ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1882.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1882/2021-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně GEBRÜDER WEISS spol. s r.o. , se sídlem v Jenči, Průmyslová 477, PSČ 252 61, IČO 44795092, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalované KESIR s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Bubeneč, Podbabská 1112/13, PSČ 160 00, IČO 26513137, zastoupené JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem, se sídlem v Praze, Na Zámecké 457/5, PSČ 140 00, o zaplacení částky 5 000 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 85/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 11 Co 26/2021-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 10. 2020, č. j. 22 C 85/2020-77, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5 000 USD s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 21. 2. 2020 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 20. 6. 2019 žalovaná objednala u žalobkyně jako dopravce přepravu zboží z Frýdku-Místku do města Lone Rock ve Spojených státech amerických (dále jen „USA“). Dne 18. 7. 2019 žalobkyně informovala žalovanou o tom, že příjemce trvá na zaplacení cla žalovanou a vyžádala si plnou moc pro změnu dodací parity. Žalovaná s tímto požadavkem souhlasila a za účelem změny dodací parity udělila plnou moc společnosti Gebrüder Weiss, Inc. (není pobočkou žalobkyně, jedná se o dva subjekty se samostatnou právní osobností). Žalovaná nebyla upozorněna, že změnou dodací parity dojde k porušení celních předpisů USA, k čemuž touto změnou došlo. Za porušení těchto celních předpisů byla vyměřena pokuta 5 000 USD žalované. Požadavek na uhrazení této částky byl adresován ručiteli žalované, který jej obdržel dne 25. 11. 2019. Dne 26. 12. 2019 byla částka 5 000 USD uhrazena společností Gebrüder Weiss, Inc., která následně vystavila fakturu žalobkyni. Žalobkyně dne 6. 2. 2020 vystavila fakturu žalované na stejnou sumu. K úhradě částky 5 000 USD však žalovaná nedala souhlas.
Podle soudu prvního stupně žalobkyně jako dopravce při přepravě zemědělské sušičky nepostupovala s odbornou péčí, když žalovanou neupozornila, že změnou dodací parity na zaplacení cla žalovanou jako odesílatelem dojde k porušení celních předpisů USA. Na základě rozhodnutí celního úřadu v USA vznikla žalované povinnost zaplatit 5 000 USD. Toto rozhodnutí však bylo adresováno pouze ručiteli žalované. Žalobkyni pak nesvědčí právo (aktivní legitimace) požadovat po žalované 5 000 USD, neboť tuto částku zaplatila Gebrüder Weiss, Inc. Gebrüder Weiss, Inc. tuto částku pak neplatila přímo za žalovanou, ale za ručitele žalované. Práva a povinnosti z této pohledávky nikdy nepřešly na Gebrüder Weiss, Inc., když si Gebrüder Weiss, Inc. s vlastním plněním nevymínila postoupení pohledávky. Žalovaná pak k úhradě dluhu ve výši 5 000 USD neudělila souhlas, a proto se nejedná o plnění za žalovanou prostřednictvím třetí osoby. Vystavení faktury Gebrüder Weiss, Inc. vůči žalobkyni pak rovněž nelze považovat za platné postoupení pohledávky 5 000 USD vůči žalované na žalobkyni. Faktura je pouze účetním dokladem a svědčí pouze o tom, že byl na žalobkyni vznesen požadavek na úhradu takové částky. Úhrada dluhu ve výši 5 000 USD proběhla bez souhlasu žalované, které nemůže být vnuceno, aby za ní třetí osoba hradila. Gebrüder Weiss, Inc. si nevyžádala současně s nabídnutím plněním souhlas žalované (§1936 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Současně Gebrüder Weiss, Inc. před splněním nebo při něm nevyžadovala, aby na ní přešla pohledávka (§1936 odst. 2 o. z.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 11 Co 26/2021-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zopakoval dokazování listinou vydanou Ministerstvem vnitřní bezpečnosti – Úřadem USA pro cla a ochranu hranic, případ č. 2019140120100701, z níž zjistil, že uvedený úřad uložil společnosti Southwest Marine and General Ins, se sídlem 150 Northwest Point Blvd F12, Elk Grove Village, IL 60007-1015 povinnost zaplatit částku 5 000 USD jako stanovenou náhradu škody, která byla vyměřena za porušení zákona či nařízení nebo za porušení celní jistoty. Dále je specifikováno jednání, za které byla platební povinnost stanovena, když jako příkazce na celní jistotě je uvedena žalovaná (avšak nikoli jako subjekt, kterému by rozhodnutím byla ukládána povinnost) a společnost Southwest Marine and General Ins jako ručitel na celní jistotě. Rozhodnutí obsahuje poučení o právu vznést námitku proti němu.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nadbytečný rozbor českého práva ohledně přechodu pohledávek, když bylo spolehlivě zjištěno, že platební povinnost byla uložena státním orgánem USA soukromé americké společnosti (tedy nikoli žalované) podle práva USA, tedy vznik pohledávky nemůže být posuzován podle práva českého, a žalobkyně netvrdila, že by třetímu subjektu vznikla pohledávka za žalovanou, která by následně přešla či byla převedena na žalobkyni.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že práva a povinnosti účastnic řízení jsou založeny toliko mezi nimi uzavřenou smlouvou, která nepochybně byla uzavřena v režimu českého práva, a pokud žalobkyně tvrdí, že má za žalovanou pohledávku, musí tato vyplývat z uzavřené smlouvy.
Odvolací soud nespatřoval pochybení soudu prvního stupně ani v zamítnutí výslechu svědka pro nadbytečnost, neboť skutečnosti, které měly být výslechem zjištěny (jak probíhala komunikace mezi účastnicemi, že byla udělena plná moc žalovanou žalobkyni a že došlo ke změně dodací parity), byly spolehlivě zjištěny z provedených listinných důkazů. Jako nedůvodnou označil též námitku žalobkyně, že ji soud nepoučil, jaké skutečnosti má za prokázané, když z protokolu o jednání před nalézacím soudem se podává, že nalézací soud své úvahy žalobkyni zpřístupnil, přičemž sama skutečnost, že se žalobkyně domnívala, že ze skutečností, které má nalézací soud za prokázané, lze důvodnost nároku dovodit, je nepodstatná.
Odvolací soud jako správný označil odkaz soudu prvního stupně na §5 odst. 1 o. z. Uvedl, že není sporu o tom, že žalobkyně se přihlásila k odbornému výkonu, pokud dala žalované najevo, že je schopna profesionálně zajistit převoz dotčené sušičky do USA. Pokud žalobkyně až následně zjistila, že na základě údajů sdělených žalovanou o dodací paritě nelze přepravu provést, měla o tom ihned žalovanou informovat a žádat další pokyny ke svému postupu při přepravě nákladu, a to za příslušného poučení o následcích. Pokud tak neučinila, není jednak možno dovodit, že by jednala se znalostí a pečlivostí, jak to vyslovuje shora citované zákonné ustanovení, jednak pokud jednala bez instrukcí svého zákazníka (žalované), tedy „na vlastní pěst“, nemohla ji následným uložením platební povinnosti státním orgánem USA třetí osobě vzniknout za žalobkyní žádná pohledávka. Tím méně mohl žalobkyni vzniknout jakýkoli nárok na náhradu škody, neboť žalovaná neučinila nic, z čeho by bylo možno dovodit, že by zavinila vznik škody na straně žalobkyně. Odvolací soud ve zkratce uzavřel, že samotnou skutečností, že třetí osobě byla státním orgánem USA uložena platební povinnost, nevznikly žalobkyni jakékoli nároky vůči žalované z uzavřené smlouvy ani z titulu náhrady škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně aplikoval §5 odst. 1 o. z. a současně zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, když žalobkyni bylo dáno nesprávné poučení a „byl odmítnut důkaz pro nadbytečnost přesto, že nesprávné skutkové závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování a právě odmítnutý důkazní prostředek mohl tyto okolnosti osvětlit“.
Žalobkyně označuje za přepjatě formalistický a pro smluvní strany fakticky nerealizovatelný závěr odvolacího soudu o tom, že práva a povinnosti účastnic tohoto řízení jsou založeny mezi nimi uzavřenou smlouvou o přepravě, a pokud žalobkyně tvrdí, že má za žalovanou pohledávku, musí tato vyplývat z uzavřené smlouvy. Podle žalobkyně nelze po smluvních stranách při sjednávání smlouvy o přepravě rozumně požadovat, aby nad rámec podstatných náležitostí sjednávaly ve smlouvě rovněž i všechny možné postupy při jakémkoliv porušení smluvních závazků či nestandardních situací vzniklých během přepravy.
Podle žalobkyně napadený rozsudek neobsahuje náležitosti uvedené v §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a současně neobsahuje podmínku přesvědčivého, logického a konzistentního odůvodnění. Z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Žalobkyně připomněla, že závazek k provedení přepravy nezahrnuje pouze prostý závazek přepravit zásilku, ale též celou řadu dalších úkonů či jednání s přepravou souvisejících; žalobkyně svým povinnostem souvisejícím s přepravou do USA dostála. Žalovaná při uzavírání přepravní smlouvy sdělila žalobkyni nesprávné údaje k zásilce, které byly ohlášeny celním orgánům v USA. Základní povinností odesílatele je sdělit dopravci správné údaje o zásilce tak, aby dopravce mohl splnit svou část závazku spočívající v přepravě zásilky, a jako takový odpovídá dopravci za škodu způsobenou porušením této povinnosti.
Žalobkyně se vymezila proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně neposkytla žalované informace o následcích změny dodací parity a porušila tak své povinnosti ve smyslu §5 odst. 1 o. z. Žalobkyni není zřejmé, jak k takovému závěru mohl odvolací soud dospět, když k této skutečnosti neprovedl žádné dokazování. Tato skutečnost je navíc podle žalobce pro posouzení žalobou uplatněného nároku zcela irelevantní.
Žalobkyně za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o tom, že nalézací soud neměl žalobkyni o čem poučovat, když z prokázaných skutečností dovodil, že nárok není vznesen po právu, přičemž je třeba zdůraznit, že žalobkyně ani netvrdila, že by kdy žalovanou upozornila na skutečnost, že změna dodací parity může mít za následek uložení sankce ze strany státních orgánů USA. Podle žalobkyně bylo na místě, aby soud poskytl účastníkům poučení podle §118a o. s. ř., což neučinil, a právě v důsledku toho učinily oba soudy zcela nesprávné a nepodložené závěry vedoucí k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Postupem soudů bylo rovněž zkráceno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3562/2008, nebo ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014).
Podle žalobkyně je aplikace §5 odst. 1 o. z. zcela nepodstatná a nesprávná. Pro posouzení daného nároku je v podstatě rozhodné pouze to, zda byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena přepravní smlouva, zda žalobkyně v rámci plnění přepravní smlouvy poskytla žalované zajištění závazků při porušení importních předpisů v USA, zda došlo k porušení těchto předpisů a zda se tak stalo v důsledku chybných údajů k zásilce dodaných žalovanou a zda byla uložená pokuta z poskytnutého zajištění hrazena.
Pro žalobkyni je zcela nepochopitelné, jak by mohlo vést „neinformování“ žalované o možné sankci k zániku jejího oprávněného nároku, když je zřejmé, že sankce je ukládána za jednání (chybné údaje v době odplutí), které časově předcházelo zjištění informací o nedoručitelnosti zásilky a nutnosti změny dodací parity.
Podle žalobkyně je otázkou (pokud by bylo zjištěno z provedeného dokazování, což se nestalo), zda nesplnění informační povinnosti žalobkyně ve vztahu k možnému uložení sankce přesto, že tato informace již nemohla uložení sankce zabránit, může s odkazem na ustanovení §5 odst. 1 o. z. způsobit zánik možnosti domáhat se uložení náhrady škody (či obdobného nároku) vůči žalované. Podle žalobkyně z praktického hlediska existovaly pouze dvě varianty, přitom žalobkyně v rámci své odborné péče informovala žalovanou o nedoručitelnosti zásilky a důvodech a současně s řádným a nezbytným poučením navrhla jedinou smysluplnou variantu (změnu dodací parity, doručení zásilky a uložení sankce) a nad rámec původních smluvních ujednání na pokyn žalované tuto variantu realizovala.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok pod bodem I, výrokem, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se proto odvolací soud nezabýval.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud své rozhodnutí založil jednak na potvrzení závěru soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a současně na závěru opřeném o aplikaci §5 odst. 1 o. z., podle nějž, kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Odvolací soud k nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že platební povinnost (jejíž náhradu požaduje žalobkyně po žalované) byla uložena soukromé americké společnosti. Žalobkyně v řízení netvrdila, a v odvolání to zdůraznila, že by třetímu subjektu vznikla pohledávka za žalovanou, která by následně přešla či byla převedena na žalobkyni. Následně jako správný potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že práva a povinnosti účastnic tohoto řízení jsou založeny toliko mezi nimi uzavřenou smlouvou, a pokud žalobkyně tvrdí, že má za žalovanou pohledávku, musí tato vyplývat z uzavřené smlouvy. Závěrem odvolací soud shrnul, že samotnou skutečností, že třetí osobě byla státním orgánem USA uložena platební povinnost, nevznikly žalobkyni jakékoliv nároky vůči žalované z uzavřené smlouvy ani z titulu náhrady škody.
Žalobkyně v dovolání vymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, přičemž jako dovolací důvod formulovala nesprávné právní posouzení věci, když odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §5 odst. 1 o. z. na daný případ. Žalobkyně však neuvedla, v čem spatřuje nesprávnost shora vyložených právních závěrů odvolacího soudu o nedostatku její aktivní legitimace, a co má být ve vztahu k tomuto závěru právní otázkou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud už ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož žalobkyně řádně nenapadla jednu z otázek, na jejichž řešení odvolací soud postavil své rozhodnutí, přičemž řešení této otázky vede samo o sobě k zamítnutí žaloby, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu