ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1586.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1586/2022-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně L. S. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, proti žalované M. R. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 164/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 58 Co 2/2022-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2021, č. j. 6 C 164/2021-28, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s příslušenstvím, a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala jednak v tom, že se odvolací soud při řešení jí formulované otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, další otázka podle ní byla dovolacím soudem řešena rozdílně a třetí otázku měla za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhla napadené rozhodnutí změnit a v návaznosti na to změnit i rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s příslušenstvím, případně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky (první), „zda může závazek zaplatit kupní cenu v určitém konkrétním datu obstát vedle (zároveň s) závazku zaplatit kupní cenu k dřívějšímu datu“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz . Odvolací soud dospěl k závěru, že „v posuzovaném případě nové ujednání o termínu splatnosti sice vedlo k zániku povinnosti žalobkyně splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však k zániku její povinnosti plnit včas (tj. v nové sjednané lhůtě), kterážto povinnost byla (i nadále) zajištěna smluvní pokutou … změnila se jen jednotlivá práva a povinnosti v již existujícím právním vztahu, který (v dodatkem nedotčeném rozsahu) trval dál“. Odvolací soud tedy neměl pochyb o tom, že nemůže obstát povinnost žalobkyně zaplatit kupní cenu v termínu sjednaném smlouvou vedle její povinnosti zaplatit kupní cenu v termínu nově sjednaném dodatkem smlouvy a že tedy platí pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Od závěrů vyslovených v žalobkyní citovaném rozhodnutí (odkazujících na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001) se proto neodchýlil.
Žalobkyně k dovolacímu přezkumu předložila rovněž otázku (druhou), „zda představuje změna splatnosti kupní ceny novaci kumulativní či novaci privativní a jaký je důsledek pro zajišťovací závazkový vztah, který není změněn a nadále se vztahuje výhradně k původnímu datu splatnosti“, která je dle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně, což dokládá odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013. Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Žalobkyně v prvé řadě přehlíží, že jí citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových zjištění a spočívají na řešení rozdílných otázek. V rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud pochybil, pokud zcela ponechal stranou posouzení, zda v případě tam uzavřené dohody, v jejímž důsledku došlo ke změně výše kupní ceny a její splatnosti, šlo o privativní či kumulativní novaci, a nesprávně měl za to, že uzavření takové dohody, nemá žádný vliv na konstatované prodlení s plněním dluhu. V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, Nejvyšší soud vysvětlil rozdíly mezi kumulativní a privativní novací a připomněl, že při kumulativní novaci jde o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, přičemž změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit (dluh). V této souvislosti rovněž připomněl, že je třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah. V návaznosti na tyto závěry pak hodnotil (podle obsahu právního úkonu), že tam posuzovaná „dohoda o řešení pohledávek“ nebyla změnou obsahu původního závazku, nýbrž šlo pouze o uznání závazku a sjednání splátkového kalendáře. Z citovaných rozhodnutí tedy nelze dovozovat, že Nejvyšší soud řešil otázku povahy dohody o odkladu splatnosti závazku rozdílně. Pro úplnost lze dodat, že obě rozhodnutí se vyjadřovala k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, zatímco odvolací soud posuzoval vztah účastnic podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Nicméně závěry přijaté v rozsudku ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, týkající se privativní a kumulativní novace, z nichž v posuzované věci vycházel i odvolací soud, byly Nejvyšším soudem akceptovány též při výkladu §1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019).
Dovolací soud rovněž připomíná, že při posuzování povahy dohody o změně závazku jde především o výklad jejího obsahu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2641/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4071/2019, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14, který je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ). V nyní řešené věci se odvolací soud výkladem právních jednání (dodatku č. 2 a smlouvy samotné) zabýval a své závěry odůvodnil v bodě 11 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně v dovolání zpochybňuje výsledek tohoto výkladu, tj. že ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti žalobkyně zaplatit včas část kupní ceny, která nebyla uhrazena při podpisu smlouvy, a že změna provedená dodatkem č. 2 se podle projevené vůle účastnic týkala toliko splatnosti kupní ceny a nedotkla se povinnosti zaplatit smluvní pokutu při prodlení s placením kupní ceny. Výsledek výkladu, jenž je skutkovým závěrem o tom, jaká vůle byla právním úkonem projevena, lze zpochybnit jen prostřednictvím kritiky správnosti postupu, jímž k němu soud dospěl (zpochybněním správnosti užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních pravidel). Žalobkyně v dovolání postup odvolacího soudu při výkladu právních jednání takto nezpochybnila (neformulovala právní otázku týkající se postupu soudu při výkladu právních jednání, ani některý z předpokladů přípustnosti dovolání k ní; jí odkazovaná judikatura se k postupu při výkladu právních jednání nevztahuje), zpochybnila pouze samotný skutkový závěr soudu o projevené vůli stran při uzavření smlouvy a jejího dodatku (výsledek výkladu). Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Vycházela-li tedy žalobkyně při formulaci druhé otázky z předpokladu, že zajištění závazku se nadále vztahovalo výhradně k původnímu datu splatnosti, pak nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v dovolání stavěla na vlastních skutkových závěrech odlišných od skutkových závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neboť ten vycházel ze zjištění, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ nezaplacení části kupní ceny včas (tj. v jakémkoliv dohodnutém termínu), tj. že nebyl smluvní pokutou zajištěn závazek zaplatit kupní cenu pouze k určitému konkrétnímu datu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Též z tohoto důvodu není dovolání přípustné pro řešení druhé otázky.
Také při formulaci otázky (třetí), podle žalobkyně dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, „zda zaniká či stane se obsolentním (nemůže vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty) zajišťovací závazek v podobě smluvní pokuty, který je navázán na porušení závazku zaplatit kupní cenu k určitému konkrétnímu datu, přičemž dříve než nastalo toto konkrétní datum, a tedy dříve než mohlo dojít k porušení tohoto závazku, došlo k ujednání změny splatnosti této kupní ceny a aniž by došlo ke změně ujednání o smluvní pokutě, které by se vztahovalo k novému datu splatnosti, resp. vznikne či nevznikne nárok na zaplacení smluvní pokuty, která je sjednána za porušení závazku zaplatit kupní cenu ke konkrétnímu datu, když dříve než dojde k porušení tohoto původního data splatnosti je sjednáno nové datum splatnosti, jež následně není dodrženo, avšak smluvní pokuta nebyla ujednána pro případ porušení nového data splatnosti“, žalobkyně vycházela z vlastního skutkového závěru o tom, pro jaké porušení povinnosti byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta, odlišného od skutkového stavu, ze kterého vycházel odvolací soud. Proto ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit.
Namítala-li žalobkyně v dovolání, že požadavek žalované na úhradu smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nevymezila k této námitce žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že podle §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání též požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro danou otázku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Pro absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání trpí dovolání žalobkyně v této části vadou. Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část výroku I, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a výrok II, kterým bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 6. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu