul obstrukční postoj žalovaného, který deklaroval své rozhodnutí řízení bojkotovat.
Co se týče citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak ve věci, v níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5116/2008 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, k dispozici na jeho webových stránkách), žalovaná předložila listinné důkazy, které měly prokazovat opak skutkových tvrzení žalobkyně, den před konáním jednání a prosazovala názor, že bylo povinností soudu organizačně zajistit, aby se písemné podání dostalo k rukám soudce včas.
Ve sporu, v němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4849/2016, pak šlo o situaci obdobnou té, kterou řešil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 837/08; procesní aktivita žalovaného se omezila na podání stručného odporu proti platebnímu rozkazu, na zcela formální vyjádření, v němž pouze popřel existenci pohledávky žalobce, a především i přes poskytnuté poučení oznámil, že se nehodlá účastnit nařízeného jednání.
V uvedených rozhodnutích tak šlo o okolnosti podstatně odlišné od těch, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1507/2016, Nejvyšší soud toliko vyložil, že zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání jsou zcela rozdílné od předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Vysvětlil, že z hlediska podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání lze vyjádření žalovaného posuzovat nikoliv podle požadavků na kvalifikovanou obranu, nýbrž z hlediska jeho předchozího postupu v řízení, tzv. procesní aktivity. Tento závěr v dané věci význam má, leč jiný, než mu přisuzuje dovolatelka. Dává totiž odpověď na tu část dovolacích námitek, v nichž dovolatelka zpochybňuje kvalitu argumentace žalované obsažené v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu.
Poukazuje-li pak dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, pak argumentuje judikatorními závěry staršími více než dvacet let, které byly následnou judikaturou Ústavního soudu a navazující rozhodovací praxí Nejvyššího soudu překonány; v recentní judikatuře takovéto závěry nalézt nelze.
Nelze přisvědčit námitce, že odvolací soud vyvozuje procesní aktivitu žalované výhradně z podání odporu. Dovolatelka přehlíží, že v daném stádiu řízení bylo věcné vyjádření k uplatněnému požadavku adekvátním, postačujícím procesním postupem. Podání, v němž se k tomuto vyjádření podrobně vymezila dovolatelka, bylo žalované doručeno až dne 21. 10. 2021, tedy pět dní před nařízeným jednáním, stěží lze tedy žalované přičítat, že se k němu v době před zmeškaným jednáním nevyjádřila.
Lze k tomu uzavřít, že úvahy odvolacího soudu, v nichž spočívá těžiště jeho právního posouzení, jsou založeny na respektu obecného požadavku subsidiarity kontumačního rozsudku, akcentovaném v nálezové judikatuře Ústavního soudu (srovnej např. již nález ze dne 15. 1. 2009, sp. zn., IV. ÚS 2785/07, uveřejněný pod č. 10/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a odpovídá tamtéž formulovaným požadavkům na uvážlivost a zdrženlivost v postupu soudu.
Argumentace odvolacího soudu procesní aktivitou žalované je sama o sobě postačujícím důvodem pro to, aby rozsudek pro zmeškání vydán nebyl. Na podpůrných úvahách odvolacího soudu vztažených k předmětu řízení a k okolnostem, za nichž došlo ke zmeškání, které dovolatelka rovněž zpochybňuje, tedy jeho rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu