ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1785.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1785/2022-970
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ALKOM Security, a.s. , se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1446/10, identifikační číslo osoby 26184672, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému Česká pošta, s.p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupenému Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o zaplacení 5 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 34/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2022, č. j. 39 Co 409/2021-957, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč, neboť žalovaný v rozporu se smlouvou o ochraně důvěrných informací uzavřenou dne 6. 4. 2013 bez předchozího souhlasu žalobkyně seznámil třetí osobu s informacemi, na jejichž ochranu se uvedená smlouva měla vztahovat.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 11. 2021, č. j. 41 C 34/2016-944, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 12. 2020, č. 41 C 34/2016-802 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně na č. l. 944 (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze uvedla, že považuje závěry napadeného rozhodnutí za „nesprávné a učiněné v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů“, aniž by však vymezila od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Ve zbylém obsahu dovolání žalobkyně toliko rekapituluje skutkový stav posuzovaného případu a prezentuje vlastní právní úvahy, aniž by však řádně vymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali“.
Konečně lze odkázat také na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu