ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3151.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3151/2020-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně: GRAFIGTO s.r.o. , se sídlem Moskevská 697/72, Vršovice, 101 00 Praha 10, IČO 27204537, proti žalovanému: J. K. H. , nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Kroupova 796/10, 301 00 Plzeň, o zaplacení 85 690 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 25 C 256/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 25 Co 386/2019-590, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 856 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 25 Co 386/2019-590, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 6. 2019, č. j. 25 C 256/2011-547, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval o věci opětovně poté, co jeho předešlý rozsudek společně s dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. 23 Cdo 660/2015-299.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplněných po zrušení rozsudků soudů obou stupňů Nejvyšším soudem a po jejich zhodnocení se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že je důvod pro zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný se na úkor žalobkyně neobohatil. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vyšel ze závěru, že žalovaný přijal plnění na základě dohody účastníků řízení a třetí osoby (vlastníka nemovitosti), odvolací soud na základě skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že žalovaný přijal plnění od žalobkyně na základě ústní smlouvy o dílo, uzavřené podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jestliže z důkazu provedeného soudem prvního stupně e-mailem ze dne 13. 11. 2008, jehož body 5-7 zachycují existenci ústní dohody žalobkyně s žalovaným o uzavřené smlouvě s žalovaným (jehož obsah žalobkyně potvrdila i v podaném odvolání) a z důkazů provedených fakturami č. 17 a 18/2018, které žalobkyně žalovanému zaplatila, a z obsahu výpovědi jednatele žalobkyně, který vypověděl o tom, že část díla prováděného v nemovitosti třetí osoby – vlastníka nemovitosti, konkrétně sádrokartonové práce, byla provedena žalovaným v prostorách provozovny žalobkyně oddělených dveřmi, plyne závěr, že žalobkyně plnila žalovanému na základě ústní dohody, která obsahuje všechny podstatné části smlouvy o dílo, a to nejen cenu díla, ale i předmět díla, tj. zhotovení sádrokartonových konstrukcí v prostorách provozovny žalobkyně, oddělených od dalšího prostoru neužívaného žalobkyní dveřmi, čímž byl vymezen i prostor, kde mělo být dílo provedeno. Odvolací soud přihlédl i k tvrzení žalobkyně, že pokud plnila žalovanému, neplnila za vlastníka nemovitosti, které bylo potvrzeno zjištěním, že do doby, než žalovaný v jiném řízení uvedl, že se společností GRAFIGTO s r. o. neměl uzavřenou žádnou smlouvu na provádění prací v předmětné nemovitosti, neměla žalobkyně žádnou pochybnost o tom, že plnila žalovanému na základě smluvního ujednání. Pokud žalovaný uvedl, že neměl s žalobkyní uzavřenou žádnou smlouvu, lze podle odvolacího soudu s ohledem na zjištěné okolnosti dovodit, že za situace, kdy žalovaný měl s vlastníkem nemovitosti uzavřenou písemnou smlouvu o dílo, žalovaný měl spíše na mysli, že s žalobkyní nemá uzavřenou písemnou smlouvu. Na základě všech těchto zjištěných okolností proto odvolací soud učinil závěr, žalobkyně plnila žalovanému na základě ústní smlouvy obsahující dohodu o rozsahu předmětu díla a ceně díla, tedy na základě dohody, která má všechny podstatné části smlouvy o dílo.
Pokud soud prvního stupně uvedl, že i s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a potažmo i k §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) žalobkyni nepřísluší nárok na vydání bezdůvodného obohacení ani proto, že její požadavek je s ohledem na zjištěné okolnosti v rozporu s dobrými mravy a proti zásadám poctivosti jednání účastníků závazkových vztahů, odvolací soud dospěl k závěru, že nemá za to, že závěry soudu prvního stupně o údajném zneužití práva žalobkyní ve smyslu §8 o. z., jehož výkladová pravidla jsou použitelná i pro vztahy vzniklé před nabytím jeho účinnosti, jsou nedůvodné, když žalobkyně zpochybnila relevantnost svých úkonů až poté, co její jednatel vedl všechna jednání s žalovaným za žalobkyni (ale i za vlastníka nemovitosti) ohledně provádění prací žalovaným v prostorách užívaných žalobkyní v nemovitosti třetí osoby (vlastníka nemovitosti) a vydal i pregnantní pokyny žalovanému ohledně způsobu placení a fakturace provedených prací v předmětné nemovitosti. Odvolací soud uzavřel, že takové jednání žalobkyně vyvolává reálné pochybnosti o poctivosti jejího jednání ve smyslu §8 o. z. a je tak zneužitím práva, které má na mysli ustanovení §8 o. z.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vydání bezdůvodného obohacení potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které ve lhůtě stanovené soudem doplnila. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). v tom, nerozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nejprve rekapituluje průběh řízení a poté namítá provedení nezákonných důkazů, jestliže soudy provedly důkazy, které byly navrženy až po koncentraci, a tento postup soudu je podle dovolatelky v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 1538/2006. Poukazuje rovněž na to, že je ve sporném řízení nepřípustné, aby se činnost soudu vyznačovala pátráním po důkazech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007). Postup soudů, kdy byly soudy provedeny účastníky nenavržené důkazy, jejichž provedení nevyplývalo ani z obsahu spisu, a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, považuje za postup, který je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010 a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3155/2016.
Pokud soudy údajně při provádění dokazování postupovaly ve směru naznačeném odvolacím a dovolacím soudem s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, připomíná, že dovolací soud není skutkovou instancí, tudíž nemůže určovat směr, natož závěr, ke kterému mají soudy dospět.
Dovolatelka dále namítá, že se soudy nevypořádaly s její námitkou ohledně pravosti a pravdivosti důkazů – soukromých listin. Poukazuje na to, že důkazní břemeno nese ten, kdo z těchto listin vyvozuje pro sebe příznivé následky, a v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Má za to, že odvolací soud zjistil skutkový stav nepředvídatelným způsobem, kdy z vlastní iniciativy provedl důkazy soukromými listinami.
Dovolatelka má rovněž výhrady k odůvodnění rozhodnutí obou soudu, v čemž spatřuje nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí soudů, a tedy rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009 a též se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, jestliže rozsudky soudů neuvádějí právní normu, jež aplikovaly na skutkový stav.
Vadné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo, aniž by byl konkretizován předmět díla určitě, jakožto podstatná část smlouvy o dílo. Taková smlouva je podle judikatury Nejvyššího soudu pro neurčitost absolutně neplatná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, a ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011). Samotná faktura, jako účetní doklad, není sama osobě důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005).
Dovolatelka nesouhlasí ani s právním posouzením odvolacího soudu, který dovodil, že jednání žalobkyně vyvolává reálné pochybnosti o poctivosti jejího jednání a namítá, že uvedený závěr nemá oporu ve skutkových zjištěních. Poukazuje na to, že odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002).
Dovolatelka odvolacímu soudu též vytýká, že ač dospěl k odlišným zjištěním, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, nezopakoval dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5037/2009) a nesplnil poučovací povinnost vůči žalobkyni ve smyslu ust. §118a o. s. ř., ač se tak stát mělo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001).
Závěrem dovolání učinila žalobkyně návrh, aby Nejvyšší soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 85 690 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně zároveň v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že jeho vykonáním ji hrozí závažná újma, neboť má důvodné obavy, že poté, co zaplatí žalovanému náhradu nákladů řízení, použije žalovaný tyto prostředky na úhradu jiných dluhů a v případě úspěchu dovolání nebude mít žalovaný již žádné prostředky na vrácení bezdůvodného obohacení a vrácení žalobkyní mu zaplacených nákladů řízení.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání. Má za to, že dovolatelka nedodržela požadavek jasného vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, napadá procesní a hmotně právní stránku věci, ale není zřejmé, co je dovolacím důvodem, dovolání je podáno nepřehledným a nesrozumitelným způsobem, vkládá právní věty mnoha judikátů, které se nijak nevztahují k předmětu řízení, argumentace žalobkyně je ve valné části pouze právním teoretizováním, proto by mělo být takové dovolání odmítnuto. Za nedůvodný považuje i podaný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Jestliže tedy dovolatelka směřuje své dovolací námitky do hodnocení důkazů a potažmo do skutkových závěrů odvolacího soudu, nejsou tyto námitky způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou ani námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Stejný závěr, se týká i dovolatelkou namítaných vad řízení, které měly spočívat v nesplnění poučovací povinnosti soudem a nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudu, což má podle dovolatelky za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu.
Z obsahu dovolání lze pouze dovodit, že přípustnost dovolání by mohla založit pouze dovolací námitka směřující k nesprávnému právnímu posouzení smluvního vztahu mezi účastníky, ústně uzavřené smlouvy o dílo, a to z důvodu neurčitě sjednaného předmětu díla, což by bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který ustáleně zastává právní názor, že smlouva o dílo je pro neurčitost sjednaného předmětu díla absolutně neplatná.
V dané věci odvolací soud založil právní závěr, že mezi účastníky došlo k uzavření platné smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák., účinného v rozhodné době do 31. 12. 2013, ústní formou, na základě zjištění, že účastníci mezi sebou ústně dohodli předmět díla – zhotovení sádrokartonových konstrukcí v prostorách provozovny žalobkyně za sjednanou cenu, a to na základě provedených důkazů e-mailovou komunikací účastníků, jejíž obsah dokládá sjednanou ústní smlouvu o dílo, přičemž obsah ústní dohody účastníků je potvrzen i akceptací faktur vystavených žalovanou žalobkyni za sjednané práce, které žalobkyně bez jakýchkoli námitek žalovanému zaplatila, a rovněž samotnou výpovědi jednatele žalobkyně. Dovolatelka však staví dovolací námitku o nesprávném právním posouzení platnosti smlouvy o dílo, které je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na tvrzení, že předmět díla byl sjednán neurčitě, a tuto otázku staví na vlastních skutkových závěrech, které však z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají, a to, že v ústně sjednané smlouvě o dílo nebyl vymezen dostatečně určitě předmět díla. Dovolatelka pomíjí skutečnost, že odvolací soud z provedeného dokazování po zhodnocení všech rozhodných důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že mezi účastníky bylo dohodnuto zhotovení sádrokartonových konstrukcí žalovaným v prostorách provozovny žalobkyně, oddělených od ostatního prostoru vlastníka nemovitosti dveřmi, čímž byl vymezen určitě předmět a rozsah díla. Jestliže tedy dovolatelka zakládá přípustnost dovolání na otázce, která však vychází z jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěl odvolací soud, není taková otázka týkající se neplatnosti smlouvy o dílo pro neurčitost předmětu díla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, jak již výše v odůvodnění tohoto usnesení uvedeno, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 nebo ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018 či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 395/2019 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
K argumentaci dovolatelky ve vztahu k závěru odvolacího soudu o tom, že jednání žalobkyně vyvolává reálné pochybnosti o poctivosti jednání žalobkyně spojené s námitkou dovolatelky, že uvedený závěr nemá oporu ve skutkových zjištěních, je třeba opětovně konstatovat, že skutkové závěry učiněné odvolacím soudem nepodléhají dovolacímu přezkumu a proto nemohou založit přípustnost dovolání. Navíc je namístě konstatovat že Nejvyšší soud již dříve judikoval, že oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011 či usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2972/2019 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Takovou zjevnou nepřiměřenost úvah soudu, jakou má namysli uvedená judikatura Nejvyššího soudu, však dovolatelka ani nenamítá. Mimoto je nutno připomenout, že odvolací soud právní posouzení věci o nároku na vydání bezdůvodného obohacení založil na závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně nijak neobohatil, jestliže žalobkyně zaplatila žalovanou částku žalovanému na základě platně uzavřeného smluvního vztahu a pouze navíc konstatoval, že žalobkyni by nárok na vydání bezdůvodného obohacení nesvědčil ani s ohledem na zjištěné okolnosti, které nasvědčují zneužití práva. Za dané situace, je pak bezpředmětné se dále zabývat otázkou týkající se zneužití práva, jestliže již uplatněný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení byl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zamítnut z důvodu, že žalovaný přijal plnění žalobkyně, jehož výše je předmětem řízení, na základě platného smluvního vztahu.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené učinil závěr, dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval, a to s ohledem na závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu