ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1588.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1588/2022-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce D. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Petrů, advokátem se sídlem Poděbradova 909/41, 702 00 Ostrava, proti žalované Z. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou sídlem Masná 1324/1, 702 00 Ostrava, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 98/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2021, č. j. 71 Co 176/2021-157, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 71 Co 176/2021-157, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 2. 2021, č. j. 15 C 98/2019-95, ve výroku I. jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY (zahrada), o výměře 19 m 2 , pozemku parc. č. XY (ostatní plocha), o výměře 23 m 2 , vše v k. ú. XY, obec XY, a pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), o výměře 177 m 2 , jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. (jiná stavba), pozemku parc. č. XY (zahrada), o výměře 521 m 2 , pozemku parc. č. XY (trvalý travní porost), o výměře 178 m 2 , a pozemku parc. č. XY (ostatní plocha), o výměře 101 m 2 , v k. ú. XY, obec XY, a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 40 482,90 Kč a ve výroku III., kterým bylo žalované uloženo zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech státu 10 150 Kč; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva nazvaná „Čestné prohlášení povinného o zániku věcného břemene a darovací smlouva a smlouva o zřízení služebnosti k užívání“ ze dne 17. 4. 2019, uzavřená mezi žalobcem a žalovanou, je neplatná, neboť s ohledem na osobnost žalobce a na zjištěné okolnosti uzavření smlouvy se jedná o právní jednání, které se ve smyslu §547 a §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) příčí dobrým mravům. Oba soudy k tomuto závěru dospěly na základě skutkových zjištění učiněných ze svědeckých výpovědí několika svědků a znalkyně a zejména ze závěrů znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že žalobce nebyl schopen dostatečně pochopit smysl a účel právního jednání obsaženého v darovací smlouvě, jelikož je osobou snadno manipulovatelnou a ovlivnitelnou, a to i ve smyslu zneužití, osobu s tzv. lehkou mentální subnormalitou, dříve v pásmu slaboduchosti, a žalovaná, byť věděla, že je žalobce od mládí osobou s velice nízkými inteligenčními schopnostmi, využila této situace a vnitřního rozpoložení žalobce, který byl zrovna pohádán s bratrem, a učinila na žalobce dotaz, zda by ji nemovitosti nedaroval, když si stěžoval na rodinu. Musela mít přitom informace, že záležitosti běžného života za žalobce vždy vyřizovala jeho rodina, přesto rodinu ve věci darování nijak nekontaktovala a následně zařídila vše potřebné k darování nemovitostí žalobce. Pokud žalovaná uváděla, že by došlo k výplatě sourozenců žalobce v souvislosti s věcným břemenem, odvolací soud přihlédl k tomu, že toto tvrzení zaznělo až v odvolacím řízení, když před okresním soudem naopak žalovaná uváděla, že žalobci nikdy neslibovala, že jeho sourozencům bude darovat jakékoliv finanční plnění. Odvolací soud proto potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, že vlastníkem ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně označených nemovitostí je žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které ve lhůtě stanovené k podání dovolání doplnila. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil, zda je předmětná darovací smlouva absolutně neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy, a v této souvislosti poukázala na to, že Nejvyšší soud v obdobných případech posuzuje tuto právní otázku neplatnosti darovací smlouvy z důvodu porušení dobrých mravů jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2710/2010). Namítá, že soud prvního stupně a ani odvolací soud k této otázce neprovedly řádné dokazování a ani neuvedly důkazy, na základě kterých k takovému zjištění dospěly. Rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatelka proto považuje za nepřezkoumatelné a namítá, že s touto námitkou se odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nijak nevypořádal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1792/2009). Dovolání má rovněž za přípustné i proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, nevypořádal-li se dostatečně s jejími námitkami, a to především s těmi, jimiž poukazovala na to, že jejím úmyslem nebylo získat nemovitosti do vlastnictví tím, že by žalobce uvedla v omyl nebo nátlakem nebo lstí. Žalovaná zdůraznila, že žalobce ji nemovitosti nabídl s tím, že není v jeho silách se o ně starat a žalovaná žalobci slíbila, že jeho sourozence vyplatí. Na nemovitostech navíc vázla tři věcná břemena pro sourozence žalobce a jeho otce (následně zemřelého) a žalovaná nepožadovala výmaz věcných břemen ve prospěch sourozenců žalobce. Na svém jednání neshledává nic nemravného a soud ani konkrétně neuvedl, v čem by mělo být uzavření darovací smlouvy nemravné a proto neplatné. Je přesvědčena, že nabyla předmětné nemovitosti od žalobce v dobré víře a poukázala na skutečnost, že žalobce nebyl nijak omezen ve svéprávnosti, přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99 s tím, že dobrá víra držitele je objektivní skutečnost. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za svévolné a došlo tak podle jejího názoru k porušení jejího práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3645/10). Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání žalované bylo přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného práva, týkající se uzavření smlouvy v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se měl podle dovolatelky odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, dostupného na www.nsoud.cz . Odvolací soud v souladu v tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu přezkoumal, zda soud prvního stupně učinil odpovídající skutková zjištění k jeho další úvaze, zda konkrétní právní jednání účastníků předmětné darovací smlouvy koliduje s dobrými mravy, resp. se příčí dobrým mravům, a zdůvodnil též, proč se přiklonil k právnímu závěru soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné darovací smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti darování v daném místě a čase, osobnost žalobce, jakožto dárce, a jednání žalované, jako budoucí obdarované, zjišťované soudem prvního stupně v souladu s požadavky Ústavního soudu formulovanými v usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 10/1998, a nálezu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005.
Je na místě též připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu; dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011 nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2972/2019, či ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, podle kterého i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z §1 odst. 2 a §547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§580 odst. 1 a §588 o. z.); všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ]. Takovou zjevnou nepřiměřenost úvah soudu, jakou má namysli uvedená judikatura Nejvyššího soudu, dovolatelka konkrétně nenamítá, a Nejvyšší soud vycházeje z odvolacím soudem akcentovaných okolností při posuzování jednání účastníků v souvislostí s darováním předmětných nemovitostí ani zjevnou nepřiměřenost relevantních úvah soudů v nalézacím řízení neshledal.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Stejný závěr, se týká i dovolatelkou namítaných vad řízení, které měly spočívat v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což podle dovolatelky má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené učinil závěr, dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu